Dnešní den nás čekala dobrodružná výprava do podzemí na Božím Daru. Na cestu se vydáváme dříve, a jedeme se ještě podívat na rozhlednu Klínovec. Celý areál, mimo rozhledny, je v dost strašném stavu. No ale, výhled je odtud pěkný, a v nedalekém hotelu zase dobře vaří 🙂 . Přesouváme se pár kilometrů k tzv. obslužnému domečku na Zlatém kopci, kde nás průvodce vybaví pláštěnkami, gumáky a i rukavice dostaneme. A samozřejmostí je helma se světlem. A před námi je štola Johannes, která byla zpřístupněna veřejnosti v roce 2013.
Zlatý Kopec se nachází nedaleko známého horského střediska, nejvýše položeného města ve střední Evropě, Božího Daru. Již od dvacátých let 16. století se zde dobývaly rudy cínu, železa, mědi a později i zinku. Celé návrší Kaff s nesčetným množstvím povrchových dobývek, odvalů, zabořených šachet a štol si zachovalo autentický charakter historické montánní krajiny. I proto bylo toto území prohlášeno, v rámci krajinné památkové zóny, za chráněnou kulturní památku České republiky a tvoří významnou součást společné česko-německé nominace „Hornické kulturní krajiny Erzgebirge / Krušnohoří“ k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.
Největším dolem revíru Zlatý Kopec – Kaff byl důl Johannes, který byl v provozu bez výraznějších přestávek od 16. století do 70. let 19. století. Ještě ve 20. letech a znovu v 50. – 60. letech 20. století zde byl prováděn hornický průzkum. Jde o mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl, ve kterém staří horníci vyrazili podzemní komory obrovských rozměrů, jaké lze i jinde ve světě vidět jen málokde. V tomto směru je důl Johannes naprosto výjimečný. I tyto unikátní komory, z nichž největší má půdorysné rozměry 60 x 20 m, při výšce 10 až 12 m, si nyní může prohlédnout každý, kdo se vydá do podzemí dolu Johannes, jejž město Boží Dar za pomoci dotace z programu Cíl 3 Evropské unie zpřístupnilo pro veřejnost.
A protože máme speciální trasu, čeká nás, a skutečně čekalo, velké dobrodružství. Voda, zima, bláto, žebříky, plazivky. Voda měla tři stupně, teplota ve štole pak dosahovala sedmi stupňů. A bláto snad všude. A ty žebříky: slizký, studený, nakřivo… Šlo nás devět a myslím si, že jsme si to náležitě užili 🙂  🙂  🙂 . Na závěr prohlídky nás čekalo 45 metrů po žebříkách šachtou za sluncem. A byl to fakt nářez, a při výlezu jsem pochopil, proč průvodce říkal, že to není pro prostorově výraznější návštěvníky.

A fotky jsou TADY.