Časně ráno vyrážíme, řádně nabaleni Ančou, s Honzou do Australské buše a do hor, kam jezdí domorodci lyžovat. Jedeme, jedeme, jedeme, pořád jedeme, bereme naftu a zase jedeme, končí silnice, pak cesta a proplétáme se autem mezi keři a stromy. Už nejedeme, už se jen suneme, když tu najednou se před náma otevře pohled na rozlehlé smetiště! A na něm, v lůnu přírody, bydlí Vojta Březina. Dům je zbouchán z dřevotřískových desek, kulatiny, cihel a kamení a mechu. Není tu: elektrika, odpad, koupelna, signál na mobil. Je tu: pevná telefonní linka a bordel.
Obědváme tlačenku, jdeme se podívat do karavanu, ve kterém budeme spát. Ouha. Ukazuje se, že v karavanu bydlela Chanovská menšina, které tam navíc vybouchnul vařič. Ze spaní na smetišti tedy nic nebude. Hurá!!!
Pak se jedeme kouknout na sněžnou řeku – posvátné místo Aboroginsů. Žádnej tam nebyl, ale řeka byla pěkná. Potom se loučíme a tradá na hory. Opět jedeme a jedeme, a když už si myslíme, že jsme tam, tak zjišťujeme, že nám zbývá ještě 50 kilásků. Na horách poprchává, ale jsou krásné, samé lanovky, na vrškách je sníh. Po prohlídce si chceme dát kávičku, ale ouha, mají tu socialistické pondělí, tedy zavřeno. Tak se vracíme s tím, že si dáme kafáka po cestě. Prd, i cestou je všude zavřeno. Valíme tedy domů. Tam nás čeká rozchechtaný strýček s tetou a večeře a konečně i kafe.
Na závěr dne ještě prohlížíme fotky od Vojty.