Je pátek, skoro třináctého (23.) a my vyrážíme do Prahy podat žádost o vstupní víza. Otevírají v půl desáté, a u ambasády jsme před desátou. Kousek od ní nacházíme parkoviště, kde se dá v „automatu“ platit kartou a pozor, hodina parkování stojí deset kaček!!! 🙂

Přicházíme do budovy velvyslanectví, kde je to přecpáno lidmi, kteří si přivstali. Z objednávkového systému tahám lístek s číslem 49. Na ceduli u odbavovacích kukaní svítí číslo 12! A zavírají v půl dvanácté. Po nějakém čase se dávám do hovoru s ostrahou, od které se dozvídám, že za den udělají kolem třiceti žádostí. No tě péro, to sem budeme muset zajet ještě jednou a trochu si přivstat. No, mrzuté, ale co se dá dělat! V půl dvanácté se téměř všichni čekající zvednou a odcházejí. Dokonce i pán, co přijel z Brna. My tam furt obejdujeme, kdyby náhodou… No, ale chvilku po půl se za okýnkem zvedá úřednice a jde k nám do haly. A teď nás všechny pošle do háje a zamkne to, říkám Ivaně. Jenže paní povídá: „Ještě můžeme přijmout deset žádostí, tady si rozeberte čísla!“. Jupíííííííííííííííííííííííííí, a ještě dvě čísla zbyla. Asi po deseti minutách jdeme na řadu, u přepážky jsme asi čtyři minuty a padáme ven! Prostě PA RÁ DA !!!

Pak následuje cesta do Paladia provětrat bankovní kartu, potom odvézt Kubasovi věci na hory, a pokračujeme na running sushi do Hostivaře. Tady to mají ještě vychytaný tak, že nejezdí jen sushi a podobné věci, ale jezdí i sirové věci. Třeba krevety, chobotnice, kuřecí maso… No, vydrželi jsme tam krásné dvě hodinky.

A následuje cesta domů, chvilka odpočinek a cesta k Válečkům. Na sushi 🙂  🙂  🙂

PS: do odletu zbývá 45 dnů!!!