Ráno normálka vstávám v devět, pod oknem hýká osel s nákladem dřeva na zádech. Dáme snídani, trochu té hygieny a vyrážíme do světa. Tedy do nedalekého města Amalfi. Z kopce dolů, doleva, doprava, doprava, doleva, autobus, couvej…. Jak nám říkal majitel baráku, zaparkujte v jeskyni. No jo, ale kde jí najít? Nikde žádnej pračlověk… projíždíme vesnici a najednou jí vidíme. Jenže je v protisměru, tak se musíme někde otočit. Asi po půl kilometru se otáčím na prasáka do protisměru. Přijíždíme před jeskyni, ale tam už stojí dvě auta a před nima řetěz, že je plno. Zapíchneme to za ně a čekáme. Asi po deseti minutách pikolík odstraňuje řetěz a parkujeme. Tedy já. Ivana musela vystoupit, protože stropy jsou slabé a nemuseli by její váhu vydržet. Vyhrabu se do čtvrtého patra, beru bágl a šupajdím ven. Jdeme podél silnice do města. Do krásného města. Všude sice moc lidí, jsem rád, že bydlíme v oblacích, ale to město je fakt hezký! Nejdříve jsme zamířili do baru na městské pláži, kde si dáváme „kapréze“ kafe a víno a vstřebáváme atmosféru. Pak vyrážíme do přístavu na lodičky. Ty jsou vždycky úžasné. Po přístavu jdeme na oběd. Já špagety s krevetama a Ivana pizzu. Pak jdeme hodit oko hlouběji do města. Stavujeme se v kostele, kupujeme mě zmrzlinu a pak nějaké suvenýry. Pomalu jdeme do jeskyně pro auto. Ivanu tam zase nepustili. Cestou domů se Stavujeme už tradičně u pappa Frančeska na víno a limončelo. Vedle v krámě nakoupíme něco na ráno a frčíme domů. Tady děláme hamburgery a čumíme na moře. A já sosám víno a slivku….