Vstáváme na budíka v půl deváté, hygiena a hurá na snídani. Dostal jsem tak silný kafe, že se začal rozpouštět i hrníček. Já, kterej si dává půl lžičky na půllitr vody, jsem si kávu zředil nejdříve vodou, pak mlíkem a když byl poměr jedna ku osmnácti, hrdinně jsem to vypil. Jinak snídaně v klasickém stylu: šunka, sýr, zrní, jogurty, vajíčka, kroasanty, bruskety. Opravdu si vybere každý. Po snídani čučíme z balkónu na provoz kolem hotelu. Pak Ivana odchází na toaletu, pak znova a zase. Asi po hodině vyrazíme na pobřeží tím stylem, že jdu nejdříve zkontrolovat, zda je v cestě toaleta, tak se vrátím pro Ivanu a přesuneme se na další bod. No, úplně přesně to tak nebylo, ale hodně podobně!
Docházíme k pobřeží, je velký opar, je velké horko. Naštěstí fouká příjemný větřík, tak se to dá docela vydržet. Nejdříve obhlížíme přístav, kde kotví zaoceánské lodě, pak přístav, odkud se jezdí na okolní ostrovy. A pak jdeme dál a dál stále po pobřeží až k hradu Castel dell’Ovo. Na hradě ani nožka. Je hodně rozlehlý a je z něj krásný výhled. Akorát ten opar to kazí. Při odchodu se nám zdálo, že jsme zaslechli německy mluvící občany. Asi to byl opravdu jen sen 🙂 . Slézáme do podhradí do restauračky na oběd. Já si dávám grilovanou chobotnici, Ivana přírodní vodu s bublinkama. Dlabeme a sledujeme provoz v přístavu. Chobotnička byla dobroučká, aqua frizzante prý taky 🙂 .
Pak pokračujeme západně po pobřeží až do oblasti Mergellina, kde sledujeme vykládání lodě z náklačáku do moře. Inu, začíná sezóna:-) Vracíme se pak k Náměstí Republiky (Pizza della Repubblica), kde zase pro změnu sledujeme vykládání policejních koní. Pak v jednom zátahu jdeme do hotelu. Cestou se stavujeme v obchůdku pro pití a olivy a pak šup do pokoje a do sprchy. Při pohledu do zrcadla zjišťujeme, že rajče je náš mladší brácha. Ale, červená je taky dobrá.
Po večeři odcházíme do večerního města koupit plavky. Ivaně. Kdo viděl Slunce, seno, erotika, tak si to dovede jistě živě představit. Ale plavky máme. Tedy má. Velký (prsa). Cestou zjišťujeme, že v sousední budově našeho hotelu sídlí náš konzulát.
Protože už Ivaně není blbě, vcházíme do zmrzlinárny na dvakrát jeden kopeček. No kopeček, kdo zná italské zmrzlináře, jistě si ten kopeček dokáže představit.
Sedíme venku na lavičce a blížeme a sledujeme provoz v ulici. Dochází tu totiž k balení nezadaných dvojic na motorkách. Ty jezdí v ulici stále sem a tam a živě mezi sebou za jízdy konverzují. Když je noha v nohávě, odjíždějí jinam. Asi si povídat o tom, jaké je letos horko 🙂 .
Pak už hup na pokoj, následuje zkouška plavek a psaní deníčku. A sklenka červeného. Dobrou s kobrou!
