ČSA - obědAč dovolená, vstáváme už v šest hodin. Než začne ta „opravdová“ dovolená za hranice všedních dnů, vezeme ještě Kubovi do bytu zbytek materiálu na rekonstrukci koupelny. Ten vykládáme kolem deváté, a před půl desátou parkujeme na oblíbeném parkovišti „Goparking“. A během dalších deseti minut jsme na terminálu jedna. Odbavíme se, proběhneme pasovkou, a jdeme si koupit něco k snědku. Dlabeme a koukáme se z okna na letadla. Otravuje nás baba nabízející různé platební karty, tak se stěhujeme k jinému oknu. Když nadešel správný čas, přesouváme se ke gejtu, kde ještě procházíme bezpečnostní kontrolou. Tedy, ono to nebylo tak jednoduché. Když jsme se rozhodli, že jdeme, tak jsem zjistil, že nemám pas ani letenku! Na třista procent jsem věděl, že jsem ho po pasové kontrole dával Ivaně, protože jsem neměl žádný kapsy. Prohledali jsme, co se dalo, vysypali jsme kabelku, malej kufřík, prohledali jsme všechno oblečení, a nic! Ivana se šla zeptat zpátky do trafiky, kde kupovala noviny, já se šel podívat zpátky k oknu, kde jsme koukali na plochu. Nic. Sen o Dubaji se pomalu rozplýval. Znovu jsme všechno prohlédli, nic. Nic, nic, nic. Tak jdu znovu k tomu oknu, zase nic, jdu k tomu prvnímu, kde nás obtěžovala ta baba s kartama, a ejhle, na okně leží pas. Čapnu ho, a už se chystám k návratu, když ho otevřu a zjišťuju, že je to pas někoho jiného. V tom se ke mě ženou dva chlápkové, jeden má v v ruce můj pas, a druhý zase shání svůj pas. Tak jsme si je navzájem prohodili, uklidnili jsme se , prošli jsme bezpečnostní kontrolou, a dovolená mohla začít!!!

Bylo pro nás připavené loni dodané letadlo Airbus A319, takže funglofka. Usedáme, chvilka školení, a už frčíme. Jako uvítací drink si dáváme každej pořádnou lampu becherovky. A letušky opravdu nešetřily. Po chvilce přišly znovu, jestli si nedáme aperitiv před obědem. No přeci je neurazíme. Dávám si bílé, a objednáváme si jehněčí. Sotva dopiju tu dvojku, už nám vezou oběd: jehněčí s rýží, sýrový salát s houskou, kávička a medovník. Jo, a dvojka bílého. Pak následoval střídavě spánek, čtení a koukání z okna, kde toho ale nebylo moc vidět, protože dole byly stále mraky. Dávám si dvojku bílého. Třetí. Těsně před přistáním vidíme na moři ropné plošiny.

Po přistání si jdeme nejdříve naskenovat zornice, pak do fronty na pasovou kontrolu. Tam to trvá trochu déle. Když vylezeme z letiště, nemůžeme najít autobus. Pak se dozvídáme, že ho nemůžeme najít proto, že ještě nepřijel. Dostavil se přesně na čas a frčíme do Dubaje. Dálnice je celou cestu osvětlená, celých 120 km. Jak později zjišťujeme, jsou zde osvětleny všechny silnice. Dálnice byla také celou cestu čtyřproudá, místy šestiproudá. Myšleno v jednom směru. Autobus nás vyhazuje u Chelsea Tower, kde si nás přebírá zástupce spolupracující cestovky a mikrobusem nás odváží k hotelu.

Tam následuje sprška, pár paňáků fernetu a spánek!