Ráno vyrážíme z hotelu a snídani svěřujeme do rukou zaměstnanců řetězce Starbusks. Kafe a bageta dobrý, ale laté ze zeleného čaje byl pěkný hnus. Zahrady v Su-čou jsou zapsané na seznamu památek Unesco, tak se těšíme. Nejbližší zahrada se jmenuje Zahrada mistra sítí (pravděpodobně myšleno rybářských, nikoliv počítačových). Je celkem malá, a že by jsme z ní byli zrovna u vytržení, tak to zase ne. Ptali jsme se, kde je stanice watertaxi, ale koukali na nás jako puk. Tak to zkusíme jen podle mapy… a dokonce funguje i Google. Cesta vedla uličkami, kde jsou vedle sebe namačkány dílničky brusičů jadeitů. Každý na nás kouká. Jdeme a jdeme a jdeme, až asi po dvou hodinách jsme konečně narazili na přístaviště. Ještě chvíli čekáme, až se sejde alespoň 5 lidí, ale nakonec za odměnu je nám na loď přidělena i citeristka v zelených krajkových šatech, která nám cestu zpříjemňuje brnkáním a vytím. Asi jako harmonikář u Honzy na lodi. Zklamali jsme obsluhu lodi, když jsme si nekoupili ani CD s citeristkou, ani kanastové karty s obrázky Sučou. Podle délky předchozí cesty se ukázalo, že centrum dvacetimilionového města asi nebude tak malé jako centrum v Praze, takže jsme si na cestu do další zahrady vzali raději taxíka. Přijeli jsme k Zahradě pokorného úředníka a poslední hotové peníze jsme investovali do plavby malou loďkou po okolních kanálech. V italských Benátkách jsme gondolou nejeli, ale v čínských Benátkách je vše mnohem levnější. Nakonec jsme sehnali i bankomat, a tak jsme si mohli zakoupit i vstupenky do zahrady. Jak jsme zase záviděli Číňanům jednoduché nakupování přes mobil!!!  Zahrada je velice rozlehlá a členitá a krásná. Bylo tam sice hodně lidí, ale dalo se to snést. V Sučou jsme široko daleko jediní neasijští turisté, takže se na nás obracejí školní výpravy se žádostí o foto. Prostě jsme pro ně exoti! V jedné části zahrady je výstava bonsají, a obzvlášť ty kvetoucí azalkové jsou úplně úžasné. Po východu ze zahrady jsme si ještě prošli historickou část a pak jsme začali shánět taxíka do hotelu. Nabídl se nám jeden člověk, že nás odveze za 30 juanů, takže jsme ignorovali všechna varování v průvodcích a nechali jsme se odvézt soukromým autem. Ale vše dobře dopadlo, i vrátil správnou částku, protože jsme neměli drobné. A po krátkém odpočinku opět honem do grilárny, kde se nám to včera zalíbilo. Paní pokladní se mohla potrhat smíchy, když nás znova uviděla. Tentokrát je tu téměř plno, ale volný stůl se pro nás našel.