V pátek po šichtě vyrážíme z mlhy zahalených Patokryjí ku hradu Loket, na víkendový pobyt, který jsem dostal od dětí k narozeninám. Počasí bylo opravdu hnusné, skoro tma. Ale již za Kláštercem mlha zmizela. Zůstaly sice mraky, ale už bylo mnohem jasněji. No ale, do Lokte přijíždíme již s absolutně modrou oblohou a se sluníčkem v zádech. Nejdříve se jdeme ubytovat, bydlíme hned pod hradbami, protože v apartmánu o velikosti 3 + kk máme připravenou parkovací kartu, tak aby nás na vyhrazeném parkovišti nevyhmátli poldové. Hodíme kartu do auta, a věci z auta do apartmánu. A protože slunce fakt svítí jako zamlada, vyrážíme hned na obhlídku. Samozřejmě nejdříve k hradu, když ho máme za zády. Dovnitř ale nejdeme, zato máme s sebou dron, tak ho vypouštím provětrat. Bůh ví, jaké bude počasí zítra. Uděláme pár fotek, a jdeme na okruh do města. Dojdeme až k amfiteátru, kde jsme za mladých let byli s katastrem. Pak se vracíme do města, a děláme okružní cestu kolem širšího centra. Nakonec se stavujeme v jedné restauračce na zahrádce na polévku a kafe. Jo, a na dvě malá pivka. Tedy, co se týče jídla, fakt nejsem škrblík, ale za dvě vodové polévky, a ten zbytek, dát čtyřista kaček, to mi fakt vyrazilo dech. No nic, pokračujeme dál, a pomalu se začíná smrákat, až se nakonec smrklo úplně 😀. Cestou domů nás ale přepadla chuť na svařák. Viděli jsme totiž při odpolední procházce u jedné hospůdky ceduli, tak se k ní vracíme. A udělali jsme fakt dobře!!! Vzali jsme si ho ven, aby byla ta správná atmosféra, a byl fakt dobrej! A pak už následovala opravdu cesta domů. Tam koukačka na nějaký český film, ale spíš to byla taková kulisa ke čtení.
Sobota: já to věděl, proč jsme ten dron vypustili již včera. Dneska byla mlha tak hustá, že by se dala krájet... No a co. Dáme snídani, a vyrážíme do světa. Nejdříve do obce Krásno, kde je hornické muzeum. Už jsme tady kdysi byli, ale zatím nebylo takové počasí, aby se dalo courat venku. Mlha sice už nebyla, ale ještě chvilku počkáme tady. Potom popojedeme pár kiláků dál, odložíme auto, a podle potoka vyrazíme ke Krásenské rozhledně. Jenže to nebyl obyčejný potok, ona to byla leváda, která napájela blízké šachty. Jenže tahle naše „leváda“ má i svoje jméno – Dlouhá stoka. A je to pořádný kus hornické historie! Nechal ji vybudovat Hanuš Pluh z Rabštejna, trasu vyměřil slavkovský důlní měřič Hans Rossmeisel a stavěla se v letech 1531 až 1536. Voda sem přitékala až z oblasti Kladské, z tamních rybníků a rašelinišť, a po zhruba 24 kilometrech se dostávala k cínovým dolům v okolí Krásna a Horního Slavkova. Poháněla důlní čerpadla, stroje na těžbu a drcení rudy i rudné mlýny. A aby toho nebylo málo, po stoce se také plavilo dřevo pro doly a hutě. Celá soustava měla stavidla, mosty a další vodní kanály. Takže ty kameny vyskládané břehy a mohutný val, po kterém jsme šli, nejsou žádná náhoda, ale práce našich předků stará skoro pět set let. Dokonce jsme cestou narazili na obnovené funkční stavidlo. Průměrný spád Dlouhé stoky činí přibližně 3,5 ‰, tedy asi 35 centimetrů na sto metrů délky. Člověk si připadal skoro jako na Madeiře, jen místo zavlažování polí tu voda pomáhala horníkům dobývat cín. Potom jsme se od vody vzdálili a stoupali jsme k rozhledně. A ta je opravdu parádní! Vypadá trochu jako Babylónská věž, protože schody nevedou uvnitř, ale obtáčejí celou stavbu zvenku. A její historie je taky zajímavá. Postavili ji v letech 1933 až 1935, tedy v době velké hospodářské krize. Místní tím chtěli dát práci nezaměstnaným a zároveň přilákat do kraje turisty. Návrh vytvořili sochař Willy Russ a architekt Fritz Hoffmann. Aby se ušetřilo, kámen se těžil přímo na kopci. Rozhlednu slavnostně otevřeli 23. června 1935. Je vysoká 25 metrů a nahoru vede 120 schodů. A když si člověk uvědomí, že ji stavěli před více než devadesáti lety, tak klobouk dolů! Nejdříve jsme vylezli nahoru, kde docela slušně foukalo. Výhled byl omezený nízkou oblačností, ale dobrý. Pak jsme se vrátili na zem a vypustili dron. Potom již následovala cesta dolů, a pro auto, a cestou domů jsme se pěkně nadlábli v hospodě v Horním Slavkově. Pak jsme už mazali domů, a tak jsme se dostali před třetí. Protože jsme vynechali poobědní odpočinek, jdeme si aspoň na hoďku lehnout. A po čtvrté už vycházíme na hrad. No, zvenku je pěkný a dalo by se říct i romantický. Uvnitř ale bída. Velká bída. Bylo to takové zanedbané, ošoupané. Snad možná věž stála za to. Po hradu jsme se vydali po městských hradbách. To bylo zajímavé. Cestou na byt jsme se zastavili v Saigonu nakoupit něco k snídani. Začínám psát deník. V půl sedmé se přesouváme do nedaleké restaurace, kde jsme si včera dávali svařáček, a při tom jsme projeli místní jídelní lístek, takže už včera jsme věděli, kam dnes půjdeme na večeři. A stálo to za to! Já měl telecí špíz, Mladá paní pak rytířské pirohy👍. A pak se kutálíme domů, kde já píšu, a Ivana si čte.
Neděle: snídaně a balení. Pak odnášíme věci do auta, to přeparkováváme kousek vedle, protože jsme museli vrátit parkovací kartu, a jdeme ještě na procházku podél řeky. Procházka to byla pěkná, viděli jsme město z druhého břehu, včetně zadních traktů domů, co stojí kolem náměstí. Jo, a hlavně už nebyla mlha. Po návratu do centra zaskočíme do cukrárny na kávu, špičku a rakev se šlehačkou. Následně se chystáme do statku Bernard v Královském Poříčí, kde mají superiózní restauraci, kde dobře vaří. Jenže zjišťujeme, že je to jen osm kilometrů od Lokte. A protože jsme do sebe nacpali ty zákusky, tak se nám zdá, že by to bylo na oběd příliš brzo. Míříme tedy do Ostrova, kde nejdříve navštívíme hřbitov, pak zámek, pak starou radnici, a konečně pak jednu z místních restaurací. Po obědě již vyrážíme rovnou domů, kam dorážíme kolem třetí.
Už jsem zkoušel, aby zápisky psala podle osnovy AI, teď zkouším to, že já píšu základ, a ona mi doplňuje (kurzívou) podrobnosti a historická data. To je myslím si dobrý kompromis.
Hrad Loket při pohledu z ložniceNáš velice luxusní bytPrní káva v LoktiA první procházka městěmLoket ze vzduchuVěž hraduVečerní svařákA ještě jednou hrad, tentokrát v nociHornické muzeum KrásnoDlouhá stokaKrásenská rozhlednaA zamlžený výhled z níProhlídka hradu LoketVýhled z hradní věžeNěco na hraděPrůhled na náměstíObranná baška
Ráno nás čeká poslední snídaně v našem florentském bytě. Dojídáme, co ještě zbylo v lednici, a pak balíme. Ještě poslední pohledy z terasy na město, a loučíme se s bytem. Nějak ty čtyři dny utekly… Na „našem“ náměstí si dáváme presso, protože bez posledního italského kafe přece odjet nemůžeme. Pak odnášíme kufry do úschovny, a vyrážíme ještě něco nachodit.
Stoupáme na náměstí Michelangelo. Výšlap stojí za to, protože je odtud perfektní výhled na celé město. Florencii máme pěkně před sebou! Zastavujeme se také u kostela San Salvatore, kde ale právě probíhá mše. Pak scházíme o kousek níž do baru na shake a kávu. Koukání na památky je zkrátka potřeba prokládat občerstvením 🙂.
Potom se přesouváme k pevnosti Belvedere. Dneska je pětadvacet stupňů, takže na nějakou říjnovou zimu to tady rozhodně nevypadá. Z pevnosti jsou perfektní výhledy na okolí i na celé město, a navíc tu mají super víno. Tak tohle loučení s Florencií nemá chybu!
Z Belvederu scházíme dolů k řece, a pak míříme opět do restaurace u domu spojovaného s narozením Boccaccia. Včera nás tam nakrmili tak dobře, že dneska není co řešit. Kuba mezitím dává tiskovku se servírkou 🙂. Kromě toho, že nám prozradila, že je z Ukrajiny, nám ukazuje i studnu, u které se podle místní historky Boccaccio narodil. Tak máme k obědu zase i trochu historie. A oběd? Stejně jako včera perfektní. Kdo umí, ten umí!
Pak už zbývá poslední část našeho výletu. Dopravit se na letiště. Taxi ani Uber o nás nemají zájem, takže se pěšky přesouváme na nádraží. Na letiště ale nepojedeme vlakem, nýbrž tramvají, která odtud vyráží. A funguje to parádně, během dvaceti minut jsme na letišti.
Kontrolou procházíme rychlostí blesku, a pak se usazujeme v salonku VIP Club Lounge. Název honosný, ale jídlo nic moc. Už to říkám dlouho, kam se salonky ve světě hrabou na ty na letišti v Praze. Tady by se od nich mohli něco přiučit…
Je půl sedmé a my už sedíme v letadle. Plánovaný odlet je v 18:45, tak si říkáme, že možná vystartujeme i dřív. Každopádně přesně ve 20:00 přistáváme v Praze. Teď ještě pro auto na GoParking, a frčíme domů.
Ve třičtvrtě na deset jsme doma. A taky v zimě. Ve Florencii pětadvacet, tady osm stupňů. Tak to je návrat do reality jako vyšitý 🙂. A tím náš florentský výlet končí.
V sobotu ráno vyrážíme k paláci Pitti a do jeho zahrad. Cestou si na jednom domě všímáme pamětní desky, která připomíná místo spojované s narozením Giovanniho Boccaccia. Tak dneska začínáme kulturou ještě dřív, než dojdeme k muzeu.
Pak už procházíme nádhernými zahradami Giardino di Boboli. Tady je opravdu na co koukat. Bohužel je ale velká část zahrad nepřístupná, protože se rekonstruuje. No, škoda. Co se dá dělat, projdeme alespoň to, kam nás pustí. Dojdeme až k pevnosti Belvedere a odtud se přes park vracíme k paláci Meridiana. Nakonec zahrady opouštíme a ocitáme se zase před muzeem.
Teď už je ovšem čas na jiný druh kultury. Oběd! Hledáme nějakou restauraci, ale v centru je všude narváno. Tak se pomalu vydáváme směrem k domovu a nakonec nacházíme perfektní restauraci jeden blok před naším bytem. A hlavně není narvaná až pod strop. Čirou náhodou jsme zase u domu s tou Boccacciovou deskou, kolem kterého jsme šli ráno. To jsme si mohli rovnou zamluvit oběd 😀. Jídlo je fakt dobrý. Já si dávám těstoviny s lanýžem a musím říct, že to byla opravdu luxusní záležitost!!!
Po takovém výkonu samozřejmě následuje povinný klid na lůžku. Přece nebudeme chodit celý den, když máme byt tak blízko.
Po odpočinku vyrážíme znovu ven, tentokrát k domu Galilea Galileiho. Pak pokračujeme přes řeku Arno k bazilice Santa Croce, u které je velké tržiště. Odtud se podél řeky pomalu vracíme přes Ponte Vecchio směrem k domovu. Cestou se ještě zastavujeme pro jídlo a pití na večer. A hlavně pro čerstvě vymačkaný pomerančový džus. Ten musí být!
Po příchodu domů si večeři servírujeme na terase. Tak, dneska už nikam nemusíme. Zahrady jsme prošli, něco z historie viděli, dobře se najedli, a teď už jen večeře a klid. Takhle nám končí předposlední den pobytu ve Florencii. Nějak to utíká...
Ráno snídáme doma. Pršut a mortadela, takže žádné velké vaření. Pak vyrážíme s Ivanou sami, bez kluků, na dopolední procházku po místních uličkách. Jenže cestou potkáváme bar, kde mají vystavené pěkné croissanty. No, takové se přece nedají jen tak minout. Jdeme tedy na druhou snídani. K pečivu si dáváme presso a cappuccino. Teď už jsme snad na dopolední courání připravení.
Chceme se podívat na zvonici u baziliky Svatého Ducha. Jenže nám říkají, že je v soukromých rukou a nepřístupná. No nic, dnes tedy začínáme památkou, na kterou se nedostaneme. Přes most Santa Trinita pokračujeme na náměstí Santa Trinita, kde stojí bazilika Santa Trinita. S těmi názvy si tedy moc práce nedali. Na druhou stranu se to dobře pamatuje.
Pak čekáme na kluky a už společně pokračujeme k paláci Vecchio. Před ním stojí David. Ne, není to Michal David, ale ten od Michelangela. A aby to bylo úplně přesné, venku stojí jeho kopie, originál je v Galerii Accademia. Takže Michal tu není ani tentokrát. Krátce nahlédneme i do muzea a pak pokračujeme dál.
Dostáváme se k Santa Maria del Fiore a obhlížíme ji zvenku. Ty památky jsou prostě úžasné! Při minulé návštěvě Florencie, v září 2013, jsme vystoupali i na její Giottovu zvonici. Nahoru vede 414 schodů a tenkrát jsme mysleli, že se nám roztrhnou plíce. V deníčku jsem tehdy přiznal, že posledních deset výškových metrů bylo hodně náročných. Výhled byl ale parádní. Jo, a cestou dolů jsme se pak škodolibě usmívali na ty, kteří se teprve plazili nahoru. Dneska si ji zatím prohlížíme pěkně ze země.
Jo, během dopoledne jsme taky koupili sprej na vyvraždění komárů. Ti totiž v bytě v noci prováděli nálety a nenechali nás spát. Terasu máme sice luxusní, ale noční letecký provoz v ložnici jsme si neobjednali. Takže s nimi bude potřeba trochu srovnat vztahy. Cestou domů se ještě stavujeme v trattorce na oběd a pak už jdeme bydlet a odpočívat.
Po obědě a odpočinku vyrážíme k bazilice Santa Maria Novella a její zvonici. Dopadlo to jako vždycky. Bazilika zavřená, zvonice nepřístupná. No, dneska nám ty věže nějak nejdou. To ale vůbec nebrání tomu, abychom si na náměstí dali luxusní tiramisu a kávu. A někteří, tedy já, ještě dvojku Chardonnay. Ke kultuře se člověk musí umět postavit i jinak než čelem k zavřeným dveřím.
Potom se různými uličkami pomalu vracíme směrem k domovu. Jdeme podél řeky, míjíme jez a při zapadajícím slunci děláme fotky. Tady by člověk mohl fotit pořád. U domu se dělíme. Kluci jdou bydlet, my s Ivanou jdeme ještě nakoupit. Pak se i s nákupem vracíme domů a jdeme večeřet na terasu. To se nám tedy povedlo vybrat bydlení! No, a to je dnes asi všechno. Ještě vyřešit ty komáry, abychom nemuseli zase celou noc dělat protivzdušnou obranu.
Ve čtvrtek v šest ráno vyrážíme. No, na dovolenou se člověk těší, ale to vstávání by mohlo být o něco později. První zpestření nás čeká ještě před odletem, protože doprava mezi GoParkingem a letištěm se neobejde bez komplikací. Nakonec jsme ale na letišti a jdeme zaparkovat do salonku Erste. Postupně dorážejí i kluci, Kuba a Míša, takže už jsme kompletní. Snídáme a připíjíme na Didinu. Tak, a teď už můžeme na dovolenou.
U letadla nás čeká další zajímavost. Je totiž „přebookované“. Přeloženo do češtiny, cestujících je víc než míst v lítadle, a společnost teď žebrá, jestli by někdo nechtěl letět později. No, zajímavý způsob podnikání. Nakonec letíme a samotný let je v pohodě. Jen nám nedají ani vodu. Takže doprava do Itálie splněna, pitný režim si musí každý vyřešit sám.
Po příletu už jde všechno hladce. Cesta z letiště je v pohodě a za chvíli jsme u našeho dočasného domova. Bydlíme na Via Toscanella 8, u náměstíčka Piazza della Passera. Máme třípatrový byt a hlavně perfektní terasu s luxusním výhledem na centrum Florencie. No paráda! Už jen kvůli té terase se sem vyplatilo přijet. Člověk by se mohl klidně usadit a koukat, jenže zatím máme v plánu koukat i zblízka.
Vyrážíme tedy na první obhlídku města, na oběd a taky nakoupit základní potraviny. A víno, samozřejmě. To se na dovolené také počítá mezi základní potraviny. 🙂 Pak se procházkou vracíme na byt a vyhlašujeme odpočinek. Ranní vstávání si vybírá svou daň, takže je potřeba něco dospat. Florencie nám snad zatím nikam neuteče.
Po odpočinku vyrážíme znovu, tentokrát na výpravu po nejbližším okolí. Nejdřív míříme k bazilice Ducha Svatého, tedy Santo Spirito. Bazilika tu je, Duch Svatý se ale neukázal. Asi měl jiný program. Kostel vznikl podle návrhu Filippa Brunelleschiho a stavět se začal v roce 1444. Takže už tady na toho ducha čekají docela dlouho. Pak si na náměstí Santo Spirito dáváme kávu. Já raději bez kofeinu, abych zase v noci nestrašil. Jeden nepřítomný duch pro dnešek úplně stačí.
Jo, a Ivana skoro celý den chodí v bundě. Já, Kuba, Míša a zbytek Italů si vystačíme s tričkem, ale Ivana má zřejmě vlastní klimatické pásmo. My jsme ve Florencii, ona je oblečením pořád ještě někde u ranního parkoviště v Praze. No nic, hlavně že jí není zima. 🙂
Pokračujeme na náměstí Pitti a cestou kupujeme první zmrzlinu. Bez ní by se příjezd do Itálie asi ani nepočítal. Náměstí vévodí obrovský Palazzo Pitti. Původně si ho v 15. století nechal postavit obchodník Luca Pitti, později se stal sídlem Medicejských a dnes v něm sídlí několik muzeí a galerií. Takže takový trochu větší byt s obrazy. My ho zatím obhlížíme zvenku a pak pokračujeme k řece.
Jdeme se podívat na Ponte Vecchio, slavný most přes Arno. Ten současný tu stojí od roku 1345 a po obou stranách má krámky. Dnes hlavně se zlatem a šperky, dříve tu ale bývali řezníci a prodavači ryb. Takže sortiment se za ta staletí docela změnil. Nejdřív se na most koukáme od řeky, později se po něm i procházíme. Pak už se pomalu vracíme uličkami domů. Nikam se neženeme, ono je tu pořád na co koukat.
Po příchodu jdeme znovu na terasu. Tentokrát už za tmy a je to zase úplně jiná podívaná. Město je krásně osvětlené, stejně jako uličky pod námi. Luxusní záležitost! My s Ivanou jíme doma, kluci vyrážejí do víru velkoměsta. Každý tedy zakončuje první den po svém. Za nás začátek dovolené parádní, jen tu vodu v letadle by příště mohli trochu vylepšit.
