27. června – pondělí

27. června – pondělí

Poslední ráno v Bratislavě. Cestou na snídani nás sežehlo ve výtahu slunce. Výtah je totiž přidělán na jihovýchodní stěně hotelu, a je celý prosklený. Nepucneme se, a jdeme balit. Následuje přesun do auta a odjezd směr Mutěnice. Z Bratislavy jedeme na sever, abychom přijeli na jižní Moravu 🙂 . Cestou se stavujeme ve skanzenu ve Strážnici. Ale ouha, v pondělí je zavírací den. To bych pochopil, kdyby to bylo třeba v restauraci, kde je potřeba vydesinfikovat prostory, kde se zdržují normálně hosté. Ale domečky? Navíc ve skanzenu nebyla ani nožka, a domečky byly zavřené. Jdeme se podívat alespoň k Baťovu kanálu. Je tu přístav, a v něm docela dost lodí. Bohužel už je takové horko, že to to nepřežil ani Neo s Trinity z Matrixu. Jedeme tedy o kousek dál, do sousední vesnice Petrov, kde je v části Petrov umístěn soubor šedesátitřech vinných sklepů. A nejsou to žádné sklípečky, jejich délka dosahuje 10 až 17 metrů. U sklípků si dáváme oběd a pokračujeme do Mutěnic. Tam už na nás čeká majitel sklípku. Ubytování zahajujeme ve sklípku degustací jeho vlastních vín. Pak se ubytujeme a padneme. Ivana má ještě pořád oči jako brambory, protože mi nevěřila, že budeme mít, aspoň na týden, vlastní sklípek. Když už slunce začíná zapadat, a venku se dá chodit aspoň v protiatomovém obleku, jdeme se cournout vesnicí. Nejdříve na pivko a limču, a potom cikcak po vesnici. Sklípky tu jsou opravdu nádherné. Večer bychom rádi poseděli na terase, ale bohužel zapadající slunce vidí i sem. A tak zalézáme do domů, a sledujeme Specialisty.

26. června – neděle

26. června – neděle

Kdyby bylo na mě, tak úvodní věta dnešních zápisků začíná: počasí se posr***! Už když dopoledne sedáme do auta, je venku 29 stupňů a neskutečné dusno. Zkoušíme trik z Tater, a jedeme do “hor”. Myšleno na televizní vysílač vysílač na kopci Kamzík. No ale nic moc. Jednak teplota klesla jen o dva stupně, a když jsme se dostali na vyhlídku, tak jsme zjistili, že se nedá vyjít ven, a musíme být jen za sklem. To by také nebylo úplně nejhorší, kdyby ta skla nebyla zasraná jak jetel. Ale něco jsme viděli, tak pokračujeme dál. Dalším cílem je UFO, což je rozhledna na mostě SNP. Tam už je to o hodně lepší. Oproti poslední návštěvě, v minulém století, tady přidali otevřenou vyhlídku nad restaurace v UFO. Takže úplně perfektní výhled kolem do kola. Akorát že tam bylo šedesáttři stupňů. Asi po deseti minutách to vzdáváme a úplně promočení slaňujeme dolů. Další cíl je kostel sv. Martina. Těsně před ním ale brzdíme v hospodě na oběd a doplnit tekutiny. Pak tedy kostel a smekám před věřícími. Poprvé jsem v kostele viděl čtečku karet na milodary. Nevím tedy, kolik staroušků má platební kartu, ale když chce přispět turista, je to super. Musím uznat, že Slováci mají čtečky karet hodně rozšířené. Někdy kolem poledního, nemohli jsme si vzpomenout na přesný čas, uplynulo přesně 14.600 dní, co jsme si řekli na Národním výboru v Mostě “ANO”! Procházíme pěší zónou ve starém městě a pomalu se vracíme k autu. A pak už to vzdáváme, a prcháme na hotel, do klimatizovaného pokoje. Sprcha a na tři hodiny sebou flákneme do pelechu a spíme (večer za odměnu čumím do jedný jako tukan, a ne, a ne usnout). Potom se přesouváme na Štefánikovo nábřeží. Tam už to tak nepraží, dáme si něco k pití a večeři. A pak ještě do Billa pro základní večerní potraviny a domů. A abych nezapomněl: bylo mi již zakázáno kupovat lístky na koncerty, jako že už jsme si jich užili až až. Ivana ale na nábřeží vytáhla obálku, prý jako k tomu výročí. A co myslíte? Byly tam! Ano, byly tam vstupenky na stý koncert 4 Tenorů na Karlštejně, včetně ubytování v Penzionu U Dubu!

25. června – sobota

25. června – sobota

Ráno je zataženo, a lehce poprchává. Po snídani se tedy ještě válíme na pokoji, ale pak se vydáváme na Bratislavský hrad. Přímo proti Hradu jsou podzemní garáže, takže pro turisty paráda. Nejdříve se jdeme podívat na výhled, který je na řeku a část města. Procházíme kolem budovy Národní rady Slovenské republiky, která je též těstě u Hradu. Pohled na město je takový zamžený, ale než obejdeme Hrad, začíná zase vyčuhovat slunce. V blízké hospodě se najíme a pokračujeme dál na Slavín. Slavín je památník nacházející se vysoko nad Bratislavou. Připomíná sovětské vojáky padlé ve 2. světové válce. Od roku 1961 je slovenskou národní kulturní památkou. A tady už začalo slunce svítit jako blázen. Přesouváme se dál na zříceninu gotického hradu Devín. Dříve to bylo velice rozsáhlé sídlo, z kterého je vidět v současné době přes řeku Dunaj na velkou část Rakouska. Těsně pod hradem se do Dunaje vlévá řeka Morava, přes kterou se za totáče pokoušelo překročit hranice spousta lidí. Spousta jich tam má však i svůj pomník. Ze zříceniny se přesouváme na archeologické naleziště Sandberg. Leží na severozápadním okraji chráněné krajinné oblasti Malé Karpaty a je součástí národní přírodní rezervace Devínská Kobyla. Lokalita byla objevena při těžbě písku. Na Sandbergu se našlo hodně druhů zkamenělin plžů, mlžů, ježovek, houbovců, dírkovců, ale i větších mořských a suchozemských živočichů. V současné době v pískovcových skalách hnízdí vlha pestrá, a asi mají zrovna mladý, protože takový logistický koncert co tam předváděli při nošení potravy do hnízd, by mohl závidět nejeden dopravce. A protože na nás skočil hlad, přesouváme se na Štefánikovo nábřeží, nacpat si něco do volátka. Na prostranství před Slovenským národním divadlem zrovna probíhá koncert, takže se zaposloucháme do vážné hudby. No, a pak už následuje cesta domů…

24. června – pátek

24. června – pátek

Poslední snídaně v Bojnicích a my vyrážíme fárat do Hrnoniranského báňského skanzenu, který je umístěn na dole Cigeľ. Je to necelých deset kilometrů od penzionu. K dolu přijíždíme na čas, akorát z druhé strany. Takže volám šéfovi skanzenu, kudy to objet. Dostáváme radu otočit se, a třikrát doprava, kolem hřbitova a skutečně za tři minuty jsme tam. Nakonec se ukázalo, že nejsme poslední. Nejdříve posloucháme krátký výklad o historii dolu, měl 4.000 zaměstnanců, tedy o třináctset víc, než můj rodný Kohinoor II. To, že byla šachta větší poznáváme při průchodu šatnami. Dostáváme, světlo, plášť a přilbu, a jdeme na vláček. Tento hlubinný důl nemá totiž jámy, a do dolu se fárá štolou. Nejdříve jedeme necelých dva a půl kilometru do dolu, cca 35 minut, a pak následuje procházka chodbami, kde je umístěna důlní technika. Ušli jsme půl kilometru a prohlídku zakončujeme u zbytku stěnového porubu. V dole je příjemná teplota do dvaceti stupňů, ale vysoká vlhkost. Následuje cesta zpět, pěšky a vlakem, rozloučení a jdeme ze šichty. Venku nás čeká krásných dvacetdevět stupňů. Chladíme auto, přezouváme boty, a čeká nás cesta do Bratislavy. Navigace ukazuje něco přes dvě hodiny. Cestou se teploměr vyšplhal až na 33 stupňů, a teploměry, které jsou zabudované v dálnici ukazovali až 52 stupňů. Přijíždíme na hotel, ubytujeme se a jdeme udělat seznamovací procházku. Vydali jsme se blbou cestou, tak to vypadalo, jako když jdeme na procházku po Velebudicích. Ale nakonec jsme došli k nábřeží i náměstí Milana Rastislava Štefánika, kde je jednak Slovenské národní divadlo, a druhak nádherné korzo podle vody podle vody s množstvím restaurací a kavárniček. Dáváme si pivsona a kofolu, a pozorujeme cvrkot před námi. Po té se pomalu vracíme na hotel, kde se vyvalíme na terasu, a oddáváme se čtení a vínu s klobásou 🙂 .

23. června – čtvrtek

23. června – čtvrtek

Vstáváme jako vždycky, tedy v devět hodin 🙂 . Venku už je krásných dvacetšest stupňů, takže bude zase žůžo den 🙁 . Hned po snídani vyrážíme na zámek, než se to úplně rozpálí. Jenže ouha, na zámku mají Rozprávkový deň, takže je tam milion až dva dětí, takže se dovnitř nedostaneme. Ale aspoň jsme viděli prince a Bílou paní 🙂 . Po pravdě, my jsme na prohlídku stejně nechtěli, ale jsme Češi, tak si musíme trochu stěžovat 🙂 . Zámek je opravdu fotogenický! Po prohlídce okolí a zámeckého parku se jdeme juknout na Bojnické kúpele. Dále pokračujeme na stezku v oblacích. Ta se jmenovala Čajka v oblacích. Později zjišťujeme, že čajka není ani auto, ani hodinky, ale pták, podobný rackovi. Nahoru se šlo úplně parádně, protože chodník byl upraven pro vozíčkáře, tzn. stoupání do šesti procent. Rozhled luxusní, slunce a bezvětří. Cestou na rozhlednu jsme procházeli rodícím se Jurským parkem. Až to dodělají, bude to perfektní park pro děti!!! Jestli se tedy z těch oblud nepokakají 🙂 . Protože tím památky a atrakce v Bojnicích skončili, našla Ivana v blízkosti důl Cígel, ve kterém je báňské muzeum. Na vrátnici byla babka, která nám řekla, že se tam nesmí, a táhněte, nebo pustím psa 🙂 . Nebo tak nějak podobně to říkala. Každopádně nás odkázala na nějakého člověka, který exkurze organizuje. Volám mu, a byl velmi komunikativní, takže do dolu fáráme zítra před desátou!!! Doma zjišťujeme, že to byl ředitel muzea 🙂 . Následuje cesta na penzion, oběd, a pauza v apartmánu, protože v pětašedesáti stupních se odmítám pohybovat. A protože už opravdu tady není nic, co by stálo za shlédnutí, jdeme se podívat alespoň na místní letiště, kde doufáme, bude bufíček jako na letišti Mosteckém. A byl, a úplně parádní! Takže kafčo, ruská zmrzlina, pivson, kola… Na zpáteční cestu se slunce obzvlášť připravilo, a snaží se nás sežehnout. Ale dobrý, domů, se zastávkou přes Kaufland, dojdeme v pořádku. A hup do sprchy, a pak na lehátka do stínu. V lednici se už chladí víno, v televizi klasicky nic, tak budeme meditovat 🙂 .