Úplně normální ráno, až na to, že je to poslední ráno ve Furore. Ani osel nehejká, kočka už to taky vzdala. Naposledy snídáme na terase, poslední pohledy do údolí na moře a jde se balit. Už si nikdy na dovolenou do Itálie nebudeme brát bundy a rifle! Tak máme zabaleno, citrony naložený a stěhujeme to do auta, Ivana si bere Neurol a můžeme vyrazit. Nejdříve nás čeká cesta k letišti do Neapole, kde je půjčovna Europcar, vrátit auto. Celý proces vrácení trval asi tři minuty, skáčeme do taxíka a jedeme asi deset minut na nádraží. Tady dáváme svačinku a přesně podle plánu, tedy ve 12:55 startujeme směr Řím Termini. Teď sedíme v něčem, co vypadá jako letadlo. Letí nebo jede to jako letadlo (300 km/h), jsou tu kožený sedačky, bazén a internet. Tak dobře, bazén tu není, ale sjezdovka jo! Tak ne, dobře…

Přistáváme v Římě. Vedro. Hledáme kam odložit kufry. Vedro. U úschovny je fronta jako prase, tak to vzdáváme a jdeme ven i s kufry. Avšak pozor, přímo naproti úschovny je další úschovna a tentokrát bez fronty. Sice název úschovny Al Kajďák nepůsobí moc důvěryhodné, ale budiž.

Jdeme na náměstí Republiky a odtud jedeme na Benátské náměstí. Tam vylézáme s tím, že si dáme na piánu v baru kafe a víno. Sápeme se z boku nahoru a ejha, průchod k baru je zavřený. Tak jdeme dolů a ke Koloseu. Zapadáme do jedné zahrádky, ale číšníci jsou poněkud zmatení. Kávu, víno a vodu objednáváme na třikrát. Pak se vracíme metrem na náměstí Republiky na zmrzku a nechat tam vzkaz, že Bobeš přijede za rok. Cestou na vlak si Ivana musí koupit kabelku, jinak jí prý nepustí přes hranice. Vyzvedáváme kufry, Mustafa se ptá, jestli chceme i granáty a samopal. Jdeme na peron. Ostraha nás posílá na nástupiště 26, dozor u dvacetšestky pak na dvacetčtyřku, a jelo to z dvacettrojky. No aspoň jsme se trochu proběhli.

Teď už frčíme na Fiumicino. Tam se odbavujeme, a hned procházíme kontrolou. Tady se panáčkové hodně vylepšili. Naposledy to bylo pětačtyřicet minut, a teď pět. Palec nahoru! A pak už to nabralo rychlý spád. Koupit pití, cesta ke gejtu, chvilka sezení a jízda busem přes celý letiště za letadlem. A kdo zná letiště ve Fiumicinu ví, že to není pět minut. Domů letíme s ČSA A319 OK-REQ. A ČSA překvapili, neboť sedět v bussines class není vůbec špatný. A to jídlo? No paráda. Vylétáme o dvacet minut později a přilétáme na čas. Kdo umí, ten umí. A pak už klasika. GoParking a cesta domů. Když dojíždíme do Pato, ozve se z rádia Italská hymna! A jsme doma! Babička lítá po dvoře jak splašená, a Dixina stojí mezi dveřma. Tak ne, obráceně to bylo :-).

A zítra do továrny, k soustruhu…