Čtvrtek – 9. den

Ráno raníčko, kouká z nebe sluníčko, a my se vypravujeme na rozhlednu Slunečná. Auto necháváme u pumpy, a k rozhledně jdeme pěšky, a ne jako ti mastňáci, co jezdí až nahoru auty. Cestou poprvé potkáváme lyžaře, dosud jsme chodili s hůlkami jenom my. Naše kroky u rozhledny ale nejdříve vedou do místního bufíčku, který je leta dobře zásobený! Dáváme kafčo a sklenku vínka. Pak vyšplháme na rozhlednu. Je krásně vyfoukáno, a je vidět až “za horizont” 🙂 . Ale co to vidíme? O pár vinohradů dál je mezi vinicemi ukryta buňka nějakého vinaře. Takže když se vynadíváme na tu krásu kolem, naše kroky směřují právě tam. Buňka je super moderní, na střeše má malou fotovoltaiku, která napájí ledničky. Uvnitř je vinař pan Buchta, a jak už je tady zvykem, okamžitě se s námi dává do řeči, jako by jsme tam byli každodenní hosté. Když je dopito, nevracíme se hned k autu, ale děláme okruh kolem kopce s rozhlednou, protože jsme zvědaví na jedno vinařství, které je právě z rozhledny dobře vidět. Stojí mezi vinohrady, a je postaveno v toskánském stylu, takže sem perfektně padne!
Ze Slunečné se přesouváme do obce Němčičky, kde necháváme stát auto, a jdeme směrem ku stánku, který jsme objevili loni mezi vinohrady. A jmenuje se velice příhodně Mezi řádky. Jaké to štěstí, slečna před deseti minutami otevřela. A měla takovou radost, že si dám jako první decku vína, že jsem jí nemohl zklamat! Pak pokračujeme ještě dál mezi vinohrady, ale zpátky se musíme vracet bohužel po stejné cestě. Teď už nás čeká oběd a pauzička.
Na později odpoledne jsme domluveni se dvěma vinaři, že tam přijdeme smočit sosáček. Ten první je asi jen padesát metrů od nás, a je to spolužák našeho ubytovatele. Plán byl takový, že si ochutnám jednu sklenku, koupím víno a mažu domů. Tak skoro tak to bylo. Akorát ochutnávek bylo šest, a domů jsem přišel za pět šest, ale i s vínem. A to už nám volá další vinař, jestli ta domluvená šestá platí. Skáčeme do auta, samo že řídí Ivana, a jedeme k Mrákům. Ty jsme poznali při exkurzi tuším, že v úterý. A opět se bavíme, jako bychom se znali léta. Inu, jiný kraj, jiní lidé. Nakoupíme tedy, a pokračujeme dál. Co by to bylo za zakončení dne, kdyby jsme se nestavili ve sklepě u Vincúrů/Tesaříků??? Odstavujeme auto na centrálnom parkovisku, a jdeme se nejdřív najíst. Ivana si objednává toustík, já panenku. No, Ivany toust se nevešel na talíř, a jeho velikost odhaduji na botu Karla Válečka. A ten má číslo 49! Pak tedy jdeme do výše jmenovaného sklípku. Pokecáme, popijeme, rozloučíme se, a jedeme do našeho sklepa. Následuje telka, a pak zasloužený spánek!