Etna

Stáváme v sedm hodin, rychlá snídaně a pochod na autobusové nádraží. Tam vlezeme do autobusu, který směřuje k úpatí Etny. Z nadmořské výšky 0 se dostáváme do nadmořské výšky 1926 m. Tam přesedáme na lanovku a necháváme se vyvést o dalších tisíc metrů na horní stanici lanovky. A tady už jsou připravené terénní autobusy, a ty nás dovezou do sedla pod vrcholem. Zde se nás ujímá průvodce a prochází s námi spodní část kráteru. Na některých místech je až 20 metrů lávy, což je zejména dobře vidět na zasypané stanici vulkanologů.

Etna dosahuje výšky přibližně 3329 metrů nad mořem (2009); tento údaj se vzhledem k aktivitě sopky stále mění. Obvod základny měří 210 km a sopka se rozkládá na přibližně 1750 km2. Etna je stratovulkán, ale nejedná se o jednotné sopečné těleso, které vzniklo jako jedno kompaktní. Vznik Etny je spojen s erupcemi více kuželovitých útvarů, které se vzájemně do sebe zakomponovaly erupcemi a gravitačními kolapsy. Až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen jen jedním sopečným kráterem, který vyrůstal nad původním Centrálním kráterem, kde později vznikly krátery Voragine a Bocca Nuova. Vrchol Etny v současnosti tvoří čtyři hlavní sopečné krátery 250 metrů vysoký Bocca Nuova vzniklý v roce 1968, Voragine vzniklý v roce 1964, Severovýchodní vzniklý v roce 1911 a Jihovýchodní kráter vzniklý v roce 1971. Předpokládá se, že tyto sopečné krátery jsou vzájemně propojeny systémem pravých žil, ale často v dobách jednotlivých erupcí se ukazuje, že se každý kráter umí chovat zcela samostatně. Vrcholek Etny je celoročně pokryt sněhovou pokrývkou. Na vrcholku sopky se nachází několik kalder, mezi nejvýznamnější patří Ellittico Caldera, která vznikla před 14 000 až 15 000 roky.

Celé těleso sopky protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, která způsobuje vznik různých prasklin přivádějících často magma na povrch. Nad těmito puklinami často vznikají menší parazitické kužele či kužele z nasypané strusky nebo tufů, celkový počet takovýchto těles je několika stovek. Některé jsou ve skutečnosti nové malé sopky vysoké pouze několik desítek metrů, jiné mohou být vysoké až několik stovek metrů. Odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi či Monti Silvestri. Vznikají jako výsledek svahových erupcí, které jsou pro obyvatele žijící okolo Etny pravděpodobně nejvíce nebezpečnou sopečnou událostí. Tyto kužele nejsou okolo sopky rozmístěny kruhově, ale mají orientaci ve směru zlomů S30°V, čímž vzniká severovýchodní riftovový systém.

Pod Etnou se pravděpodobně stýkají tři výrazné zlomové systémy procházející větší částí Sicílie. První hlavní zlomový systém prochází ve směru SSV-JJZ, druhý pak ve směru VSV-ZJZ a třetí menší VJV-ZSZ. Jedná se o zlomy Monte Kumeta – Alcantara, Messina – Giardini a Tindari – Letojanni. Tato skutečnost může mít důležitý dopad na přívod magmatu do sopky. Samotné těleso sopky je taktéž rozpraskané menšími mělkými zlomy, které mohou mít ale spojitost s gravitačním kolapsem kužele namísto s většími zlomovými systémy procházející Sicílií.

Na samotný vrchol se bohužel nedostaneme, neboť tam chodí jen jedna skupina denně a brzo ráno. A ještě prý trvá cesta tři hodiny. Když se dost vynadíváme (Etna vykoukla z mraků) sjíždíme teréňákama k horní stanici lanovky, a tou pak do dolní stanice, tam vylézáme na tři krátery, z nichž jeden bublal ještě v roce 2001. Byla to docela makačka na ně vyšlapat. Pak si jdeme dát kapučíno a nějaké pečivo. A kupujeme nějaké suvenýry. Ještě chvilku se procházíme a už je tu autobus domů, do údolí. Sedáme si vedle řidiče a máme pěkný rozhled. Ve městě ještě zjišťujeme, jak nám pojede zítra vlak a pak už tradá do hotelu a sprchy. Následuje převlek za slušnáky a vyrážíme do rybí restaurace. Dneska mám pečenou rybu a Ivana těstoviny s rybou. Před tím se ovšem důkladně nacpeme pečenou zeleninou.

Cestou na hotel děláme pár nočních fotek. Následuje trocha čtení a jdeme spát, zítra vstáváme opět brzo!