Vracím se takhle v podvečer z celkem vydařeného lampionového průvodu domů, když tu náhle se mi do cesty, u sousedovic baráku, postavil kanálek na odvod dešťové vody. Ten kanálek, vlastně tři, jsou tam již minimálně patnáct let a nemají zakrývací mřížky. Ty na nich vydržely asi čtrnáct dnů. Stačilo, aby projelo pár náklaďáků, a byly pryč. No a do jednoho z těch kanálků se mi zašprajcovala pravá noha. A jelikož jsem měl obě ruce hluboko v kapsách bundy, vůbec jsem je nestačil vytáhnout a padl jsem přímo na hubu. Ještě před dopadem jsem si pod sebe ještě stočil rameno. No nic, krev ze mě crčela, ale došel jsem v pohodě domů, zavřel jsem slepice, vysprchoval jsem se. Pak houknu na Ivanu do obýváku, aby se mě nelekla, až se otočí. Řekla: „ty teda vypadáš“ a já si šel lehnout. V noci mně bylo divný, že když se otáčím na posteli, tak levá ruka furt zůstává na místě. Tak jsem si jí vždycky přitáhl a spal dál.
Ovšem ráno bylo krušné! Ruka bolela jako prase, ať jsem ležel nebo se pokoušel o nějaký pohyb. Ivana mě za mého skučení nějak oblékla, nasoukala do auta a tradá na pohotovost. To už jsem bolestí v duchu sliboval, že už budu hodnej, že si budu mejt uši a budu chodit s košem. V nemocnici mě nejdříve poslali na rentgen, kde jsme udělali pár pěknejch snímků a šel jsem čekat na chirurgii. Doktor na to hodil oko, řekl pěkný, a poslal mě na rentgen ještě jednou, aby mi udělali i loket. Po návratu do ordinace doktor řekl, že to je zlomené a je to na operaci. A dal mi vybrat, jestli chci domů nebo jestli si tam na tu operaci počkám. Tak jsem zůstal. Setra mi ještě namazala obličej takovým zeleným hnusem (až při hospitalizaci jsem zjistil, že se to jmenuje Solutio Novikov, a moc dobře se pod tím hojí odřeniny). Následoval přesun na pokoj, obhlídka sestrama a mohl jsem chrnět. Odpo jsem si řekl o injekci na bolest a vesele jsem chrupal dál. Pak jsem rozeslal zprávy, že jsem v nemocnici, aby mě každý politoval. A hned večer přišla na návštěvu kamarádka z práce 🙂 .
V pondělí jsem byl vyslán na počítačovou tomografii (známé cétéčko), kde zjistili, že to nemám zlomené jednou, ale pětkrát. Naštěstí jsem padl do péče MUDr. Františkovi Rybářovi, který mi vysvětlil, co má v plánu se mnou dělat. Jedna varianta byla, ta lepší, že mi do kosti strčí hřeb a zajistí ho šrouby. Ta horší varianta byla, že mi ty železa nechají venku a propojí to na kost. Brrrr.
A už je tady úterý a já jdu na řadu jako druhý. Takže ráno naběhnou sestřičky žákyňky, aby mě převlékly do „anděla“. Pak mi šoupnou náladovku a už je tu zřízenec a strká mě s postelí na sál. Na operační lůžko mě převážejí vysokozdvižným vozíkem. Kdybych se tak nebál, tak by to bylo docela vtipný. Operuje mě můj ošetřující lékař, takže to bude snad v pořádku. A už do mě pouští nějaký to svinstvo na spaní a řekl bych, že do pěti vteřin od vpichu spím….
Pane Řeháku! Pane Řeháku, vstávejte!!! Co to je za joudu, co mě budí, když se mi chce tak strašně spát!!!! Pak už kodrcám s postelí po chodbách na pokoj. Opatrně si sahám na to rameno. Dobrý, zábradlí tam není!!!
A dál už jen telegraficky: za dva dny po operaci mi sebrali ortézu a začal jsem cvičit na posteli. Docela to utíkalo, páč se furt něco dělo a nebo přišla nějaká návštěva. Po deseti dnech mě pouštějí domů. Bylo hodně příjemné, že na oddělení nebyl žádný doktor ze Zimbabwe, jen Češi. A ještě příjemnější byly návštěvy, které se u mě točily jak na kolotoči od rána do večera. Takže díky rodino, díky kamarádi (ani bych nevěřil, že jich mám tolik)! A ten největší dík patří samozřejmě mé Ivaně, která se o mě starala a stará jako o miminko!!!