No, jak začít??? V deset hodin bylo třicet stupňů, tak po snídani zalezeme zpátky do chalupy a necháváme se ovívat ventilátorem. V jedenáct si říkáme, že už jsme dost vyležený, a že to půjdeme zkusit ven. Žádný dálkový pochod, jen na rozhlednu, která je kilometr a půl od nás s převýšením devadesát metrů, a za padesát minut by jsme tam měli být. Už ve třetině cesty zjišťujeme, že to byla pěkná hovadina! Ale jdeme dál. Pořád jdeme, ještě kousek, už jsme tam! Na vrcholu úplné bezvětří, ta troška oblečení, co máme na sobě, by se dala ždímat. Když tak nějak oschneme, jdeme zpátky, ale jinou cestou, abychom viděli něco nového. a ano, podařilo se: vinice, vinice, vinice. Dojdeme do spodní části vesnice, kde nám do cesty skočila hospoda. Dáváme si obědové menu, a než ho sníme, jsme stejně mokrý, jako když jsme vylezli na rozhlednu. Po obědě se jdeme ukrýt a nechat se ofukovat. Vtipně jsme usnuli a kuk, je pět hodin. Pod okny teče silnice, a my se jdeme cournout po vesnici za jediným cílem: sklípek! Ne, že by ten náš byl špatnej, ale chceme, chci, ochutnat i nějaké jiné víno, než domácí. Ivana měla tip kam zajít, a vybrala exkluzivně. Při ochutnávkách a povídání s majitelkou jsme tam nějak zapustili kořeny, takže odcházíme ve čtvrt na deset. Doma ještě točíme upoutávku pro Terku, pak večeře, jeden hibernal k posteli a byl konec dne 🙂 .