Opět snídaně od Bobešáka pravá italská kávička a čerstvý croissant. Kdo má pak chodit s plným břichem:-) Za slunečního svitu vyrážíme přes Vatikán na Garibaldiho náměstí, které leží na vršku nad Vatikánem. Dneska má papež proslov, tak je tam docela narváno. Cestou ukazujeme Kubovi, kde jsme kdysi bydleli s betmenama. Abych se vrátil k tomu kopci, je z něho hezký rozhled jak na samotný Vatikán, tak velkou část Říma. Než se tam vyškrábeme, leje z nás jak z cikánů před pracákem. Kupujeme si pití a kocháme se pohledem na město. Po vykoukání se pokračujeme z kopce dolů do centra, stavujeme se doma a pokračujeme autobusem ( vlastně 2 autobusy na etapy) k nádraží Termini. Ne že bychom chtěli jet vlakem, ale na place před nádražím je osvědčený obchod s kabelkama různých značek. A tady se teprve ukazuje pravý důvod návštěvy Říma. Ne, že bychom tam chtěli jet s Honzou, ne že by nám došel parmazán, ale Ivaně došla kabelka!!! Ale musím uznat, že mají opravdu velký výběr a Ivana si vybrala hezkou. Po nákupu se přesouváme na kousek vzdálené náměstí Repubblica, kde si dáváme poslední kávu v Římě a kocháme se pohledem na kostel Santa Maria degli Angeli e dei Martiri.
Cestou zpět do bytu přemýšlíme s Honzou, jak to zaonačit, abychom tam mohli zůstat. Honza to nakonec prošpekuloval do puntíku, ale bohužel mu to nevyšlo. A už jsme zpátky v bytě a čekáme na Julii, abychom jí vrátili klíče. Julča nejde, tak jí Kuba volá a domlouvá se, že klíče necháme v bytě. Pomalu se loudáme na autobus a Honza cestou rafinovaně ztrácí občanku. Bohužel však netušil, že Ivana s Kubou jdou za námi asi 200 metrů a že jí najdou. Tedy, on jí našel nějaký Marokánec, ale Ivana, když slyšela, jak si slabikuje Czech Republic, tak po něm se slovy this is my son skočila, dala mu kravatu a občanku mu vyrvala z ruky. No ale, to už nastupujeme do autobusu a uháníme na letiště. Jen se občerstvíme a jdeme na pasovku. Tam měl Honza připravený další číslo, kdy při průchodu bezpečnostním rámem houkal, i když stál jen omotanej v ručníku. Tak mu celníci zabavili letenku. Říkám si, pašák, podařilo se mu to. Ale bohužel. Když zjistili, že umí Italsky lépe než oni, poslali ho s námi domů.
Sedadla v letadle máme ta samá, padám tedy na své místo a snažím se dřímat. Ale ti dva před námi, se furt něčemu tlemí, tak to nakonec vzdávám. Po přistání odvážíme domu nejdříve Kubu, pak Honzu, a pak sebe.
Říme, tak zase za rok!
A fotky jsou ZDE!
