17. června – pátek

Na zaslouženou dovolenou vyrážíme pro nás v netypický čas, a sice v pět hodin dopoledne. Jedem směr Praha, nakonec auto už zná cestu nazpaměť, stačí zmáčknout jenom čudlík autopilota. Neodbočujeme ani na Kněževes, ani na GoPaking, ale směřujeme na Zličín, stavit se u kluků obhlédnout, teď už opravdu, jejich byt a dát si na terase kafe. Podzemní garáže jsou opravdu luxusní, a byt samozřejmě též. Škoda jen, že se uvnitř musí používat vysílačky, abychom se našli. Na velké terase, v horním patře bytu, si dáváme kávu a šejk, a pozorujeme letadla. Jo, vybíráme trávu na terasu… Asi po hodince se balíme a jedeme na Hlavák, na nákladní terminál, kde budeme nakládat auto. Všechny tři vagony se během chvilky naplní auty a motorkami. Pomalu se přesouváme na peron, kde máme asi hodinku čas, než přistaví vlak. K vlaku pak připojili vagony s auty a my se jdeme ubytovat. V každém vagonu je stevard, který nás ubytoval, vyzvěděl, co chceme připravit k snídani, a popřál nám šťastnou cestu. Zavřeli se dveře od kupé, a nám začala cesta, kterou jsme si naplánovali před dvěma lety. Máme dvoulůžkové kupé se sprchou a záchodem, s wifi a zásuvkami na 230 voltů. No a klimatizaci. Zabydlíme se, a vlak se dá do pohybu. Vytahujeme sushi a víno, které jsme si pořídili k večeři, a čteme si. Docela mi chybí to klasické duc-duc, duc-duc, duc-dus, protože obrovská část cesty vedla po svařených kolejích. Po jídle zhasínáme, a necháváme se ukolébat houpáním vagónu.