Nastal den D a my skáčeme do auta a vyrážíme směr Ruzyně. Auto, tak jako vždy, odkládáme na GoParkingu a necháváme se odvézt na letiště. Tam se hned zbavujeme kufru a jdeme se najíst do KFC. Stripsy super, hranolky neumí. Pak se jdeme kouknout na terasu, ale protože opravují část plochy, je tam celkem nuda… Asi po půlhodině jdeme na pasovku a bezpečnostní kontrolu. Myslel jsem, že bude problém s mým batohem, protože ho mám plnej nabíječek, kabelů a dalších klumpů, ale kupodivu se jim nezdál Ivany kufr. Nakonec ho otevřeli a zkoušeli, jestli tam nemá výbušniny. Na necelou půlhodinu jsme se usadili v čekárně, a pak se šlo nastupovat. Mají to dobře organizačně zmáknutý a těch šestset lidí tam bylo za dvacet minut. Sedadla máme ve třídě economy premium, takže hned vepředu. No a pak jsme vyletěli. To letadlo je absolutně potichu, jen to šumí jako myčka. Na úvod si dávám dvě lahvičky červenýho a seznamujeme se s jejich „zábavním“ systémem. A přichází dlabanec! Kuřecí s dijonskou hořčicí, halušky a zelí, salát, houska s máslem a čedarem, dortíček ke kávě a nějaké krekry. No, snědli jsme to všechno. Potom jsme si každej pustili film Po strništi bos. Teď nám zbývá hodina cesty do Dubaje. Patokryjského času tam přistaneme za deset deset, a v Emirátech bude za deset půlnoc. Budeme mít přestávku čtyři hodiny a pak pokračujeme do Pekingu. Tedy ten přistávací manévr se mu fakt povedl. Vlastně to vůbec nebouchlo, prostě začal brzdit a bylo to. Terminál mají na konci, ne jako v Praze v polovičce, takže příjezd k němu byl v řádu pár minut. Chvíli couráme po opravdu prostorných halách, pak se jdeme najíst, a pak sebou flákneme v jedné z mnoha čekáren a čekáme na odlet.