Uáá, huhuhu, uáá kap-kap – tímto řevem nás vzbudili domorodci tančící kolem totemu a samou radostí zapalujou klokanům ocasy. Začalo pršet, po více než osmdesáti dnech se zatáhlo nebe a na vyprahlou zem padá voda. To vytáhlo ráno velké množství na pastvu.
Dnes jsme vstávali již před sedmou a školním autobusem jsme jeli na celo dení pouť do Canberry. Nejdříve jsme navštívili Národní muzeum, které stojí na místě bývalé nemocnice. Ta byla zbořena, domorodci udělali obřad, zahnali duchy a pak teprve se mohlo začít stavět supermoderní muzeum historie Austrálie. Po skončení prohlídky si dáváme sváču. Obsluha nechce Ivaně věřit, že nepochází z Anglie.
Pak následuje pěší přesun do válečného muzea. V centru si dáváme další svačinku. Chvilkama prší, chvilkama leje, pak se to uklidní. Cestou do muzea fotím domky místních obyvatel. Památník a zárověň muzeum války byl pojat ve velkém stylu. Projít ho poctivě = nastěhovat se tam na dva dny.
Po skončení prohlídky voláme strýčka Péťu, který nás odváží na ranč.
Večer probíhá podle místních zvyklostí…