Je pátek, 17. února a my po práci vyrážíme směrem ku Praze. No, my vlastně jedeme do Vietnamu, ale postupně. Vyzvedávám Ivanu v práci, a nejdříve směřujeme do POP Airport outletu, kousek od parkoviště GoParking. Tam si dáváme kávu a zákusek. A abychom nepřijeli do Maštale příliš brzo, bere si Ivana hodinu a půl oddychového času, a vyráží s kartami na obhlídku obchodů. Já se jdu podívat na historická auta, aby mi to trochu uteklo. Po skoro dvou hodinách nakupování vyzvedávám Ivanu v doprovodu dvou černochů, co jí nesou tašky, a jdeme do auta a přejíždíme do penzionu. Tam si dávám na uvítanou dva malý Kozlíky, obsluha se ani neptá, a rovnou nám přináší klíč od pokoje. Tam se jdeme zabydlet, a odpočinout po nákupech. Po sedmé scházíme do restaurace na večeři a na Kozlíky. Taková plněná kapsa… Pak se odvalíme na pokoj, kde následuje čtení, víno, čokoláda a spánek.
A je tu sobota. Ráno máme docela na kvap, a tak rychlá snídaně, a přesun do Pražské čtvrti Písnice. Tam leží Vietnamská tržnice SAPA, celým jménem TTTM SAPA, a Vietnamsky pak Trung Tâm Thương Mại Sapa. Tam máme schůzku s jedním z průvodců z organizace SAPA Trip, který nám bude dělat následující tři hodiny průvodce tržnicí. Je to kluk do pětadvaceti let, studuje vejšku a je v aktivních zálohách vojenského letiště ve Kbelích. Nejdříve nám prozradí historii areálu, kde se dříve nacházely Masokombinát Libuš a Drůbežářské závody Libuš. Masokombinát zanikl roku 1999 poté, co byl modernizován a obchodní skupina Satrapa, pod vlivem Františka Chvalovského, jej poté převzala a zkrachovala.
Bezprostředně po krachu obou potravinářských závodů se jejich areály dostaly do vlastnictví vietnamské firmy. Na ploše cca 35 hektarů zde podniká přes 7 tisíc osob, převážně Vietnamců. Krom běžného sortimentu vietnamských trhovců, jako je oblečení, domácí potřeby nebo potraviny, se zde nachází i řada restaurací a nabízejí i služby určené též českým Vietnamcům, například pojištění, transfery peněz do Vietnamu, letenky, právní a poradenský servis, svatební salón, fotosalon, specializované knihkupectví… Funguje zde vietnamská školka s celodenním provozem. Vietnamské děti, které již umí výborně česky, se zde doučují základy vietnamštiny; v jazykovém centru se vietnamští dospělí i děti doučují češtinu. Sídlí zde také redakce několika vietnamských periodik či nahrávací studio. Vlastníkem areálu a provozovatelem tržnice je společnost SAPARIA a. s., a v jejích statutárních orgánech byli a jsou výhradně lidé s vietnamskými jmény.
S Jackem, jak se nám náš průvodce představil, postupně procházíme celým areálem, a to jak malými krámky, tak i halama, kde se dříve proháněla kuřata. Na konci areálu se nachází budhistický chrám. Míjíme neskutečné množství občerstvení a restaurací. Do jedné z nich pak jdeme na opravdový nefalšovaný Vietnamský oběd o šesti chodech. Jack nám vysvětluje, kdo u stolu obsluhuje, v jakém pořadí se jí naservírovaná jídla, a také, kdo platí. Po obědě znovu vyrážíme mezi uličky, kde je občerstvení, ale tentokrát jdeme na vietnamskou kávu a zákusek. Na závěr si kupujeme čaje, a jdeme se ještě podívat do místního „Makra“ (TAMDA Foods). Celé prohlídka se nakonec protáhla na čtyři hodiny, ale uteklo to jako voda.
Po skončení se vracíme směrem k Maštali, ale cestou ještě brzdíme v OC Šestka, kde si po dvaceti letech kupujeme nové nádobí. Pak si mohu jít odpočinout do auta, zatím co Ivana musí ještě oběhnout všechny obchody s hadrama, co jsou v baráku.
No a pak už rovnou do Maštale, odpočinek na pokoji s knížkou a Moravským vínem. Dneska si dávám grilovanou panenku zabalenou do anglické slaniny. Večer se díváme na Poldu.
V neděli vstáváme o chlup později než v sobotu, čeká nás totiž prohlídka Lobkowiczkého paláce. Po snídani vyrážíme ku Hradu. Pěkně leje a na parkovišti po nás nechtějí ani kačku za parkování. Procházíme přes bezpečnostní rámy, a kupodivu nehoukám, i když jsem měl pásek a peněženku. Ve skupině nás bylo asi patnáct, a průvodkyně zdá se, že věděla, o čem mluví. Bohužel u sedmého obrazu už jsem byl úplně mimoň, a to jsme jich měli před sebou ještě stodvacetšest. Za sebe jsem si myslel, že to bude spíš prohlídka architektury, ale ty dvě hodiny jsme nakonec zvládli. Přestalo pršet a my se přesouváme na parkoviště pro auto. Dále míříme za kluky na Zličín, kde máme sraz se zbytkem rodiny z Koňského (Vepřového) vrchu. Hoši servírují sushi, hodně sushi, které bylo úplně luxusní. Asi dvě hoďky klábosíme, a potom pomalu vyrážíme k domovu…
A fotky z Hanoje a Hradu jsou TADY.
