Vstávám jak přeraženej. Ovšem, co tomu předcházelo… Spím si, když tu najednou, jako by mi někdo bodnul vidle do levého oka. Vylezu teda z pelechu, koukám do zrcadla a hrůza. Ne Michal, ale oko červený jak prase. Říkám si, svině řasa. Tak si to oko šmudlám a přemlouvám ho a furt nic. Tak si jdu lehnout s tím, že to přejde. A ho… Nepřešlo. Lehce po třetí klepu sestrám na dveře, že bych potřeboval zachránit. Jasně, není problém a jala se mi ohrnovat víčko. Tak to jsem málem hodil šavli jako Miloš na klenoty. Na oči mi prostě nikdo nesmí sáhnout. Přišla tedy doktorka, koukla na to, a se slovy to bude dobrý, se mi chtěla začít rejpat v oku. I svou chromou levou rukou jsem jí hravě zarazil. Tak mi tam něco nakapala, a prej přijďte ráno. To už se osádka vyměnila a byl tam pan dochtor. Tak jsem mu to vylíčil, zakoulel očima a řekl něco sestře. Ta mi do oka něco nakapala a vykopla mě z ordinace a ať prej čekám. Oko po pěti minutách jako by ke mě nepatřilo. Je fakt, že jsem pak necítil, co mi tam dělal, každopádně mi z něj vytáhl blonďatej vlas, pět, šest, sedm centimetrů dlouhej 🙂 . Jedinej, kdo má z naší rodiny blonďatý vlasy, je pokojská. Takže je to jasný , plánuju vraždu. Dneska nepřišla, nevadí. Zejtra je taky den…

Takže dopoledne mezi procedurama chrápu, po obědě taky. To mi volala nějaká paní z Ústeckýho kraje, že mi posílá smlouvu na dotaci. Ale jak jsem byl rozchrápanej, vůbec nevím na jakou a kolik peněz. No nic, vylézám z pelechu a vyrážím ven. Jdu jenom po městě, zkusím muzeum. Hodně slabé. Na to, že tu žijou jen z lázní, tak se tomu moc nevěnují. Ale mají tam originální sochu prvního Františka.

A co teď? Prohlídka muzea mi zabrala dvacet minut a do večeře daleko. Udělám tedy okružní chůzi kolem města. Dostal jsem se až k dolu, kde se těží rašelina. Koukám, nikde nikdo, ale areál je oplocen a z jedný strany řeka. V jednom místě jsou však vrata, která by se dala, kdyby se trochu chtělo… Jdu do toho. Zjišťuji, že rameno je docela v pohodě a docela snadno překonávám překážku. Jupí, jsem tam. Jdu po kolejích až k místu, kde je korečkové rypadlo, které nakládá rašelinu. Když tu najednou: „Stůj!“. No on to nebyl takový ten silný hlas. Tak opáčím, vždyť stojím a otáčím se do míst, odkud byl slyšet hlas. Tam dva chlapíci v uniformách, a prej co tu dělám, proč tam sem, co mám v tý brašně. No, byla to nějaká ochranka, která se bála, že jim odnesu bagr. Tak jim vysvětluju mojí příslušnost k šachtám jakéhokoliv druhu. No, nakonec chápou a provádějí mě po dole. Akorát jim nebylo furt jasný, jak jsem se tam dostal 🙂 . Ven z dolu vycházím normálně bránou…

Tak honem domů, začíná pršet. A večer mám divadlo. To bylo o dvě sta procent lepší než to minulé, ale stejně odcházím po prvním poločase. Venku leje, tak se přesouvám do kryté předzahrádky poblíž. Už bych šel dávno domů, ale furt leje, tak tam musím zůstat 🙂 .

Jo, večer jsem měl jít ještě na kontrolu s tím okem, ale zapomněl jsem na to,,,

A fotky z dnešního dobrodružného dne jsou TADY.