Konečně vajíčka k snídani! Tento hotel má v ceně i snídaně a je to super, protože jsme se v klidu posilnili na dnešní program. Metrem, které funguje stejně jako v Pekingu, jsme dojeli na první zastávku, kterou je ptačí, hmyzí a květinový trh. Kytek je jen několik krámků, pak nějací ptáčkové a koikapři, ale hlavním artiklem na trhu jsou cvrčci, cvrčci a zase cvrčci. V různých klíckách a piksličkách tu vržou ostošest. Zájemci je poslouchají, asi si je kupují na poslouchání. Pokračujeme směrem k další tržnici a zahradám Jü-jüan. Cestou jsme narazili na pavilon Dajing, kde je nějaká výstava obrazů. V dílničce si zkouším napsat štětcem svoje jméno na papyrus (teda asi, vypadá to přibližně jak papírový ubrus). Místní holčička má teda ty znaky o hodně těžší a taky o moc hezčí. Na okraji tržnice jsme narazili na nějakou svatbu, nevěsta má na sobě kostým z půjčovny nebo co, ale auta mají parádní. Pak se rozdělujeme a Kája vyráží hledat obchod s SD kartami, protože jsme úplně zahltili kamerku a už se na ní nic nevejde. Podle rady jdeme pak spolu do obchoďáku, kde je dokonce i Tesco, ale hlavně je tam i pultík s kýženými kartami a kabely. Znovu se vrháme do víru tržnice a konečně jsme objevili i maskovanou kšiltovku s rudou hvězdou. Mezi suvenýry jsou dokonce i „rudé“ knížky. Tržnice se rozšiřuje i do strany, ale všude je dost turistů, takže nás to pomalu přestává bavit. Káju bolí paty, takže si dává pohov a já se na půl hodiny nořím do Chrámu boha města. Jsou tam obrovské barevné sochy, Bůh města je stylově úplně rudý. Ještě pokračujeme na kraj zahrady Jüjüan, ale klesá nálada, takže se za chvíli už vracíme metrem zpátky a odpočíváme v hotelu. Až navečer vyrážíme ven, ale vypadá to jak prvomájový průvod nebo manifestace. Půlka města se hrne stejným směrem jako my, tedy podívat se z promenády Bund na protější osvětlené mrakodrapy. Velké množství policajtů usměrňuje valící se dav. Není to nic příjemného. Na Bundu bylo narváno, tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme, jak vypadá vyhlídkový tunel pod řekou. Očekávali jsme „něco“, ale nakonec se jelo vagónkem pod řekou a v tunelu na nás blikaly různý světýlka a hrála hudba. Normálně jak na Matějské pouti…Ale výhoda byla, že na druhé straně řeky bylo naprosté minimum lidí a stejně krásné výhledy. Chvíli jsme poslouchali pouličního kytaristu, který měl v otevřeném pouzdře QR kód pro platbu dobrovolných příspěvků. To už je vrchol bezhotovostních plateb! Tak ještě jednou absolvujeme strašidelný tunel směrem zpět a davové šílenství cestou na hotel. Klídek jsme si užili až v našem výklenku se skleničkou a s jahodami.