Den druhý

21. 7. 2012

Trosky

Ráno nás budí vřeštící děti sousedů, ale snídaně nám zase vrací dobrou náladu. Žádné dlouhé otálení, bereme věci na cestu, skáčeme do auta a vyrážíme. Máme toho před sebou hodně. První zastávkou je lom blízko vesnice Kyje, kam jsme kdysi chodili hledat acháty. Zdá se, že je stále v provozu, ale je bohužel celý oplocený.

Dále pokračujeme na rozhlednu Tábor, která se nachází blízko Lomnice nad Popelkou. Rozhledna a přilehlý areál je po nedávné rekonstrukci. Šplháme se nahoru. Krásný výhled na všechny strany. Když jsme dost vykoukaný, slézáme dolů a přemísťujeme se do Lomnice, kde jsme za našeho mládí prožili pár dnů. I zde mají náměstí a hlavně radnici hezky opravené. Jdeme si koupit pití a nanůčka, a později pak suchary. Jedná se o místní výrobu a jsou mooooc dobré.

Potom se snažíme najít roubenku Podzimků, ve které jsme kdysi bydleli. Projíždíme snad všechny odbočky, ale bohužel. Lomnice se hodně změnila, některé cesty zanikly, jiné jsou zase nové. Vzdáváme to a pokračujeme dále na zříceninu Trosky.

Zaparkujeme a šlapeme do kopečka. Sluníčko pěkně pálí, potím se jak cikán při pomyšlení na práci. Ale výstup stál za to. Před vstupem se vyhřívají dravci, které tam předvádí slečna sokolnice. Vstupujeme do zříceniny a šplháme na Babu. Je zde dva roky staré, nebo nové schodiště, které zafinancovali místní těžaři sklářského písku. A klobouk dolů! Shora je super výhled, vidíme dokonce i Ještěd. A tak okouníme a fotíme a zase okouníme. Z Panny už tak daleký výhled není.

Cestou zpět, hned pod zříceninou, se zastavujeme v turistické chatě u cesty, kde si dáváme k obědu dobrou klobásku a pivko. Pak už nasedáme do auta a přejíždíme na Prachovské skály.

Na cestu si beru zásobu lomnických sucharů, procházíme bránou a noříme se do chladných stěn. Brzy ale zjišťujeme, že skály jsou narvané dětmi a puberťákama, takže po vylezení na skalní vyhlídku volíme jinou trasu a hle, nikde nikdo. Tak se asi hodinku procházíme v klidu a v krásné přírodě.

Ze skal se kolem Jinolických rybníků vracíme zpět na hotel. Jedeme pomalu, kocháme se opravdu krásnou přírodou.

Na hotelu si dáme kávičku a odpolední odpočinkové pivko a jdeme zdolat kopec Zebín, na jehož vrchu stojí barokní kaple sv. Maří Magdaleny z roku 1700. To, že od našeho hotelu tam nevede žádná cesta, jsme věděli, ale že by to byl takový hnus, to jsme fakt netušili. Jak jsme později zjistili, prodírali jsme bývalým vojenským cvičištěm. Těsně před vrcholem jsme stoupali pod úhlem větším než 45 stupňů. Útěchou nám sice byl nález čtyř křemeňáků, ale zase jsme pak měli plné ruce a nemohli jsme se přidržovat drnů trávy (nic jiného tam nebylo). No ale nakonec jsme se tam vyškrabali. Už tam byla nějaká rodinka, co se chtěla fotit s našimi houbami. Opět pěknej rozhled a před námi otázka, kudy dolů. Stejnou cestou to v sandálech prostě nešlo. Nakonec jsme si zvolili směr Valdice, a těsně před vesnicí uhýbáme prudce doleva a stáčíme se na Železnici, a pak se stáčíme ještě více vlevo přímo na náš hotel (teč to vypadá jednoduše, ale předtím nebylo jisté, jestli místo v hotelu neskončíme u brány Valdické věznice rozhodně to tam bylo blíž a jednodušší cesta).

Přicházíme kolem sedmé a jdeme na večeři. Servírky se ptám, kdo nám odemkne saunu a vířivku, kterou jsme si na večer objednali. Není pravda, že mi zasvítili oči, když slečna řekla, ať přijdeme v osm, že tam půjde s námi. Vířivka byla super, sauna asi taky, ale ta mě moc nebaví, zvlášť když jsem se celý den potil na sluníčku jako vepř. Vydržíme tam asi hodinu a čtvrt, a pak si jdeme dát pár panáčků a jdeme na pokoj. V Lomnici jsem si koupil víno, tak se do něj pustím. Nakonec se ukázalo, že ten sauvignon byl ze šťovíku a bezu, prostě úplně hnusný. No, za stodevět kaček, nekup to.

Den třetí

Den třetí

V klídku snídaně, pak balení a pomalu opouštíme hotel. Ivana už se konečně domluvila s kamarádem, tak si dáváme sraz v Jičíně a opouštíme hotel Prostřední mlýn s tím, že je to zase jedno místo, které můžeme doporučit kamarádům. Cestou do Jičína se ještě stavujeme ve...

Den první

Den první

  Zatím co Ivana ještě chrní (kdo asi zabalil věci, že?), jdu pracovat pro obec. Domů se vracím kolem desáté, dávám si kávičku a kolem půl jedenácté vyrážíme. Cesta by ubíhala dobře, kdybychom v průběhu jedné hodiny nezastavovali u pump a mekáčů, prostě všude...