4.den

4.den

Budíček v půl osmé, snídaně ze stříbra a v půl deváté vyražíme do přístavu. Kupujeme lístky na parník a vyplouváme podél pobřeží Neapolského zálivu do města Castellammare di Stabia, odkud jezdí autobus do Pompejí. Starou Blažkovou autobus, vlak to byl, ale chvilku to trvalo, než jsme na to přišli (musela jsem se italsky domlouvat s jednou prodavačkou, fakt žúžo, ale naučila jsem se několik základních italských slovíček – dopl. – Ivana) No, aspoň ta výprava byla trošku dobrodružná.

Nádraží jsme našli během chvilky (další domluva s policistkou v italskoangličtině – dopl. – Ivana) a vlak se přiřítil téměř hned. Jedeme asi pět stanic do Pompei Scavi. Zastávka je hned u vchodu do vykopávek. Ještě před vstupem kupujeme ledový pití, protože je takové horko, že se i žulové dláždění rozpouští. Vstupujeme a zíráme.

Bylo to obrovské město se spoustou domů a domečků, paláců, hospod. Jsou tu jak široké bulváry, tak uličky, kam se vejde sotva člověk. Nacházíme také známé odlitky těch, kteří se před katastrofou nedokázali zachránit. Práce na obnově města stále pokračují, tak že vidíme i obnovené vinice, které ležely pod pětimetrovou vrstvou popela. Snad z každého místa města je vidět Vesuv.

Po více než třech hodinách opouštíme mrtvé město. Mimo areál si sedneme na lavičku a vstřebáváme dojmy, když  kolem nás proběhla skupina organizovaných a upocených turistů, hnána průvodkyní s jasným sloganem vytetovaným na čele: Čas jsou moje peníze, tak sebou koukejte hodit bando!.

Zpátky jsme rozhodli jet vlakem. Na cestu si kupujeme bagetu a jdeme na nádraží. Ve vlaku střídavě usínáme, protože prohlídka Pompejí byla opravdu vyčerpávající. Vystupujeme na Hlaváku a jdeme se osprchovat a odpočinout na hotel.

Po přestávce vycházíme na podvečerní prohlídku města. Jelikož nebydlíme v turistické čtvrti, jsou zážitky vskutku jedinečné! Obzvláště provoz na silnicích 🙂 . A pak ještě, když jsem si koupil peprmintovou ledovou tříšť. Brzo jsem zjistil, že ty pohledy kolemjdoucích nebyly závistivé!

Do hotelu přicházíme po deváté s ošoupanýma nohama a koukáme na Brutální Nikitu v italštině. Stejně je to kočka!

3.den

3.den

Tak a máme tu ráno! Večer jsem zatáhl úplně žaluzie, tak vstáváme až na budíka. V klídku se jdeme nasnídat, snídá se tu ze stříbrného nádobí, dokonce i Ivana do sebe odvážně cpe chleba se šunkou.
Pak se balíme na výlet na ostrov Capri a hlavně se natíráme sádlem z tučňáka, aby se nám neseškvařila kůže. Dneska to bude asi maso. Usuzuju to z krátkého pobytu na balkóně, kde už klečeli rackové a žebrali o sklenku vody.

Vyrazíme tedy do přístavu, kde kupujeme lístky na raketovou loď na ostrov Capri. Zůstáváme na otevřené zádi lodi, abychom mohli pořádně vstřebat atmosféru plavby. Po vyplutí z přístavu topič přiloží pod kotel, za lodi se udělá obrovský vodotrysk a letíme vstříc ostrovu.

Asi po pětačtyřiceti minutách vplouváme do přístavu na ostrově Capri. Moře je nádherné čisté, rackové řvou radostí z turistů. Nejdříve se procházíme podél přístavu a pláže a pak objevujeme lanovku podobnou té na Petřín. A tak hup pro lístky a hup do fronty a během pěti minut frčíme do horní části města Capri. Odtud je vidět pobřeží jak na dlani. Procházíme se úzkýma uličkama, které jsou plné obchůdku a turistů. V dálce sledujeme provoz na silničce, která je přilepená na boku skály. To ještě netušíme, že po ní pojedeme taky 🙂 . Když už jsme celý vykoukaný, hledáme nějakou restauračku, kde bychom se nadlábli. Vybíráme tu, která má výhled na přístav a pláž. Ivana si dává pizzu a já biftek z ryby. A sud vody, protože pivo v těchto končinách pije přes den jen sebevrah!

Tak a máme snědeno a koukáme co dál. V mapě nacházíme městečko Anacapri, kam jezdí takový malý autobusíky. Tak že do něj lezeme a jedeme. Po pěti minutách jízdy se nacházíme přesně na té silničce, na kterou jsme koukali z přístavu. Je z ní opravdu nádherný výhled, ovšem je potřeba mít otevřené oči 🙂 .

Vystupujeme a opět nádherné ouzké uličky. V jedné části vesničky jsou hotýlky, v další pak bydlí domorodci. Sledujeme dráty vysokého napětí táhnoucí se na horu Monte Solaro. Pak ale zjistíme, že to nejsou obyčejné dráty, ale že to je neobyčejná lanovka. Tentokrát ani není žádná fronta, tak že jdeme hned na řadu. Je to jednosedačková lanovka a jízda trvá dvanáct minut. Cestou se nabízí nádherný rozhled na všechny strany ostrova. Pak vystupujeme na vrcholu, odkud je nádherný rozhled přes celý ostrov a na okolní ostrovy i na širé moře. Takový rozhled se musí prostě zažít! Asi po půl hočce koukání a divení, jak je to nádherné, nastupujeme opět na lanovku a jedeme dolů, do Anacapri. Tam hned přestupujeme na autobusík a jedeme do horní části Capri. Odtud pak pěšky scházíme k přístavu. Cestou míjíme místní elektrárnu: dieselagregáty v ocelokolně. No ale, hlavně že je elektrika. Jdeme si koupit zpáteční lístky a celý ten nádherný výlet zakončujeme na pláži a čochtáním ve vodě.

A pak už se naloďujeme na tryskovou loď a necháváme Capri za sebou:-) Po celou dobu na ostrově se dohadujeme, jak to bylo v té písničce: ‘To bylo tenkrát na ostrově Capri:-) . Ale co bylo, to se dozvíme snad doma:-).
A doma zjišťuji, že text k té písni je:
To bylo tenkrát na ostrově Capri, kdy poprvé zřel jsem tvůj obraz plát, to bylo tenkrát za měsíční noci, kdy jsem ti šeptal, jak mám tě rád.
A ústa tvá rozkoší jen se chvěla, když líbal jsem šíji tvou bělostnou a ústa tvá jako by říci chtěla hochu můj, já chci být věčně tvou.
Refrén: Na nebi již hvězdy hasnou jediné já přání mám, abys byla teď šťastnou, tak jako jsem šťasten teď už já.
To bylo tenkrát na ostrově Capri, kdy líbal jsem rety tvé tisíckrát, to bylo tenkrát, však dneska jen mohu na krásnou pohádku vzpomínat.
To bylo tenkrát na ostrově Capri, kdy líbal jsem rety tvé tisíckrát, to bylo tenkrát, však dneska jen mohu na krásnou pohádku vzpomínat.

Vystupujeme v Neapoli, následuje krátká porada v přístavu kam zítra a pádíme domů. Nakupujeme pití a zalézáme do pokoje. Dnes nejdeme brouzdat večerní Neapolí, protože zítra musíme brzo vstávat.

2.den

2.den

Vstáváme na budíka v půl deváté, hygiena a hurá na snídani. Dostal jsem tak silný kafe, že se začal rozpouštět i hrníček. Já, kterej si dává půl lžičky na půllitr vody, jsem si kávu zředil nejdříve vodou, pak mlíkem a když byl poměr jedna ku osmnácti, hrdinně jsem to vypil. Jinak snídaně v klasickém stylu: šunka, sýr, zrní, jogurty, vajíčka, kroasanty, bruskety. Opravdu si vybere každý. Po snídani čučíme z balkónu na provoz kolem hotelu. Pak Ivana odchází na toaletu, pak znova a zase. Asi po hodině vyrazíme na pobřeží tím stylem, že jdu nejdříve zkontrolovat, zda je v cestě toaleta, tak se vrátím pro Ivanu a přesuneme se na další bod. No, úplně přesně to tak nebylo, ale hodně podobně!

Docházíme k pobřeží, je velký opar, je velké horko. Naštěstí fouká příjemný větřík, tak se to dá docela vydržet. Nejdříve obhlížíme přístav, kde kotví zaoceánské lodě, pak přístav, odkud se jezdí na okolní ostrovy. A pak jdeme dál a dál stále po pobřeží až k hradu Castel dell’Ovo. Na hradě ani nožka. Je hodně rozlehlý a je z něj krásný výhled. Akorát ten opar to kazí. Při odchodu se nám zdálo, že jsme zaslechli německy mluvící občany. Asi to byl opravdu jen sen 🙂 . Slézáme do podhradí do restauračky na oběd. Já si dávám grilovanou chobotnici, Ivana přírodní vodu s bublinkama. Dlabeme a sledujeme provoz v přístavu. Chobotnička byla dobroučká, aqua frizzante prý taky 🙂 .

Pak pokračujeme západně po pobřeží až do oblasti Mergellina, kde sledujeme vykládání lodě z náklačáku do moře. Inu, začíná sezóna:-) Vracíme se pak k Náměstí Republiky (Pizza della Repubblica), kde zase pro změnu sledujeme vykládání policejních koní. Pak v jednom zátahu jdeme do hotelu. Cestou se stavujeme v obchůdku pro pití a olivy a pak šup do pokoje a do sprchy. Při pohledu do zrcadla zjišťujeme, že rajče je náš mladší brácha. Ale, červená je taky dobrá.

Po večeři odcházíme do večerního města koupit plavky. Ivaně. Kdo viděl Slunce, seno, erotika, tak si to dovede jistě živě představit. Ale plavky máme. Tedy má. Velký (prsa). Cestou zjišťujeme, že v sousední budově našeho hotelu sídlí náš konzulát.

Protože už Ivaně není blbě, vcházíme do zmrzlinárny na dvakrát jeden kopeček. No kopeček, kdo zná italské zmrzlináře, jistě si ten kopeček dokáže představit.

Sedíme venku na lavičce a blížeme a sledujeme provoz v ulici. Dochází tu totiž k balení nezadaných dvojic na motorkách. Ty jezdí v ulici stále sem a tam a živě mezi sebou za jízdy konverzují. Když je noha v nohávě, odjíždějí jinam. Asi si povídat o tom, jaké je letos horko 🙂 .

Pak už hup na pokoj, následuje zkouška plavek a psaní deníčku. A sklenka červeného. Dobrou s kobrou!

1.den

1.den

Ráno mám lehké břišní potíže, ale dá se to vydržet. V jedenáct skáčeme do auta, loučíme se s Odinou a vyrazíme ku Praze. Za necelou hodinku parkujeme a obsluha parkoviště nás odváží k terminálu. Odbavujeme se a pak se poflakujeme po letišti. Zkoušíme místní Mekáč. Pak se suneme ke gate. Při průchodu bezpečnostní kontrolou nezkušená pracovnice ostrahy zamění při průchodu Ivany kufříku rentgenem šišku salámu za šišku Semtexu a bleskově otevírá Ivany příruční kufřík s vidinou rychlého povýšení. A prd, byl to fakt salám. Po chvilce jdeme k jinému gate, páč má náš tryskáč malé zpoždění:-)
Nastupujeme do Boeingu 737-700 (OM-NGN), čeká na nás desátá řada vpravo a sedačky E a F. Ta třetí je prázdná, tak se roztahujeme. Let probíhá normálně, letíme v 11900 metrech rychlosti něco málo přes sedmset kilometrů za hoďku. Dopřáváme si kávičku a vínečko:-)

Přistáváme, teplota 31 stupňů, jasno, mírný opar. Po vyzvednutí kufru jdeme na autobus a asi po deseti minutách jízdy (no jízdy, myslím že soudruzi řidiči z DP Most by to brzo vzdali:-) např. před námi jedoucí auto v úzké uličce zastaví, řidič vyjde ven a v klidu vybírá kytky u stánku a šofér autobusu nic, žádný nervy, žádný troubení) vystupujeme na náměstí Garibaldi. Odtud dalších deset minut pěšky a jsme před hotelem. Předkládáme voucher, dostáváme klíče a frčíme do pátého patra do pokoje. Jak jednoduché:-)

Zlehka vybalujeme a jdeme obhlídnout nejbližší okolí. Některé uličky směrem k přístavu jako by z oka vypadly Chánovu. Pak se ale dostáváme do normální čtvrti, kde je spousta různých obchůdků. Na nádraží si kupujeme průvodce v angličtině. Na chodníkách prodávají černoši všechno 🙂 K večeři si kupujeme pizzu (s hranolkama!!!), kterou pak požíráme na pokoji. Hospůdku si šetříme na zítřek. Ivana vybaluje zbytek věci, já sleduju BBC a fernet.

A ještě vybavení pokoje: televize a klímačka, rádio, elektrický ovládané italské žaluzie, koupelna v mramoru a připojení na internet zdarma. Toho jsem si před odletem nevšimnul, tak že nám je na prd.