Konstantinovy lázně

Konstantinovy lázně

Středa 24.6.2020
Dnes poslední snídaně v Srní. Ještě před snídaní balíme rychlostí jako by byl vyhlášen požární poplach. Pak naložíme auto a vyrážíme směr Konstantinky. Po cestě máme v plánu přečkat jednu noc u Jehlíků na chalupě. Avšak ani tam nejedeme rovnou. Nejdříve se stavujeme v obci Dobrá Voda, kde je kostel sv. Vintíře. To by nebyla až tak žádná zvláštnost, ale kostel je osazen jediným skleněným oltářem na světě. Oltář vytvořila sklářská výtvarnice Věra Tesařová. A jo, bylo to moc pěkný! Odtud pokračujeme do Železné Rudy, kam jdeme nasát vědomosti do informačního centra. Z města pak pokračujeme na parkoviště u spodního nástupiště lanovky na kopec a rozhlednu Špičák. Byla to krásná vyhlídková jízda, a na hoře nás čekalo perfektní slunečné počasí. Nejdříve si dáváme kafe, a pak se šplháme na dvacetšest metrů vysokou rozhlednu, z které je bombastický výhled na všechny strany. Po pokochání se sjíždíme dolů a pokračujeme směr Klatovy. Cestou jsme podél silnice zahlédli orloj. Fakt opravdový orloj. Brzdíme, couváme, parkujeme. Orloj se nachází v obci Hojsova Stráž. Je to první orloj na Šumavě! Ačkoliv se jedná o recesi, pohled na orloj opravdu překvapí. Dál uháníme do Klatov. Tam parkujeme na náměstí a jdeme se nadlábnout. Potom následuje prohlídka místních katakomb s nebožtíky a šplh na věž. Na konci byl výstup opravdu náročný, co se prostoru týče, ale dali jsme to! Odměnou nám byl nádherný výhled. Slezeme dolů a jdeme ještě nakoupit nějaké zásoby ke Švejkům na chalupu. Tam přijíždíme před pátou a konstatujeme, že mají moc pěknou chalupu i zahradu. Jdeme opéct buřty, ale bohužel nás asi po půlhodině zahnal déšť do chalupy. Tam povídáme a povídáme, a pijeme a pijeme.
Čtvrtek 25.6.2020
Ráno vyrážíme po snídani směr Konstantinovy Lázně. A jak už to tak bývá, stavujeme se ve Kdyni. Nejdříve na koupališti, a pak v kempu. Ale ty chatičky, ve kterých jsme bydleli, už tam nejsou. Honza ani nepoznal koupaliště, a to už mu byli tři 😊. A pokračujeme dál. Cestou nás upoutá něco, co vypadá jako spojený kostely. A skutečně, byly to spojený kostely. A sice kostel Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta. Když jsem to viděl, říkám jasný Santini, ty křivky, práce s klenbami… Na což Ivana říká: „Ty si nějakej chytrej“. A došli jsme k informační tabuli, a tam stálo, že se jedná o barokně-gotický kostel stavitele Jana Blažeje Santiniho Aichla! Takže jsem vyhrál zlatého bludišťáka a postoupil jsem do dalšího kola. Tedy na oběd… A po obědě jedeme už bez zastávek do kempu. V něm nejsou téměř žádní lidé, takže klídek a paráda. Ubytujeme se, a jdeme si dát chvilku ouško. Kolem třetí vycházíme na obhlídku okolí kempu. Ivana ale našla hřiba velkýho jak kolo od trabanta, takže se musíme vrátit zpět do tábora. Pak pokračujeme dolů do města. Tam si dáváme odpolední večeři. Jdeme dál mezi lázeňáky. Vedení obce zamakalo a téměř všude je vidět nějaké vylepšení. Palec nahoru. Když se vracíme, tak trochu sprchlo, ale nám to náladu rozhodně nezkazilo. Na chatce zcela tradičně Ivana krájí houby, já píšu deník. Klídek, pohoda!
Pátek 26.6.2020
Ráno nebyl k snídani stůl ze Švédska, ale housky, pomazánky a kroasanty (chtělo se mi napsat kroasantiny). Po snídani a troše odpočinku vyjíždíme, tak jako pokaždé, když jsme tu, na zříceninu hradu Gutštejn. Dnes už ale víme, že hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století, a že se tam natáčela pohádka Z pekla štěstí 2. A opět tam bylo nádherně. Dále nás kroky, spíše kola, vedly k Falkenštejnskému vodopádu. Bohužel zmizel. Zbyla po něm jen skalní průrva, a někde hluboko dole jsme slyšeli vodu. No nic, vracíme se zpátky do Konstantinek do lázeňského domu Jirásek na oběd. A pak na chatu a chvilku odpočíváme. Tak nějak po třetí vyrážíme do místního lesa. A i když byl hodně suchý, vracíme se zpátky s taškou hub. Ty necháváme v chatě a jdeme do města na kafe, víno a oplatky. Na terasu pálí slunce jako prase, takže to dopijeme, a dojíme, a jdeme se podívat na bývalé obydlí bratří Křížků. To už se rozdělilo mezi dva majitele, takže nahrávací studio je zvlášť od baráku. No, a pak už míříme na chatu. A tam následuje odpočinek, čištění a krájení hub, večeře a chrápačka. A tím končí naše dovolená, při které jsem si úplně úžasně odpočinul, za což děkuji té paní, co to letos všechno zařídila a objednala. A s tou paní jsme dnes spolu 38 let!!!

Srní

Srní

Sobota 20.6.2020

Mňo, původně jsem měl deník z dovolené psát na místě o cca takových čtyři a půl hodiny letu od Patokryjí, ale koronavirus nám změnil plány, takže ho píši tři a půl hodiny cesty autem od baráku. Jsme v Srní, a bydlíme v hotelu Srní. Z Pato až za Plzeň lilo jako blázen. Pak se to uklidnilo, a dokonce byli suché i silnice. Když jsme se ubytovali a vyšli na seznamovací procházku okolím, vylezlo dokonce i slunce. Po procházce jsme si dali odpoledni svačinku, a před večeří klid na lůžku. Večeře byla ve stylu Švédských stolů. A že jich tedy bylo! Domů jsme se valili jako těhotný čutňáci.

Neděle 21.6.2020

Dnes je den otců! Vstáváme kolem půl devátý a na snídani jdeme v devět, tak jako doma. K snídani jsou stejně jako k večeři připraveny švédské stoly. Ale tentokrát jíme střídmě. Na pokoji pak plánujeme itinerář na dnešní den. Nejdříve vyrážíme na Čeňkovou pilu. Tam se jdeme projít a zjišťujeme, že je poblíž dobře vyhlížející restaurace. Když se pak vracíme k autu, zjišťujeme, že se v nedaleké vodní elektrárně dělají exkurze. Počkáme si tedy na ní. Průvodce byl tentokráte vynikající chlapík, který nám vysvětlil vše. Co se týká strojního vybavení elektrárny, i jak se voda přivádí podzemním kanálem k turbíně. Pak nás vzal též k historické vodní elektrárně, kde turbína a soustrojí běží již neuvěřitelných 108 let. No, my jsme rádi, když nám lednička vydrží pět let… Po skončení exkurze jdeme na oběd do dříve vyhlídnuté hospůdky, kde si dáváme pstruha. Pak vyrážíme směrem k „našemu“ kempu z dávných let. Cestou se ještě zastavujeme v Annínské sklárně, která je již v soukromých rukou. Nikdo tam nebyl, takže jsme měli soukromou výuku tvarování a foukání skla. Dokonce i já jsem si s pomocí skláře vyfouknul kouli. Pak následovala prohlídka sklářského muzea, a následně pak prohlídka a nákup v místním obchodě. Ze sklárny už jedeme rovnou do kempu. Nemůžeme ho najít, a když už jsme ho našli, tak to tam vůbec nemůžeme najít. Nakonec asi nacházíme místo, kde jsme kdysi před čtyřiceti lety stanovali. Asi jsme tam neměli vůbec jezdit. Z kempu se vydáváme do Kašperských Hor. Jedeme se podívat na filmové místo kde se natáčela Policie Modrava. A nacházíme ho (je) velice snad a rychle. V jedné restaurační zahrádce si dáváme druhý běd a kávu. Z Kašperek jedeme dál po stopách natáčení seriálu Policie Modrava, a sice do obce Modrava. Ta nás docela zklamala, ani bílej klokan to nezachránil. Spousta lidí, a vesnice jako by ani neexistovala, spíše jen penziony, hospody a parkoviště. No nic, máme ještě jeden tajný typ, co se týče natáčení seriálu. A sice chalupu Květy Válkové, což byla teta hlavní hrdinky. Přímo autem se tam zajet nedá, ale poblíž je hlídané parkoviště, a od toho je to jen něco přes kilometr. Netušili jsme, že kolmo nahoru. Ale funíme do kopce, a cestou nacházíme několik hřibů kovářů. Ale necháváme si je na místě a vezmeme si je, až půjdeme domů. Chalupu jsme našli, a vypadala úplně stejně, jako v seriálu. Cestou dolů a domů jsme si posbírali již nalezené houby, a přidali k nim nějaké nové. Na hotel se vracíme těsně před večeří, takže sprcha a jdeme se nadlábnout. A večeře opět vynikající! Cestou domů zacházíme k ještě jedné chalupě. Ta hrála tentokrát ve filmu. A film se jmenoval „Pod jezevčí skálou“. A pak už jdeme rovnou domů čistit houby, psát deník a pít víno!

Pondělí 22.6.2020

Ráno nám na balkon svítí slunce jak o život. Jdeme na švédskou snídani a vyrážíme za vlky. Cesta je docela do kopce. Doháníme asi milion dětí. Tak to bude asi zážitek. Ale dobrý. Jsme totiž i ve svém věku o hodně rychlejší, takže na vyhlídku dorážíme bez dětí. A bez vlků. Pak ale zahlédneme jednoho. Bez Karkulky. A za chvilku asi dvouměsíční mládě. Zrovna debatíme o tom, co vlastně žerou, když jsou v oboře, když v tom přijíždí auto, a veze jim krávu. Teda mrtvou krávu. Najednou se objevilo asi deset, patnáct vlků, a z dálky očumovali, co se děje. Úkol splněn, viděli jsme vlky, a můžeme pokračovat dál. Od vlků se přesouváme k dřevěnému domečku, který se nazývá vtokový objekt. Do něj se vlévá voda z Vydry takzvaným Vchynicko-tetovský plavební kanálem. A odtud pokračuje třiapůl kilometrů dlouhým potrubím do vodní elektrárny Čeňkova pila. Pokračujeme dál do kopce k bývalé Hauswaldské kapli. Vypadá přesně tak, jak bych chtěl znovu připomenout kapli v Pato. Z kamenů je vyzděn obvod kaple o výšce jen asi 50 centimetrů. Dost dobrý. U kaple je kašna, do které je přivedena voda z nedalekého pramenu v dřevěných korýtkách. Vracíme se zpátky pro auto a pokračujeme na Kvildu. Okoukneme kostel, a pak honem do hospody na oběd. Máme hlad jako ti ranní vlci. Z Kvildy se vydáváme na blízké rašeliniště s vyhlídkou. Vyhlídka je pěkná, jen není poznat, že se díváme na rašeliniště. Jdeme tedy po dřevěném chodníčku dále, ale bohužel brzo končí, nevidíme ani kousek bahýnka. Jedeme zpět k Annínu, kde opět zastavujeme na vlčím parkovišti, a jdeme se podívat na místo, kde jsme včera našli houby. A paráda. Vyrostli nové a pěkné. Takže máme půl tašky kovářů a křemenáčů, a plnou sušičku. Ivana čistí a loupe, já si čtu. Následuje večeře, a po ní si čte Ivana, a já píšu deník.

Úterý 23.6.2020

Po královské snídani sedáme do automobilu a jedeme se podívat na hrad Kašperk. Auto necháváme na parkovišti a supíme do kopce. Cestou různě míjíme děti snad z celých Čech. A všechny se fotografují. Sýr, sýr, sýr, řvou nejenom děti, ale bohužel i rodiče. Když se vysápeme na hrad, tak kromě pěkných fotek, je i plné nádvoří lidí. Někteří jsou i ve dvou vrstvách. Jdeme si koupit vstupenky, ale ukazuje se, že na prohlídku za deset minut už je vyprodáno, a prodává se až na prohlídku skoro za třičtvrtě hodiny. Takže prohlídku dlabeme, koupíme si kafe, a jdeme ho vysrknout na nádvoří. Jináč, na tomto hradu se natáčela pohádka Anděl páně. Opouštíme hrad a jdeme se podívat na asi třista metrů vzdálený Pustý Hrádek, který sloužil jako ochranná bašta hlavního hradu. Odtud byl nádherný výhled nejen do údolí a obec Kašperk, ale též na samotný hrad Kašperk. Pak se vracíme dolů na parkoviště. Při východu z lesa, těsně před vesnicí se k nám přiřítil z lesa veselý labrador. Ivanu olízal a vydal se s námi k auto. Cestou proti nám šla rodinka se dvěma psy, která na nás divně koukala, že si toho našeho psa nepřivážeme. Tak na ně békám, že to není naše zvíře. No ale, za chvíli se z lesa vyřítil uřícený majitel, psa si zacvaknul (bylo to ještě štěně, i když velké) a odtáhl si ho domů. Pokračujeme dále na lanovku na Churáňov. Zjišťujeme ale, že lanovka do konce června jezdí jen o víkendu. Takže pokračujeme dál do obce Churáňov, kde odstavujeme auto, a jdeme se podívat na meteorologickou stanici. Stojí v lese, v absolutním tichu. Tedy do té doby, než obsluha nastartovala křoviňák. Vracíme se k autu a jedeme na rozhlednu Javorník. Cestou se stavujeme na oběd. Dávám si čevabčičí, Ivana polévku. Když odcházíme, koukala na mě divně místní čičí. Auto necháváme stát v obci Javorník, a škrabeme se do kopce. U rozhledny jsme přesně v 16:07, rozhledna zavírá přesně v 16:00. No a co. Cestou jsme šli kolem krásné kaple sv. Antonína. Dole jsme se odměnili kávou a zmrzlinovým pohárem. Nádherný výlet, sluníčko celý den, pecka. Cestou domů jsem zapnul „vyhlídkovou jízdu“, jedeme padesát, čumíme po kraji a posloucháme Maroše. A doma zase klasika. Sprcha, víno, večeře, čištění hub, víno a knížka. Zítra přejíždíme přes Železnou Rudu a Klatovy ke Švejkům na chalupu v Úboči.

Fotky a video budou až se vrátíme domů.

Slapy a okolí

Slapy a okolí

Neděle 7.6.2020 

Ač je to nezvyklé vyrážet v neděli na dovolenou, my tak činíme. Jedeme směr Slapy, kde je v chatovém táboře Karel a Pavel s rodinami. Nejedeme ale přímo, nýbrž se zastavujeme v Příbrami na dole Anna, kde máme rezervovanou prohlídku. Nakonec se z toho vyklubaly prohlídky tři. Při první prohlídce jedeme důlním vlakem štolou cca sedmset metrů, čímž se dostáváme do hloubky asi čtyřiceti metrů. Jdeme s průvodcem k těžní jámě, která je hluboká 1.462 metrů. Z velké části je ale zatopená. V podzemí uděláme kolečko a vlakem se zase vracíme zpět. Tam nás čeká prohlídka povrchu šachty, a hlavně strojovny těžního stroje, který je zachovaný ve výborném stavu. Potom se pěšky přesouváme na důl Vojtěch, kam jdeme s průvodkyní na dvě spojené prohlídky. Horší průvodkyni jsme už vyfasovat nemohli. Něco ve stylu: “A v Berouně řekla Beroun”… Opouštíme důl Annu a jedeme se podívat na pětset metrů vzdálený Ševčinský důl. Tam ale zůstáváme jen na povrchu. Potom se jdeme najíst do blízké restaurace Na Vršíčku, kde ohromně vařili. A protože se poblíž narodila babička H., debatujeme o tom, jak se na místo dostat. Náš rozhovor zaslechla opodál stojící servírka, a bravurně nás navedla na místo. Uděláme pár fotek je jedeme hodit očko na Svatou Horu, kde je umístěna Bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Sotva jsem udělal jednu fotku, začal zřízenec řvát: “Ukončete prohlídku, dveře se zavírají”. Nebo tak nějak. Scházíme k autu a jedeme již přímo do Županovic. Když tam dorazíme, čekal na nás uvítací panáček. Udělal jsem pár dokumentačních fotek, a začalo pršet. Lejt. A takto vydrželo i přes večeři až do hluboké noci. A my jsme seděli na verandě a popíjeli co se dalo… 

Pondělí 8.6.2020 

Po snídani Karel nahodí, a do hodiny má kapra 56 cm. My vyrážíme do obce Hrachov, kde jsou v loukách za obcí kamenné menhiry. Sice nám chvilku trvalo, než jsme je našli, ale protože vylezl slunec, tak z toho byla hezká procházka. Kameny byly opravdu úžasné, stejně jako okolní louky. A nikde ani živáček. Od kamenů se přesouváme do města Kamýk, kde se jdeme podívat na místní vodní elektrárnu. Bohužel jen zpoza plotu… A dále pokračujeme do obce Višňová. Tam se natáčel kultovní seriál Chalupáři. Viděli jsem hospodu, rybník, kde se chytal kapr, zdravotní středisko a též chalupu pana Humla. A pak už se vracíme na základnu. Ještě před večeří chytá Karel dalšího kapra. Tentokrát měřil 70 centimetrů. Nutno podotknout, že Karel všechny ulovené kapry vracel zpět vodě. Po večeři se opět potkáváme na verandě a opakujeme včerejší večer. 

Úterý 9.6.2020 

Po snídani následuje polední klid se čtením. Pak se loučíme s Karlem a jedeme do skanzenu Vysoký Chlumec. Tohle dílo se opravdu povedlo a stojí za to ho shlédnout! Po skanzenu se přesouváme na zámek Červený Hrádek, který si zahrál ve filmu Trhák. Dále pak směřujeme do Čapího hnízda. To ovšem, to nám málem vypadly bulvy. Většina lidí zná “Čapák” jen televize, kde stálo ukazují jen to obložené konferenční centrum. Čapí hnízdo ale v sobě zahrnuje dále restauraci s kavárnou, mimochodem, vynikajícně vaří, hotel, venkovní restaurace a grily, golfové hřiště, pastviny, stáje a to, čím mě “Čapák” opravdu zaujal. A sice “zoologickou” pro hendikepovaná zvířata. Ta se tam dostala buď po úraze, nebo když třeba přišla o rodiče. Klobouk dolů. Ještě je třeba podotknout, že areál se rozkládá na 90 hektarech! A pak už následovala cesta domů… 

A fotky z vejletu jsou TADY.

A je to doma!

A je to doma!

Byl jednou jeden kopeček, a na kopečku domeček. A na kopečku prohlídka domečku. Pak druhá prohlídka, no a včera to přišlo! Bobešáci podepsali kupní smlouvu na domeček na kopečku. Je to vlastně druhý domeček v rodině, co je na kopečku. Ten druhý, kdyby to někdo náhodou nevěděl, se nachází TADY. Teď už zbývá někam zahrabat babku (teda ona je o dvanáct let mladší než já 🙂 ) co tam bydlí, a může přijít na řadu stěhování.

A TADY je pár fotek z webu realitky.

S koronou na letišti

S koronou na letišti

Po dlouhé době vyrážím na Ruzyň, podívat se, co se tam v době koronavirové událo. Dnes mi dělá doprovod Bobeš. Když odjíždíme z Pato je sice zataženo, ale jinak počasí dobrý. Na zadních sedačkách sedí nějaký ženský. Ty vyhazujeme v obchodním centru Šestka, a my pokračujeme na Terminál 3 Pražského letiště. Parkujeme a jde se odbavit. Natahujeme vesty a nastupujeme do již přistaveného autobusu. Nejdříve se jedeme juknout na plochu před terminál dvě. Tam parkují odstavená letadla ČSA (A319, ATR72). Pak se jedeme podívat k jediné stojánce, kde parkuje letadlo. Jedná se o Airbus 330-300 Čínské společnosti Sichuan Airlines, ale i tam je mrtvo. Začíná pršet. Začíná lejt. Přesouváme se na dnes již uzavřenou dráhu 04/22, kde jsou zaparkovaná éra Smartwings. Nejdříve z jedné strany (04), a pak přejíždíme na stranu druhou (22), kde jsou opět letadla ČSA. Na letišti je stále mrtvo. Za celou dobu naší návštěvy ani jeden pohyb. Kousek od terminálu tři stojí odstavené jediné dálkové letadlo ČSA, a sice Airbus 330-300 OK-YBA, kterému skončil pronájem. A hlavně technická na motory. V současnosti probíhají jednání mezi provozovatelem a leasingovou společností, kdo technickou zaplatí. Naši tour po letišti zakončujeme opět na ploše před terminálem dvě, tentokrát u letadel společnosti Ryanair. Cestou domů opět nabíráme ty baby co jsme vysadili na “šestce”, a frčíme směr Pato.

A několik zmoklých fotek je TADY.

Něco se rýsuje

Něco se rýsuje

Něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje, něco se rýsuje.

Rozmazaný je to schválně, protože se to teprve rýsuje 🙂

Bezručovo údolí

Bezručovo údolí

Dnešní výlet nás zavedl do sousedního okresu, a to do okresu Chomutovského. Jedeme do míst, která jsme kdysi brázdili na pionýrech (JAWA 50). Bezručovo údolí, kde již v roce 1616 vznikla pila. Níže na toku Chomutovky postupně vznikl První a Druhý mlýn, které sloužily k mletí obilí. V průběhu 19. století se údolí stalo vyhledávanou turistickou stezkou. Proto ve 30. letech 20. století byl na soutoku Křimovského potoka a Chomutovky postaven Třetí mlýn, který měl mlýn pouze v názvu. Sloužil rovnou jako restaurační a hotelové zařízení. Později byly ke stejnému účelu upraveny i další dva mlýny, které jsou ke stejnému účelu stále využívány. Třetí mlýn zůstal po r. 1991 opuštěn a chátral. Později zmizely i ruiny. Zůstal jen název. Na parkovišti odkládáme auto, a jdeme proti proudu Chomutovky do kopců. Je nádherně, občas nějaký človíček. Asi po jednom kilometru míjíme Dolní vodopád Chomutovky. Není to žádný obr, ale i tak je to hezké místo. Dále ještě procházíme kolem vypuštěné přehrádky, která zřejmě slouží k zadržování jarních vod. To musí ale nejdřív nasněžit… Pokračujeme dál, až k Dietrově štole. Tu ale nevidíme, jen jí tušíme vysoko ve svahu po pravé straně. Štola je  vodní regulační stavba – uměle provrtaná štola, která byla vybudována v letech 1899 – 1904 současně s vodní nádrží Kamenička mezi potokem Kameničkou a řekou Chomutovkou. Měla za úkol zadržovat vodu z rašelinišť na jaře při tání sněhu nebo v době přívalových dešťů, aby do vodní nádrže Kameničky tekla neznečištěná voda. Štola je dlouhá 1,2 km, široká 1,2 x 1,8 m a překonává výškový rozdíl 95 m. A dolů k silnici teče ze štoly jen malinkatý potůček. Ještě se chvilku procházíme ve snaze aspoň zdola shlédnout štolu. Nic jsme neviděli, tak se pomalu vrací dolů na parkoviště. Tam si dáváme sebou uvařené kafíčko a sušenky. Nasedáme do auta, a vyhlídkovou jízdou se blížíme k domovu. Hezký výlet to byl!

 

Skoro u moře

Skoro u moře

Dnešní výlet nás zavál na západ od Pato. Protože Ivana ještě nikdy nebyla u Nechranické přehrady, naše první zastávka byla právě tam. Voda byla sice kvůli pracím na koruně hráze upuštěna, ale i tak to tam bylo pěkné. Vodní nádrž Nechranice je s rozlohou 1338 ha pátá největší přehradní nádrž České republiky a také přehradní nádrž s nejdelší sypanou přehradní hrází ve střední Evropě (3280 m). Byla vybudována na řece Ohři v letech 1961 až 1968, zejména jako zdroj vody pro nedaleké elektrárny v Tušimicích. V současnosti je především využívána k rekreaci. Její část byla vyhlášena Ptačí oblastí a je součástí soustavy Natura 2000. Pak jsme se vydali do blízké Kadaně. Parkujeme na náměstí. Lépe řečeno na náměstí před Vietnamskou restaurací, která prodává jídlo přes ulici. A co čert nechtěl, úplně čistě náhodou jsou před restaurací stoly, takže koupené jídlo přes ulici se dá v klidu sníst přímo na nádherném náměstí. A kávička už byla jen třešničkou na dortu! Pak se vydáváme na procházku po hradbách, z kterých je nádherný výhled na řeku. K té potom scházíme a jdeme po nábřeží Maxipsa Fíka proti proudu. Nakonec opět přicházíme opět na náměstí. Ovšem cestou narážíme na Italskou cukrárnu, která prodává Italské nanuky dovezené opravdu z Itálie. No, covíc si přát!!!

Cínovec

Cínovec

Dnes jedeme do hor! Sice ne daleko, ale hory to jsou. A na Cínovci dokonce ležel u golfového hřiště sníh. Sice jen asi na deseti metrech čtverečních. U golfového hřiště bylo pěkné jezírko, státní hranice a za hranicemi štvavý vysílač. Udělali jsme si hezkou prochajdu, pak do auta a kolem Dlouhého rybníka pod Cínovcem jedeme na Komáří Vížku. Cestou potkáváme čtyři statné kousky jelena evropského. Z Komárky je tentokráte krásný výhled. Chtělo by to kávu, ale bohužel. Pomalu jdeme k autu a frčíme domů…

Vraňany jsou hravé

Vraňany jsou hravé

Snad každý den jsem slyšel na Blaníku reklamu na jahodárnu ve Vraňanech: Vraňany jsou hravé, Vraňany jsou chutné, Vraňany jsou sladké… A tak jsem si řekl, že se tam vypravíme, abychom zjistili, co je na tom pravdy. Cesta trvala asi hoďku. Už když jsme se do Vraňan blížili, byla kolem nás pole s jahodama. Nakonec jsme dorazili do velkého zahradnictví, kde měli opravdu všechno. A hlavně jahody. Tak jsme utratili pár peněz, a pak se vypravili do Mělníka na vyhlídku od zámku. Tam jsme vysrkli dvě kávičky a kochali jsme se krásným výhledem. Z Mělníka jsme se vydali domů, ale ne přímo, nýbrž přes Mšené Lázně. Myslel jsem si, že menší lázně než jsou Konstantinky už nemohou být. A vida… Ale jsou to krásné opravené malé lázničky. Lázně ve Mšeném vznikly v roce 1796 na základě zkušeností s místními vydatnými prameny bohatými na železo a jiné minerály. Dnes se v Lázních Mšené využívá především vlastní velmi dobře hodnocená léčebná slatina (lázeňský peloid) k léčbě pohybového aparátu, nervových onemocnění a pooperačních stavů. Zkušený lékařský a lázeňský personál se věnuje všem pacientům i hostům vstřícně, v rodinné pohodě a s pochopením pro individuální potřeby.