Morava II – neděle

Morava II – neděle

Poslední snídaně Páně, a pelášíme domů. Nejdříve se před odjezdem stavujeme Novém Jičíně, kde jsme sice bydleli, ale v centru jsme vůbec nebyli. Uděláme kolečko kolem náměstí a Žerotínského zámku, a pak už usedáme do auta a míříme směr domov. V polovičce mezi Brnem a Prahou si dáváme v motorestu oběd, a následně v Kněževsi Opočenskou zmrzlinu. A potom již rovnou domů. Všichni mi během dovolené psali, jak je doma hnusně, ale u nás bylo takové vedro, že jsem hupnul hned do bazénu, zatím co si Ivana v klidu vybalovala věci z auta. Teď už jen zpracovat fotky a video…

Morava II – sobota

Morava II – sobota

Ráno jsem byl jak přetaženej pádlem, nebo spíš, jako když na mě spadnul raketoplán. A to jsem měl včera jen dvě sklenky vína. Nebo právě proto?  Zcela nečekaně jedeme opět k Ostravě. Nejdříve se stavujeme u dolu Gabriela, který skončil těžbu v devadesátých letech, ale vypadal hodně zachovale. U dolu jsme se přemístili ke kostelu sv. Petra z Alkantary. Mimo to, že má divný jméno, je také pozoruhodný tím, že poddolováním kopečka, na kterém stál, klesl o 37 metrů, čímž se dostal do roviny se sousedním terénem, a zároveň se naklonil o šest stupňů doprava. Kostel opouštíme, a přesouváme se k opět uzavřenému dolu Barborka. I ten je hodně zachovalý, a dokonce v areálu sídlí několik firem, takže ho nikdo nerozebírá. A od Barborky jedeme opět k Ostravě na důl Michal. I ten skončil v roce devadesáttři. V jeho části pak bylo vybudováno muzeum povrchové části hlubinného dolu. Opět nás provázejí bývalí zaměstnanci dolu, a ne žádná Pamela, která se naučila říkanku. Takže parádička paráda! No a pak už jedeme domů. Dneska to byl opravdu klidný výlet bez šplhání, i když časově stejně náročný, jako ty z předchozích dnů. A následuje každodenní večerní klasika!

Morava II – pátek

Morava II – pátek

Raňajky, raňajky, vyjíždíme na výlet. Směr Ostrava, část Landek a v ní muzeum hornictví na dole Anselm. V areálu je jednak sportovní centrum, kousek ubytování pro vozejčkáře, myslím ty, co tahají za autem obytný vozejk, a hlavně budovy bývalé šachty. Jo, a občerstvení tam je. Vlastně tam začínáme exkurzi po šachtě. Nejdříve kávička, a pak prohlídka muzea hornických záchranářů. Na obrovské pamětní desce jsou umístěna jména záchranářů, kteří zahynuli při ochraně kolegů a majetku. Našli jsme tam i patnáct kluků, kteří zahynuli při likvidaci požáru na dole Pluto v Louce. A ještě jsem učinil jeden objev. Mezi jmény zahynulých záchranářů, byl i otec našeho bývalého hlavního inženýra na dole Kohinoor, pan Vicherek. Po prohlídce věnované záchranářům si nás přebírá další průvodce, a jdeme fárat do dolu. I když víme, že se jedná o pouhou iluzi, zážitek je exkluzivní. Obzvlášť u těch, kteří v šachtě nikdy nebyli. Ono se totiž sjíždí klecí „jen“ pět metrů do štoly, ale je to to udělané tak, že se klec klepe, v podlaze jsou obrazovky, na kterých je promítán sjezd do dolu a na stěně klece běží počítadlo metrů, které se zastaví na čísle 622 metrů. Prohlídka pěkná, průvodce super, jen se mu trošku nelíbilo, že jsem poskytoval doplňující informace některým zájemcům. Po vyfárání se vracíme do bufíku, kde si dáváme polívku. Z muzea se přesouváme do centra Ostravy. A to přímo na radnici, která má zpřístupněnou téměř osmdesát metrů vysokou vyhlídkovou věž. Cestou nahoru se nás pokoušejí ve výtahu uvařit, a ani nahoře na ochozu to není o moc lepší. Ale výhled luxusní! Z věže se ještě vypravíme hledat divadlo Mír, jehož herci natočili v době lockdownu vynikající sérii sitkomu „sKORO NAmizině“. A našli. Potom už rovnou domů. A tam už klasika: večeře a klid na lodžii.

Morava II – čtvrtek

Morava II – čtvrtek

Ráno jako vždycky, a kolem desáté vyrážíme za poznáním. Ivana slibuje flákačku, spíš odpočinkový den. Nejdříve vyrážíme na nedalekou zříceninu hradu Starý Jičín. Opět stoupáme kolmo nahoru. Včera, když přišla bouřka, nebyl z hotelu vůbec vidět. Dnes, když už v jedenáct se blíží teplota ke třicítce a vlhkost ke stopadesáti, je z něj naopak vidět do dáli. Šplháme na věž, pak po zřícenině. Půl hodiny se snažím oživit dron, ale odmítá jakoukoliv spolupráci, i když jsem mu hrozil obuškem. Nepodepsal! Dáváme si kafoně a pomalu se loudáme k autu. Nastavujeme směr Lázně Teplice nad Bečvou, kde je nejhlubší propast na světě a arašídová jeskyně. Fakt to Ivana říkala! Parkujeme u nádraží a opět se sápeme do kopce, na jehož vrcholu je Hranická propast. Tam dálkově ovládaný robot naměřil hloubku 473,5 metru. Tedy nejhlubší místo na světě. A to si odborníci myslí, že nebyl ještě na dně. Obejdeme ďuřnu a pomalu slézáme dolů. Ivaně se šplhání do kopců tak zalíbilo, že se ptala, jestli bychom i dolů nemohli jít do kopce. U nádraží přejdeme na druhou stranu údolí a směřujeme k arašídové jeskyni. Až když se dosápeme před vchod zjišťuji, že to byl podvod. Byla to totiž aragonitová jeskyně! Rychle kupujeme pití, protože prohlídka začíná za dvě minuty. Prováděl nás docela šikovný klučina, a já jsem dostal roli „a ten blbý vzadu, uzavírá řadu“. Tedy zúročil jsem své patnáctileté působení na hlubině, a dohlížel na to, aby se žádný z těch hajzlů neztratil. Prohlídka super! Na závěr jsem poděkoval rodičům, kteří na prohlídku vzali několika měsíční batolata, za neutuchající zážitek. No a pak už frčíme rovnou domů s malou zastávkou u Kauflandu. Dáváme si malou pauzičku nejdříve na lodžii, ale pak zalezeme, protože venku je zase 55 stupňů. No nic, skočíme do wellness. No jo, my mysleli do bazénu, a oni tam měli jen sauny. A to se nám zrovna po tom rozpáleném odpoledni moc nehodilo. Jdeme tedy na pokoj, dáváme si studenou sprchu, a jdeme ven na aperol, u kterého plánujeme další prudce odpočinkový den. Pak zalezeme opět na lodžii, kde si čteme a píšeme deník a lehce popíjíme. Po večeři skočíme ještě vedle na louku zkusit dron, protože jsem možná přišel na to, proč nechtěl spolupracovat. A pak budeme do setmění na lodžii koukat do knížky a mobilu…

Morava II – středa

Morava II – středa

Snídaně a balení. Bože, jak já tohle nesnáším. Zabalit kufry, převléct povlečení, setřít, umejt koupelnu… Potom snídaně, pak nakládání do auta, a odjezd. Bylo tu hezky, ale jedeme dál… Cestou do Nového Jičína se stavujeme ještě v Protějově. Kdo koukal na dr. Martina, tak ví. Kdo ne, tak jsme zastavili ve Velkých Karlovicích, kde se tento seriál natáčel. Hravě najdeme kostelík, i ordinaci dr. Martina. Pak nacházíme prodejnu frgálů a kávy. Po sváče jedeme rovnou do Nového Jičína. Ale… Už i ta navigace si z nás dělá srandu. Proč si jí prej programujeme, když pak stejně uvidíme jiný cíl, a všechno se změní. Tentokrát jsme se zasekli na zvonici Soláň. No škoda jen, že jsme byli v mracích. Nastavujeme tedy už po třetí Nový Jičín, a skončíme ve Štramberku. Ženská v navigaci mlčí. Procházkou jdeme na věž s názvem Trouba, kde si dáváme zelňačku či kyselicu, jak kdo chce. Takže nastavujeme znovu Nový Jičín, a jedeme. A tentokrát, světe div se, stavíme před hotelem v Jičíně! Z recepce si půjčuji vozík na bagáž na jedním vrzem stěhuji obsah auta na hotel. No ale… Posíláme velký dík chlapcům do Prahy za vybrání luxusního pokoje. Či skoro vlastně bytu. Jen pro přiblížení a od oka: koupelna 3 x 3, obýváček 3 x 4, ložnice taktéž, a k tomu lodžie 3 x 2,5 metru. Samozřejmě klimačka a lednice. Vzpomínáme na Sváťovo vyprávění, jak cestovali ve čtyřech s „bydlíkem“ na dvanácti metrech čtverečních. Díky, tak možná před čtyřiceti lety. Po vybalení se vydáváme na krátkou procházku po okolí, abychom sem tak nějak zapadli. První zastávku děláme asi 50 metrů od vchodu do hotelu, kde je hotelový bar a aperol. Potom se couráme po okolí, když si všimneme, že se začínají kupit černé mraky. A to velice rychle. Jen doběhneme domů, no doběhneme, však víte, spustila se neskutečná bouřka a lijavec. Ale za půl hodinky bylo po všem, a začalo se zase rozjasňovat. A pak přišel večer, a s ním tříchodová večeře. První Chod přinesl polívku, druhý hlavní jídlo, a třetí zákusek. Škoda, že nebyli čtyři, těch piv k večeři bych dal víc. A teď už klid na lodžii…

Morava II – úterý

Morava II – úterý

Tak jo, po snídani odjíždíme do Kroměříže podívat se na místní zámek. Nejdříve si dáme třikrát kolečko kolem centra, ale pak konečně to parkoviště najdeme. Zámek se rekonstruuje, tak ho musíme obejít, abychom se přes zahradu dostali ke vstupu. Kupujeme lístky na věž a funíme nahoru. A ta zpocená záda za to stála. Výhled fakt super. Pak se skutálíme dolů a hned si kupujeme lístky na projížďku miniautobusíkem po zahradách. Zahrady pěkné, řidička jakž takž, ale výklad -2. Asi po půlhodině přistáváme na konečné, a jdeme si do blízkého bufíku koupit kafe nějakou vodu. Pak následuje přesun do Květné zahrady. Což o to, zahrada je pěkná, ale velice chybí pohled z výšky. Skáčeme do auta a přesouváme se do poutního místa Velehrad. Tak pozor, žádná pouť tam nebyla, byl to chyták. Ale kostel, tady tomu říkají baziliška, mají pěkný, a to včetně jeho podzemí. Jenže… Pak jsme chtěli strčit něco do volátka, a vyvstanul téměř neřešitelný problém. Co téměř, problém jako prase. Ono totiž nebylo kam, a krást sušenky z oltáře a zapíjet je svěcenou vodou se mi fakt nechtělo. A druhý problém byl z opačné strany těla. Prostě nebyly záchody! Tak nic, jedeme domů. Avšak pozor, asi kilometr za Velehradem je v polích nově otevřená Velehradská vinice! Což je opravdu vinice, a u ní rozkošné občerstvení. Ale přímo luxusní!!! Tak dáváme pozdní obídek, využijeme záchody, koupíme víno a pádíme domů. Doma si nalejeme plavky a vezmeme víno, a jdeme na terasu do bazénu. Luxusní záležitost. No, a pak už jen cesta na večeři do nedaleké restaurace. A protože nám na bytě dochází toaleťák, a kvůli jedné noci jsme tam nechtěli volat posluhovačku, vydala se Ivana na záchod, kde odmotala asi deset metrů papíru. A bylo vyřešeno. A po příchodu domů, opět víno a terasa.

Morava II – pondělí

Morava II – pondělí

pondělí 12.7.2021
Pondělík je tady my si dáváme luxusní snídani ve stínu před apartmánem. Ivana prohlásila, že dneska nebude žádná honička. Zápisky píšu v šest večer, takže mohu potvrdit, že honička fakt nebyla. Taky, kdo by se s cepínem v ruce a lanem kolem pasu honil, že? Tak popořádku. Po snídani opět vyrážíme do Baťova impéria, doprohlédnout zbytek expozice, která byla včera zavřená. Úplně super je jeho kancelář zbudovaná ve výtahu o rozměrech 5 x 5 metrů. Mohl krásně přejíždět mezi patry na různé schůzky. Ale, už to vidím: porada je v pátém. A když tam všichni dorazí, tak se z rozhlasu ozve: čekám na vás v osmém. Jsem ve třetím… Po prohlídce se jdeme podívat do Baťova památníku. Tedy nic moc. Spíš nic. Budova nová, krásná, ale v ní jen letadlo a sedm fotek. Z památníku přecházíme do Baťovo vily. Tam sídlí Český rozhlas a není bohužel přístupná. Jdeme tedy na polívku, a pak jedeme zříceninu hradu Lukov. A teď bych se vrátil k druhé, třetí a čtvrté větě dnešního dne. Nahoře byla naštěstí Hospoda Na Mýtince, která nás zachránila. Nejdříve kávou a pivem, a po prohlídce zříceniny dobrou domácí klobásou. A zřícenina byla fakt super. Potom už se jen kutálíme z kopce dolů pro auto, a jedeme se podívat do míst, kde Baťa stavěl domky pro dělníky. A jo, dost dobrý! Ne, že by to byly paláce, ale pro rodinu dobrý. Ke každému domku náležela i zahrádka, takže fakt super! Pak jsme se přesunuli domů, a hodinu trávíme v bazénu. A pak na terase. Dnes už půjdeme jen na večeři, a pak se podívat do části s názvem Jižní svahy, které jsou kousek od nás. Pro jistotu jsem si připravil žebřík a skoby, člověk nikdy neví!

Morava II – neděle

Morava II – neděle

Neděle 11.7.2021
Je nedělka, a my po desáté vyrážíme opět na Moravu. A tentokrát na severní. Cesta do Brna je ovšem stejná jako posledně, ale o hodinu rychlejší. První zastávka je samozřejmě u Mekáče, protože bez zastávky tam, by nebyla žádná dovolená. Když v Pato zapínám navigaci, píše to dojezd v 15:01. No a my dorážíme do Zlína, pro pamětníky Gotwaldova, za pět minut tři, včetně přestávky. Zabydlíme se v penziónu jedeme hodit očko do areálu Baťova závodu. Je to od nás kousek. Je neděle, tak nikde ani noha, ale Baťův mrakodrap je kupodivu otevřený. Jedeme tedy do šestnáctého patra, kde je zpřístupněna vyhlídková terasa. Odtud je krásně vidět na celý výrobní areál, ale i na velkou část města. Také je odtud vidět, a teď jen pro zasvěcené, traťový bod ESETO, ležící nad Zlínem. Pak se vracíme domů do penzionu. Máme perfektně zařízený byteček, v šedesáti se už nám opravdu nechce spát na pěti metrech čtverečních, z čehož nejvíce zaberou moje flašky a Ivany čokolády. K bytu ještě přísluší krytý bazén, který není chlorovaný, ale je slaný. A není to špatné. Večer se jdeme jako kouknout po městě, ale ve skutečnosti pátráme po večeři. Protože jsme vyrazili pozdě, čeká nás už jen studená kuchyně, ale taky dobrý! Po večeři se vyvalíme na pergole u bazénu a užíváme si vodky a vína. Vlastně jsem chtěl napsat dovolený…

Morava

Morava

3. 6. 2021 – čtvrtek

Tramtadáááááá, fanfáry ohlašují po hodně dlouhé době odjezd na dovolenou. Tentokrát vyrážíme na Jižní Moravu do obce Velké Bílovice, do sklípku a hotelu Stanislav Mádl. Tento pobyt jsem dostal od slečen z katastru k šedesátinám. Poukaz byl samozřejmě i pro mou manažerku. Až do Prahy cesta utíkala, navigace hlásí, že tam budeme za necelé čtyři hodiny. Však taky nedávno mluvčí ŘSD říkal, že dálnice je už průjezdná úplně celá. Po dvou hodinách jsme ale přišli na to, jak to myslel. Opravdu průjezdná byla, ale na pěti místech jen v jednom jízdním pruhu. A do toho kamióny. Děs běs, ale po pěti hodinách jsme na místě. Hotel z venku vypadá luxusně, jdeme se ubytovat a vybalit věci. A i uvnitř je to krásné. Po vybalení jdeme na první procházku. No kam jinam než do Habánských sklepů, které jsou od nás necelý kilometr. Na recepci se ještě ptáme, jestli dělají exkurze a ochutnávky ve vlastním vinařství. Recepční nám zavolala sklepmistra, a s tím se domlouváme na pátek odpoledne, aby prej měl na nás čas. Cestou k Habánům potkáváme desítky sklípků a i zajímavě pojmenované ulice: Rulandová, Portugalová, Ryzlinková… V Habánech zjišťujeme, že prohlídka se už nekoná v místě výroby vína, ale o pár desítek metrů dál v nově zrekonstruované budově, která stojí na starém Habánském sklepě. Je čtvrtek odpoledne, turisti nikde, místní jsou na vinici, a my jsme tam úplně sami. První kontrolní otázka byla, jestli stále dělají exkurze o ochutnávky. Dělají, a my jsme byly první na letošní prohlídku. Jdeme jen my dva a průvodce. Ten umí dobře povídat i nalejvat. Sklep je pěkně udržovaný a navazuje na něj několik odboček, kde jdou pořádat třeba svatební hostiny a podobně. Když jsme ochutnali všechny vzorky, jdeme pomálu zpět do Bílovic. Nejdeme však přímo do hotelu, ale o statek dál, kde má vinařství František Mádl, bratr našeho hostitele. I tam pořádají degustace. Vzhledem k tomu, že do nás v Habánech lili top vína, tak tyhle se mi zdály takové vodové. Ale i tak dobrý. Následuje cesta na hotel, večeře a klid na pokoji.

4. 6. 2021 – pátek

Po snídani vyrážíme na rozhlednu Na Podluží. Je to třicet metrů vysoká rozhledna postavená jako příhradový stožár. Dostal jsem vynikající nápad, že jí zdolám na jeden zátah. Nebyl to dobrý nápad, do konce dovolený jsem pak nemohl chodit ani do schodů, ani ze chodů. Ale výhled super! Z rozhledny se jedeme podívat na nedalaký větrný mlýn., který byl nedávno velice citlivě zrekonstruovaný. A pak už směřujeme do Čejkovic, kde sídlí továrna na vůně. Už jsme tam byli před třeni roky, a pořád je to tam stejně krásné. Jedná se o “továrnu” Sonnentor, kde se vyrábí různá koření a čaje. Vše samozřejmě ve kvalitě bio. Dáváme si kávičku, jdeme se podívat na místní vyhlídku a pokračujeme dál na rozhlednu Slunečné. Po jejím zdolání si dáváme kafíčko a pauzu, než se vydáme na Stezku mezi vinohrady, která je v blízkosti obce Kobylí. Zcela nečekaně je na kopci a venku je zase stopadesát stupňů. Ale pěkné! A pak už se vracíme zpátky na hotel, kde máme domluvenou degustaci. Před stihneme ještě oběd, a když dopíjím pivko, přichází sklepmistr a jdeme na to. Ochutnávka trvala dvě hodiny a dozvěděli jsme se spoustu informací jak o víně, tak o místním vinařství. Ochutnali jsme asi patnáct vzorků, Ivana říká, že minimálně dvacet, a jsme na konce. Jenže… Po nás následovala další exkurze, nějaký třídní sraz strojařů, a byli jsme pozváni na druhé kolo. Ivana to vzdala a šla si číst na pokoj. Tohle kolo ochutnávky trvalo tři hodiny, a ochutnali jsme všechno. Domů jsem přišel po čtyřech, ale po svejch. Následovala večeře, a pak pád do postele.

5. 6. 2021 – sobota

Hned ráno po snídani se jedeme a jdeme podívat na kapličku v obci Němčičky, která je mezi vinicemi. A kaplička nebyla mezi vinicemi sama. Bylo tam s ní i občerstvení Mezi řádky. Absolutně úžasné. Něco jako hospoda Na Mýtince. Nikde nikdo, absolutní ticho a vynikající víno. Od obsluhy zjišťujeme, na kterém statku si můžeme koupit krabici vína a odcházíme. Statek se jmenuje Vinařský dvůr J. V. Stávka, připravují tu svatební hostinu, ale věnují se nám a my si odvážíme vytoužené víno. Pak se vracíme do Čejkovic, ale tentokrát nejdeme do Sonnentoru, ale do Templářských sklepů. Nejdříve do restaurace na oběd, a potom do sklepů na exkurzi a degustaci. Obojí moc pěkné. Potom se pomalu vracíme zpět do Bílovic se zastávkou v Habánských sklepích, kde si kupujeme několik krabic vína. A protože se nám ještě nechce na hotel, hned na kraji Bílovic odbočujeme a jedeme, a pak jdeme ještě na vyhlídku Hradištěk. Cestou je také občerstvovací stanice a konečně vidíme Bíloveckou slípku. Pak se přesouváme na chvilku na hotel, a později odpoledne jdeme k vinaři Zbyňkovi Osičkovi na degustaci. Sklípek na na kraji Bílovic mezi vinicemi a panuje tam klídek a pohoda. A má moc dobré víno. Také si kupujeme nějaké víno a po malé přepršce se vracíme na hotel.

6. 6. 2021 – neděle

Poslední snídaně, balíme a jdeme si koupit místní víno. Pak skáčeme do auta a jedeme směr Čechy. Cestou jsme se chtěli ještě stavit na jedné rozhledně, ale bohužel nešlo odbočit z dálnice, takže jedeme ku Praze. Kamiónů je malinko, takže cesta trvá tentokrát něco málo přes třiapůl hodiny. Cestou se stavujeme na sváču u Mekáče, a pak stavíme až na střeše OC Šestka, kam jdeme na oběd na Indické restauraci. No, a pak už jedeme rovnou domů.

Bylo to moc hezké, ale klidně bych tam zůstal celý týden!

Fotky jsou TADY, video a panorama níže.

 

 

 

 

 

 

Jedeme do Kadaně

Jedeme do Kadaně

Bylo to takové obyčejné sobotní ráno. Tedy až do té doby, než nám zavolal Pavel, že je v nemocnici v Kadani, a že tam bez objednání očkují proti covidu, a ať přijedeme taky, že tam není téměř žádná fronta, maximálně na hodinu. Chvilku nám trvalo, než jsme tu informaci vstřebali. V klidu jsme dosnídali, a protože nám poslal i všechny potřebné dokumenty rozhodli jsme se, že vyrazíme. No co, aspoň se dostaneme na vejlet. Doma ještě vyplňujeme čestné prohlášení pro opuštění okresu, a už sedíme v autě. Cestou ještě Ivana vyplňuje další dokumenty. Po třičtvrtě hodině přistáváme před nemocnicí, a jdeme do fronty. Jenže ona tam téměř žádná nebyla, a během chvilky jsme to měli za sebou. Očkovalo se vakcínou AstraZeneca. Pro upřesnění, ta chvilka trvala patnáct minut a byli jsme v čekárně, kde jsme museli dalších patnáct minut čekat, kdyby to s námi náhodou fláklo. Ale nefláklo, a my jedeme kolem Nechranic vyhlídkovou jízdou domů přes KFC, kde jsme si koupili oběd.
Večer jdu slavit kamarádovu čtyřicítku, zatím co Ivana ulehla s bolestí hlavy a zimnicí. A to jí vydrželo i v neděli. No ale dnes už jsme oba ok.

Takže, Madeira se blíží!!!!!!!!