Neděle – 12. den

Neděle – 12. den

No, tak tu máme poslední snídani na dovolené. Když to tak shrneme, tak první pobyt v Telči byl parádní. Překrásné město, super ubytování. Pobyt na jižní Moravě v Mutěnicích byl velmi luxusní po všech stránkách. Důležité je, že se Ivana se všemi loučila slovy: “Tak zase za rok”! Jupíííííííííííííííííííííííííííííí. Ale jo, já bych jí tu radost udělal! No, a pak přišla na řadu chalupa v Přívlacích, a s ní dětský víkend. Jasně, už to nejsou žádné děti a stárnou. Zatím co my… 🙂 🙂 🙂 . Byly to parádní tři dny, které jsme si užili jak my lidi, tak i pejsáci. Příště vezmeme kočku, aby byla větší sranda!

Zazvonil zvonec, a perfektní dovolené je konec. A zejtra zase do továrny k soustruhu… 🙁

Sobota – 11. den

Sobota – 11. den

Ráno snídáme v šesti, plus dva hafani. Zjišťujeme, že vířivka se již ohřála na hezkých třicetšest stupňů, ale necháme si jí až na odpoledne. Navlékáme postroje na psy, a celý tábor vychází na okružní poznávací výlet kolem části osady. Ivana našla žampióna, ale byl jediný, tak ho nechala růst. Po návratu do tábora se rozdělujeme na dvě skupiny, první skupina, s celkovým počtem nohou dvanáct zůstává v táboře, druhá skupina, s počtem nohou osm, vyráží do města Sázava. Do kláštera, nakoupit, a na oběd. Klášter jsme prohlédli jen zvenčí, park nebyl nijak velký, a ani hezký. Po prohlídce se jedeme najíst. Servírka nás upozorňuje, že budeme čekat minimálně třičtvrtě hodiny. Přesouváme se tedy do jiné hospody, kde už s obědem uspějeme. A bereme domů v krabičkách i obědy zbývající osádce, která střeží chalupu. Jdeme vykoupit Tesco, a pak se vracíme do tábora. Tam někteří zůstávají vzhůru, já se jdou lehce natáhnout. Odpoledne vyrážejí děti na výlet bez rodičů a psů. My tedy lezeme do vířivky, a pesani blbnou na zahradě. Mládež se mezitím přesunula na protější kopec, odkud na nás békali. Než se vrátili do chalupy, rozdělal jsem oheň a nalil si první sklenku vína a proháněl jsem bílého a hnědého. Po návratu výletníků jsme klábosili u stolu, pak pomalu grilovali a pili, grilovali a pili, grilovali a pili. A pak mi popřáli k narozkám. A potom jsme grilovali a pili, grilovali a pili, grilovali a pili, až jsem tam zůstal jen Terkou. A s tou jsme pili, pili, pili… A najednou byla neděle!

Pátek – 10. den

Pátek – 10. den

Poslední snídaně naše. V Mutěnicích. Dnes nás čeká přesun do obce Přívlaky na dětský víkend. Nejdříve ale dopisuji deníky za dva předcházející dny, následuje kafčo, a pak balení, a naskládání vína do auta. S tím vínem to vyšlo akorát, nemít kombíka, musela by ho mít Ivana na klíně, a asi i na střeše. Cesta po dálnici ok, akorát kolem Brna byla trochu tlačenice. Cestou si na pumpě dáváme oběd, a do Přívlak přijíždíme jako první. Potkáváme se tu s pronajímatelem, vyřizujeme formalitky, a jedeme nakoupit do Sázavy. Po návratu vybalujeme, já rozdělávám oheň. Pak si nalévám sklenku veltlínu od Franty Floriana. Jako první přijíždějí Pražáci. Pak následovala delší pauza, než přijeli psové z Koňského vršku. Nejvíc nás asi překvapilo, že řídila Didina 🙂 . Večer pak zlehýnka, ale opravdu zlehýnka koštujeme dovezené víno, a grilujeme maso a klobásy.

Čtvrtek – 9. den

Čtvrtek – 9. den

Ráno raníčko, kouká z nebe sluníčko, a my se vypravujeme na rozhlednu Slunečná. Auto necháváme u pumpy, a k rozhledně jdeme pěšky, a ne jako ti mastňáci, co jezdí až nahoru auty. Cestou poprvé potkáváme lyžaře, dosud jsme chodili s hůlkami jenom my. Naše kroky u rozhledny ale nejdříve vedou do místního bufíčku, který je leta dobře zásobený! Dáváme kafčo a sklenku vínka. Pak vyšplháme na rozhlednu. Je krásně vyfoukáno, a je vidět až “za horizont” 🙂 . Ale co to vidíme? O pár vinohradů dál je mezi vinicemi ukryta buňka nějakého vinaře. Takže když se vynadíváme na tu krásu kolem, naše kroky směřují právě tam. Buňka je super moderní, na střeše má malou fotovoltaiku, která napájí ledničky. Uvnitř je vinař pan Buchta, a jak už je tady zvykem, okamžitě se s námi dává do řeči, jako by jsme tam byli každodenní hosté. Když je dopito, nevracíme se hned k autu, ale děláme okruh kolem kopce s rozhlednou, protože jsme zvědaví na jedno vinařství, které je právě z rozhledny dobře vidět. Stojí mezi vinohrady, a je postaveno v toskánském stylu, takže sem perfektně padne!
Ze Slunečné se přesouváme do obce Němčičky, kde necháváme stát auto, a jdeme směrem ku stánku, který jsme objevili loni mezi vinohrady. A jmenuje se velice příhodně Mezi řádky. Jaké to štěstí, slečna před deseti minutami otevřela. A měla takovou radost, že si dám jako první decku vína, že jsem jí nemohl zklamat! Pak pokračujeme ještě dál mezi vinohrady, ale zpátky se musíme vracet bohužel po stejné cestě. Teď už nás čeká oběd a pauzička.
Na později odpoledne jsme domluveni se dvěma vinaři, že tam přijdeme smočit sosáček. Ten první je asi jen padesát metrů od nás, a je to spolužák našeho ubytovatele. Plán byl takový, že si ochutnám jednu sklenku, koupím víno a mažu domů. Tak skoro tak to bylo. Akorát ochutnávek bylo šest, a domů jsem přišel za pět šest, ale i s vínem. A to už nám volá další vinař, jestli ta domluvená šestá platí. Skáčeme do auta, samo že řídí Ivana, a jedeme k Mrákům. Ty jsme poznali při exkurzi tuším, že v úterý. A opět se bavíme, jako bychom se znali léta. Inu, jiný kraj, jiní lidé. Nakoupíme tedy, a pokračujeme dál. Co by to bylo za zakončení dne, kdyby jsme se nestavili ve sklepě u Vincúrů/Tesaříků??? Odstavujeme auto na centrálnom parkovisku, a jdeme se nejdřív najíst. Ivana si objednává toustík, já panenku. No, Ivany toust se nevešel na talíř, a jeho velikost odhaduji na botu Karla Válečka. A ten má číslo 49! Pak tedy jdeme do výše jmenovaného sklípku. Pokecáme, popijeme, rozloučíme se, a jedeme do našeho sklepa. Následuje telka, a pak zasloužený spánek!

Středa – 8. den

Středa – 8. den

Po snídani vyjíždíme do Dubňan, kde je muzeum hornictví a sklářství. Cestou se ještě stavujeme na bývalé šachtě na lignit, ale po šachtě už tam není ani památky! Muzeum je docela zajímavé, jsme tam sami, a tak se nám celou prohlídku věnuje pracovnice muzea. Když zjistí, že máme zájem o hornictví, domluví nám prohlídku muzea v Hovoranech, které ještě není otevřené, ale je tam prý hodný pán, který nás provede. Než se však vypravíme do Hovoran, naše kola směřují do Milotic, kde je zámek. Tam stíháme právě začínající prohlídku. Když procházíme jednotlivé místnosti, zdá se nám, že už jsme tady byli, nebo že jsme je aspoň někde už viděli. Naší domněnku potvrzuje další z návštěvnic. Je to jasné, žádný zámek, ale nýbrž hrad Kostka, jehož posledním vlastníkem byl Frank Kostka z Kostky! Ano, točili ze zde interiéry a částečně exteriéry filmu Poslední aristokratka. I ten památný lustr jsme viděli! Po Kostce se přesouváme do Hovoran, kde na nás čeká předseda Muzejního spolku, který nás jako první návštěvníky provedl po dosud uzavřeném muzeu. Ivana se bála, aby tam nebyly jen hrábě a cepy, jak už to ve vesnických muzeích bývá, ale tohle bylo opravdu jiné a hodně zajímavé. Přesouváme se na jídlo a odpočinek do sklepa.
Odpoledne vyrážíme do obce Poddvorov. Nejdříve jdeme k rozhledně, na kterou se šplhám pouze já, a Ivana hlídá myšáky dole na úpatí. Rozhledna je pouze z roštů, takže je vidět opravdu všude. A jak teď zjišťuji, je vysoká třicet metrů. Z rozhledny se přesouváme ku mlýnu, kde už jsme asi loni také byli, ale je to moc hezké místo, a protože tu nemají cigoše, tak i hezky udržované. Už když jsme jeli do Poddvorova, zahlédl jsem u silnice takovou kytku, která hodně připomínala konopí. Cestou zpět tedy jedu pomalu, a kus kytky Ivana urve z okénka. Využíváme moderní techniku a zjišťujeme, že se jedná o indické konopí, které má na listech a samičích květenství vrstvu pryskyřice obsahující kanabinoidy (zejména THC, CBD, CBC) a pěstuje se a využívá hlavně jako droga marihuana. Což nám pak ve sklípku potvrdil i mladej Tesařík. Když jsem se ho ptal, kde se to tu vzalo, tak se to tady prej asi nějak vysemenilo 🙂 . Chtěl jsem si půjčit kombajn, a jet něco sklidit, ale Ivana byla zásadně proti. Zůstali jsme tedy ve sklepě, a nakoupili si domů raději nějaké víno…