Dnešní den by se dal nazvat dnem dramatickým. Nejdříve se Ivana pokoušela ráno vysvětlit recepční, že nám přijdou na hotel lístky na vlak. Ukazovala jí objednávku, kde bylo napsáno, že lístky budou doručeny na hotel, ale ona furt blekotala, že si je musíme vyzvednout na nádraží. To jí vydrželo víc než půl hodiny, pak se dohodli, že počkáme do zítra a teprve je začneme řešit. Za to jsme si ale hned objednali na zítra výlet na Čínskou zeď. Vyrážíme v sedm ráno, budíka tedy na šestou!
Z hotelu jdeme k zadní bráně Zakázaného města, protože odtud je vstup do zahrad, které začínají tam, kde Zakázané město končí. Cestou strčím rypák do pár starých uliček, abych okouknul starousedlíky. No a teď už se procházíme parky a pomalu stoupáme na horu, na které stojí první pavilon. Tak ona to není úplně hora, kopec vzniknul z odtěžené zeminy, když se hloubil vodní příkop kolem zakázaného města. Z vršku je krásný pohled právě na staré město, jen škoda, že proti slunci. Po stranách stojí dva menší pavilony, a i z těch je krásný výhled. Pak pokračujeme dál, a opět bych podrobnější popis nechal až na fotky, k chrámu Věčného jara. Stovky Číňanů, a absolutní ticho. Opravdu jak lázně. Komplex je poměrně rozsáhlý a členitý. Zjišťuji, že u mě propukla podobná zákeřná nemoc, jakou měla Gábina Koukalová. A sice poloviční bulimie! Žeru, ale nezvracím 🙂 🙂 🙂 . Ukrutný hlad jsem zahnal vařenou kukuřicí. Každýmu je samozřejmě jasné, že ta mě moc nezasytila. Tak jsem zkusil Čínskou Ruskou zmrzlinu. No ale stejně při příchodu na Jadejtový ostrůvek si hned dávám párek na špejli, aby to se mnou nefláklo hlady. Vyšplháme na vrchol ostrůvku, kde stojí něco jako maják. Tenhle je popraskaný, ale je z něj krásný výhled na jezero! Pomalu scházíme dolů a jdeme k Bubnové věži. Zase dostávám hlad, vlastně jsem nemocnej, a proto kupuju takový jako mešce, plněné rýží a masem. Jen co to sníme, pokračujeme k věži. Přicházíme akorát, protože za půl hoďky zavírají. Ale máme zase štěstí, protože stihneme bubnování. Někde mají orloj, jinde bubny. Po skončení jdeme sehnat tágo, a pojedeme na hotel. Jenže, tágo je buď plné a nebo pro někoho jede. Skáčeme tedy na elektrickou rikšu a necháváme se odvézt k hotelu. Byla to dost dobrodružná jízda. Rikša neměla houkačku, tak paní která řídila, odháněla chodce a jiné rikši či kola hlasitým zvoláním „heeeeej“. No ale, hotel našla!
Na hotelu dáváme asi hodinu pauzu a fernet. Zvoní telefon. Ivana se domlouvá, že přijde na vrátnici. Asi nějaký blonďatý Číňan. Ale ne, ukázalo se, že nám přišli objednané jízdenky na vlak, takže jupí!
Na večeři odcházíme do „žrací uličky“. Je to od nás asi kilometr. Jsme tam za chvilku, jméno ulice sedí, ale jídlo nikde. Chodíme sem tam, a tam sem a prd. Asi jsme šli málo na sever, jak píšou v průvodci. Nakonec jsme došli až na konec ulice a nic. Otáčíme se a jdeme zpět. Tak se holt najíme někde v hospůdce. No, nakonec se ukázalo, že spisovatel, co psal průvodce, si spletl sever s jihem. To co jsme objevili, to se nedá popsat. To se musí vidět. A aspoň na fotkách! Vařilo, smaží a peklo se tam všechno možné i nemožné. Ale fakt. Dneska jsme jedli dost konzervativně, zejtra dáme brouky!
A pak už následovala cesta domů, kdy jsme zjistili, že ulička jídla je od hotelu asi třista metrů 🙂