Madeira 360°

Madeira 360°

Téměř měsíc po návratu z Madeiry jsem dal dohromady třistašedesátistupňové fotografie. Tak nějak vychází na každý den jedna fotka. Někdy i více. Hezké koukání 🙂 . Ovládat se dají tažením myší, nebo na tydlifonu prstem…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotky z Madeiry

Fotky z Madeiry

Fotky a video z Madeiry už mám hotové přes týden, ale nebyl jsem schopný se dokopat k jejich uveřejnění. Ještě mi zbývají zdolat fotky z panoramatické kamery, aby to bylo úplně kompletní. Jenže venku je pořád hezky, a tak se mi nechce sedět u počítadla. No, a večer si zase musím otevřít víno a něco ugrilovat, takže času fakt málo. Jinak se mi podařilo najít perfektní realitní web, kde se prodávají nemovitosti na Madeiře. Najdu si ještě tři až čtyři zaměstnání, a pak se tam podívám znovu 🙂 .

Takže, fotky jsou TADY, a video níže. Hezké pokoukání…

Pondělí – 11. den

Pondělí – 11. den

Poslední snídani si chceme užít na terase, ale téměř se nedá přiblížit k francouzským dveřím, jak to tam sálá. Ale jsme tvrďáci, a stěhujeme židle a stůl ven. A bylo to fakt maso! Nemyslím na talíři, ale to počasí. Ještě před snídaní začínáme balit, a je toho nějak hodně. U snídaně se loučíme se sousedy, po snídani pak s Vláďou a s Danou (Davídek asi spal). Hodím kufr do auta, to se postaví na zadní, zařehtá a po jedenácti dnech opouštíme vilu Schirocco. Protože odlétáme až odpoledne, a máme k dispozici auto, jedeme se podívat na vyhlídku nad městem Machico. Opět stoupáme do třista metrů, abychom si pak užili božský výhled jak na město, tak na místní záliv s pláží. Vidíme odtud i na nejvýhodnější část ostrova. Když se dostatečně vynadíváme, jdeme se projít kolem místní levády, která prochází nejdříve kolem domů a zahrad, a pak divokou přírodou. Potom už sjíždíme dolů do přístavu a k pláži. Místní pláž je široko daleko jediná, která se pyšní dovezeným mořským pískem. To znamená, že je žlutá, a ne černá, jako všechny ostatní. Po procházce kotvíme v místním baru, kde si dáváme polívku, a doplňujeme tekutiny. Potom se jdeme ještě trochu cournout, a za pět dvě odjíždíme na letiště, kde předáváme automobil, který nás po celou dobu spolehlivě vozil po ostrově. Chvilku po příjezdu otevírají odbavení, takže se rychle zbavujeme kufru. Opět máme všechny dokumenty v pořádku, takže do pěti minut jsme odbavený. Hned procházíme rámy, a na hoďku se usadíme na terase s výhledem na plochu. No a pak už to šlo opravdu v rychlém sledu. Smartwings se opravdu snaží, takže odlétáme přesně podle jízdního řádu, tedy v 16:40 místního času. No a teď, v šest hodin Madeirského času(MČ) už máme za sebou řízky a jednu láhev vína. To víno tedy jen já. A za chvilku bouchnu druhou, a pak hodím záda. No záda, zdřímnu si… Teď, ve čtvrt na sedm MČ hlásí kapitán, že jsme opustili Atlantický oceán a letíme přes Španělsko. Dále bude následovat Biskajský záliv, Paříž, Frankfurt a Praha. Letíme ve výšce 11.420 metrů nad mořem. Očekávaný přílet na letiště Václava Ruzyně Havla je ve 21:40 letního českého času. Tak uvidíme… Teď je 19:30 MČ a jsme nad Paříží. Zapadlo slunce… Frankfurt nad Mohanem 20:00 MČ… A kapitán nekecal, přistáli jsme za dvě minuty třičtvrtě na deset. Následovala celkem rychlá kontrola dokladů, čekání na kufr, převoz na GoParking, a hup do penzionu. Tady už na mě čekala lahvinka bílého, která mi pomáhá psát deník.

Děkujeme všem dětem za úžasný dárek!!!

Neděle – 10. den

Neděle – 10. den

Jen jsem ráno otevřel dveře od ložnice, viděl jsem ten masakr venku balkóně. ani jsme neotevírali dveře, a snídali jsme v obýváku za rohem, aby na nás nesvítilo slunce. Opět jsme se rozhodli pro cestu do hor, abychom dnešní den přežili. Máme naplánováno vyjet do výšky tisíc metrů nad mořem do Boca da Encumeada, kde se hned u parkoviště nachází leváda “do Norte”. Nejdříve se vydáváme proti proudu cca kilometr a půl, kde má leváda přítok, který přitéká tunelem 600 metrů dlouhým. Protože nemáme čelovku, svítíme si mobilama a kamerou. Dojdeme asi do třiceti metrů, a pak se vracíme vracíme zpět ke vchodu, protože s tímhle vybavením se opravdu nedá jít dál. Ale zážitek to byl zajímavý, to zase jo! Pomalu se vracíme do výchozího bodu, kde si ve velice pěkné restauraci dáváme polívku. Ivana rajskou, a já něco jako česnečku. Pak jdeme kousek po proudu levády, ale přišli mraky a udělala se pěkná zima, tak se vracíme zpět k autu. Vracíme se do do Funchalu na vyhlídku Pico dos Barcelos, která leží nad městem a město je z ní jako na dlani. Tady si dáváme kávu, a když jí dopíjíme, začíná pršet. Jen tak tak jsme dorazili do auta, a začalo lejt. No nic, pomalu sjíždíme na dálnici a pokračujeme do Miradouro do Cristo Rei, tedy na útes, kde je socha Krista jako v Riu, jen krapet menší. Tady není po dešti ani památky, a sluníčko opět pere, jako by to bylo zadarmo. Dostáváme dobrej nápad, že od Krista sejdeme dolů k vyhlídce. Když se dole otočíme, a vidíme ty schody nahoru, už nám to nepřipadá jako výborný nápad. Vysupíme ke Kristovi, a pak ještě na parkoviště a přesouváme se k nám, pod vzletovou dráhu, kde se nacházejí různá hřiště, posilovací stroje, motokáry, hospoda… Tohle všechno je pod prodloužením původní dráhy, které je dlouhé jeden kilometr. Dráha tak stojí na 180 sloupech sedmdesát metrů vysokých, a všechny ty dříve vyjmenované věci jsou umístěny pod ní. Opět se spustil liják, ale je to trochu jiné než v Česku. Sice leje stejně, ale současně je při tom dvacetšest stupňů, takže je to parádní teplá sprcha. No, a hlavně za deset minut je zase čisté nebe a slunce pálí jako blázen! Pak už jedeme domů, chvilku pauza a kafe, a potom pro večeři do bufíku. Cestou vyhazujeme láhve od vína, které nám sem pořád někdo strká ke koši v kuchyni. A pak opět nastává Madeirský večerní zvyk, tentokráte se sousedy. A oni už se vlastně přidali včera. Je to prostě nakažlivé  😛 .

Sobota – 9. den

Sobota – 9. den

Ráno raníčko bylo parádní, bylo zataženo, a lehce pofukoval vítr. Vyrážíme na Miradouro da Portela, což je takový kopec s nádhernou vyhlídkou na město Porto da Cruz, kde se nachází námi již navštívená továrna na rumíček. Když se dostatečně vykoukáme do krajiny, jdeme se kousek podívat po levádě “da Portela”, která frčí kousek od vyhlídky. Kolem rostou obrovské trsy hortensií. Některé mají průměr květu přes čtyřicet centimetrů. Možná, obalit to jako květák 😛 😛 😛 . Protože nám dochází rum, sjíždíme do továrny pod kopcem, a kupujeme zásoby. Dvě lahvinky do pilotní kabiny, a jednu pro nás do páté řady k řízkům 🙂 . U rumárny si dáváme v baru kávu a plněný pomeranč pomerančovou zmrzlinou. Ivana objevila poblíž lanovku, tak se tam jedeme mrknout. Lanovka se jmenuje “do Larano” a cesta k ní je pěkně dobrodružná. Začíná to tím, že je před námi takový stoupák, že musíme jet na jedničku. Pak se silnice zužuje jen na jedno auto, a místy chybí nad srázem patníky. Nakonec se silnička mění na prašnou cestu, ale už jsme na štěstí u lanovky. Leží třista metrů nad mořem a vypadá dost odpudivě. Naštěstí zjišťujeme, že se jedná o nákladní lanovku, která už je zřejmě mimo provoz. Necháme auto u lanovky a jdeme cestou dál, až narazíme na levádu “do Poco do Arvoredo”, podle které se pak vracíme k autu. To je rádo, že jsme se v pořádku vrátili, a radostně vrtí vejfukem. Provádím obrat na dva a půl metru široké “silnici”, a jedeme do města Canical, kde máme vyhlídnutou rybí restauraci. Tam si dáváme tkaničnici se zapečeným banánem, což je totiž náramná pochoutka. A byla! Po pozdním obědě se přesouváme domů, protože to slunce je prostě peklo! Než sebou praštíme do postele, tak lovíme po ložnici ještěrku 🙂 . Potom pauza, pak káva se zmrzlinou, a tentokrát oba vyrážíme na letiště fotit. Před sedmou se balíme, stavujeme se ještě v marketu, a pak rovnou domů. A následuje Madeirský večerní zvyk, tedy rum, sprcha, večeře, víno, víno, víno…

Pátek – 8. den

Pátek – 8. den

Ráno bylo parádní! Nádherný! Bylo zataženo! Bohužel jen do deseti. Potom jsme se cítili zase jako housky v toustovači 😥 . Vydáváme se na cestu do Funchalu, protože nám chybělo zhlédnutí rybího trhu. Opět parkujeme v budově krytého parkoviště a odtud se vydáváme na tržnici. Už z dálky je cítit, že dnes ty ryby stihneme. A stihli! Teď nezbývá nic jiného než napsat, že to bylo super a počkat, až budu hotové fotky nebo video. Prostě paráda. Ty tuňáci… Potom se přesouváme na druhý konec nábřeží, kde stojí Ronaldovo socha v nadživotní velikosti. Tedy, nevím jak byl ve skutečnosti vysokej, ale socha je o hlavu, maximálně o hlavu a půl vyšší než já. Prostě prcek 🙂 . Potom se jdeme ještě podívat do místního parku, který leží na přístavem. A jo, skoro jako naše zahrada. Pak už lezeme do auta(které jsme s buzolou pracně hledali v podzemních garážích)  a pokračujeme pár kilometrů za Funchal, kde se opět nachází lanovka, která ze 300 metrů na vodou klesá k mořské hladině, kde jsou, a tentokrát opravdu pořádně, obdělávaná políčka a plantáže. My jsme si vybrali cestu banánovou plantáží, a neudělali jsme chybu. Pomalu dojdeme až  k místní vyhlášené restauraci, která je ale narvaná až pod strop. Už u lanovky byla cedule, že je plno. Nám to ovšem nevadí a mezi zahradami se pomalu vracíme zpět ke stanici lanovky. Pomalu se blíží třetí hodina, a my se vydáváme zpět. Cestou kupujeme ještě lehký oběd, a pomalu brzdíme u baráku. Doma obědváme, a já pak odjíždím na západní stranu letiště udělat pár fotek. Před sednou vyzvedávám Ivanu a jedeme do bufíku pro večeři. No, a pak už Madeirská klasika 🙂 .

Čtvrtek – 7. den

Čtvrtek – 7. den

Dneska ráno snídáme v obýváku, a dění venku sledujeme pouze přes francouzká okna. Slunce zase svítí jako blázen, tak ho nechceme moc provokovat. Hned ráno si říkáme, že bychom si mohli dneska trochu zalenošit. A když jsme viděli teploměr, který po desáté ukazoval dvacetosm stupňů ve stínu, jednohlasně jsme tento návrh schválili. Pojedeme se tedy opět schovat do hor, ale dneska žádné chození, je vožení. Naším cílem je vrchol hory Pico do Arieiro, na které je vyhlídka a radar pro řízení leteckého provozu. Vyhlídka leží ve výšce 1800 metrů nad moře. Náš barák je ve stosedmnácti, takže to bude pěkné stoupání. Ivana měla sice ze začátku trochu strach ze silniček kterými budeme stoupat nahoru, ale nakonec musela uznat, že to bylo dobré. Žádné propasti se nekonali, a docela slušná silnice vedla opravdu až nahoru. Tam kromě výše jmenovaného bylo ještě navíc velice luxusní občerstvení, které svou kapacitou převyšovalo počet turistů. Je perfektně jasné nebe, a mraky jsou jenom v údolí. Jdeme obejít nejbližší okolí kolem radaru. Je tam ještě pár vyhlídek na skaliska, tak fotíme a koukáme. Mraky se pomaličku začali přibližovat. Na této hoře je výchozí místo na nejvyšší ho na ostrově Madeira, a to na horu Pico Ruivo, která má vrchol jen o 62 metrů výše, než hora, na které jsme my. A skutečně pár lidí se vydává na pochod. Po vykoukání se a po kávě se spouštíme o pár stovek metrů níže na planinu, které slouží jako odpočinkové místo pro domorodce. Leží ve výšce 1300 metrů, krásně tu pofukuje a hezky se tu odpočívá. Jenže nás zvedá hlad, takže se vracíme dolů, kupujeme si lehký oběd a mažeme domů. A protože je odpočinkový den, válíme se v baráku. Kolem půl páté beru bágl s foťákem a jedu dolů k letišti trochu lovit letadla. Ivana se tím pádem stává pánem domu a vegetí si na balóně. Já jsem nejdříve na straně dráhy u nás pod barákem, a pak, asi za hodinu a půl, lezu do auta a jedu na druhý konec dráhy, kde je také luxusní místo na focení. Akorát, že mi došli baterky 🙄 . Nevím jak je to možné, normálně fotím celý den, a pak ještě večer na balkóně. No, a rezervní sem měl samozřejmě doma. Tak tam chvilku očumuju, a pak se vydávám horní cestou domů, abych nemusel najíždět na dálnici. A doma na mě již čeká kávička, fíky a rum. No, není to úžasná dovolená??? Podvečer a večer už trávíme jen na balkóně a terase!!!

Středa – 6. den

Středa – 6. den

Hned po raňajkách vyrážíme podél jižního pobřeží podívat se na vodopád, který padá přímo doprostřed silnice. Pravda, silnice už se pár let nepoužívá, protože byla nahrazena dálnicí se spousty tunelů. Ale přesto se dá l onomu místu dostat. Auto necháváme v městečku Ponta do Sol, a pak jdeme asi kilometr a půl po dříve používané silnici k vodopádu. Jsou dvě možnosti, jak se tam dostat. Buď po silnici, a nebo dírou ve skále, a pak traverzovat po asi půl metru široké “cestě” nad propastí. Ivana si vybrala traverz, já silnici. Tedy, já šel původně za ní, ale pak jsem to vzdal. Nicméně se potkáváme za propastí a banánovou plantáží pokračujeme k vodopádu. Některé trsy banánů jsou až jeden metr dlouhé. Po pár minutách přicházíme na místo, kde opravdu vodopád dopadá doprostřed silnice. Sice jsem si ho představoval větší, ale ok. Nakonec, kde to člověk uvidí… Ověšen foťákem, kamerou, foťákem 360 a telefonem upoutávám pozornost několika dívek, které chtějí vyfotit pod nebo vedle vodopádu. No, co bych pro ně neudělal. Ovšem ty pózy, které předvádějí 🙂 . Když je hotovo, vracíme se dolů do města, kde si dáváme kapučíno. A následuje přesun do obce Achada da Cruz. Cestou, mezi tunely, zastavujeme na jednom odpočívadle, abychom se trochu protáhli, a zjišťujeme, že kousek od nás prochází leváda. Jdeme se kolem ní projí asi kilometr až k ohybu na útesu, odkud je vidět oceán a bizon. Nechceme ho provokovat, tak se zase v klídku vracíme zpět a pokračujeme dál. Achada da Cruz je docela obyčejná obec, kdyby však neležela na útesu 500 metrů nad mořem. A ani to by nebylo tak zajímavé, kdyby z toho útesu nevedla dolů k oceánu lanovka. Dole jsou totiž políčka a zahrádky. Takže jo, kupujeme lístky a zatím se díváme, jak lanovka cca po třech metrech po vyjetí ze stanice klesá téměř kolmo dolů. Počkáme, až zmizí fronta a nastupujeme. Za absolutního ticha se lanovka rozjíždí, a “padá” dolů. Famózní zážitek… Velký obdiv mé manažerce, že tuhle cestu dala. Jak dolů, tak pak potom zážitku i nahoru. Dole je bezobslužná stanice, takže lanovka dorazí, a obsluha ze shora sleduje na kameře dění ve stanici. My vystoupíme, a jdeme se projít podél pobřeží a políček a zahrad směrem na východ. Moře je pěkné, čisté, ale bohužel se k němu nedá dostat. Po asi kilometru se vracíme zpět, ale nacházíme cestu mezi pozemky, takže se cesta stává mnohem víc dobrodružnější. Nakonec ale opravdu vylezeme u lanovky. Kabinka tam stojí, nikde nikdo, tak nasedáme. Jen se usadíme, ozve se zvonek a stoupáme vzhůru. Opět nádhera a opět obdivuji Ivanu, že to dala. Až budou fotky, uvidíte proč. Po vyjetí k horní stanici si dáváme sváču, a pak už pokračujeme směr Porto Moniz. Jsou tam přírodní bazénky při pobřeží, tak uvidíme, jestli uvidíme. Porto Moniz leží na nejsevernější části ostrova. Když zaparkujeme, zjistíme, že včerejší 32 stupňů ve stínu byl jsem slabý odvar teploty tady na “severu”. Tady bylo rovných 35 stupňů, a studená kola s ledem byla teplá. Chtěli jsme se smočit v bazénech, jenže… To okolo ostrova není moře, ale oceán. A teplota vody byla pouhých 22 stupňů. No, a já doma topím bazén na 26 stupňů 😛 .Takže po kávě a vafli s jahodama se jdeme ochladit do auta. A pak už následuje cesta domů. Volíme trasu po severním pobřeží, aby jsme, jako včera, neskončili v zácpě u Funchalu. Výraz “podle pobřeží” se musí brát hodně s rezervou, protože určitě dvě třetiny cesty jedeme v podzemí. No, a jsme doma. Rum, sprcha, večeře, víno. To je tady taková tradice nebo co 😀 .

Úterý – 5. den

Úterý – 5. den

Po snídaní, která byla jako vždy perfektní, vyrážíme do sousedního města Funchal. Máme v plánu zdolat lanovkou kopec Monte, na kterém je botanická zahrada, a z kterého sjíždějí proutěné saně dolů do města. Auto parkujeme na nábřeží, pár metrů od stanice lanovky. Lanovka je dlouhá 3.100 kilometrů, a přes jedenáct sloupů vystoupá z nuly do výšky 560 metrů nad mořem na již zmiňovaný kopec Monte. A to za pouhých 15 minut. No a jelikož jsme si koupili lístky do botanické zahrady, přestupujeme na druhou lanovku, a dalším údolím sjíždíme kousek dolů, kde je do botanický vstup. Ještě před tím si dáváme v bufíčku s prosklenou terasou vynikající kávu. Pak už jdeme na prohlídku zahrady, a opravdu to stojí za to. Zdržíme se asi hodinu a lanovkou opět vyjíždíme zpět na vrchol kopce. Tam se jdeme podívat na kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vedou k němu takové malé Španělské schody, a dokonce i po těchto chodili někteří věřící po kolenou. My volíme klasiku, tedy chodidla. Kostelík pěknej, ale dostal jsem v něm pekelnej hlad, takže než sjedeme lanovkou zase do města, stavujeme se v občerstvovací stanici přímo u lanovky a nakrmíme žaludky. A ještě k těm saním: Z vrchu Monte až do Funchalu se dá svézt dolů z kopce v proutěném koši upevněném na dřevěných sanicích a překonat tak dva kilometry dlouhé klesání za pouhých 10 minut. Tradice jízdy na saních byla v Monte zavedena již v roce 1850 jako jeden ze způsobů Dopravy na Madeiře. My po sjetí lanovkou do přístavu se jdeme uličkou Rua de Santa Maria, ve které jsou díky projektu Arte de Portas Abertas (Umění otevřených dveří) pomalované snad všechny vstupní dveře, podívat do vyhlášené místní tržnice, kde se prodávají jak ryby, tak ovoce a zelenina, koření a květiny. Ryby jsme bohužel už nestihli, protože jsme přijeli poměrně pozdě. Ale určitě se tu ještě dopoledne stavíme, abychom si trh s rybami prohlédli. Nyní máme namířeno pár kilometrů dál na západ od Funchalu na vyhlídku se skleněnou podlahou Cabo Girão. Nejdřív jedeme po dálnici, ale pak uhýbáme na původní silnice a od oceánu stoupáme serpentinami do výšky 590 metrů nad mořem. Ivana mlčí, já se snažím být vtipnej. Ale nakonec bez úhony dorazíme nahoru na horu. Kopec i samotná vyhlídka je v mracích, takže vidíme velký kulový. No nic, jdeme na kafe a stavíme se jindy. Jenže, než to kafe dosrkáme, mraky se rozestoupí a ukáže se nádherný výhled. No, a je samozřejmě vidět i tou prosklenou podlahou do hloubky 589 metrů, což někteří nadávají. Jelikož se chceme o tu nádheru podělit, videohovorem kontaktujeme děti, a v přímém přenosu ukazujeme tu nádheru. Pak již sedáme do auta a spouštíme se dolů na dálnici a frčíme domů. Bohužel jsme chytli špičku, tak se jednou částí ploužíme asi půl hodiny jako šneci. No, a doma to mělo stejný průběh, jako včera. Tedy: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha…
A ještě doplnění: cestou zpět jsme projeli 17 tunelů, a Ivana poprvé na dovolený pere v automatické pračce! 🙂 .

Pondělí – 4. den

Pondělí – 4. den

Dneska snídaně opět v devět. Bohužel už v tenhle čas se téměř nedá vyjít na balkón. Původně jsme chtěli vyrazit do Funchalu, ale Vláďa nás varoval, že bude dneska teplotní masakr, takže plán měníme, a jedeme na sever ostrova. Nejdříve jedeme do města Santana, podívat se na pastevecké domečky dřívějších obyvatel. Jméno města Santana vzniklo zkrácením názvu Santa Anna. A pastevecké domečky měli tu výhodu, že když zvířectvo spáslo okolní trávu, dali se pohodlně přenést na nové místo. Každé čtyři roky je však potřeba vyměnit slaměnou střechu. Po prohlídce jdeme do nejbližší kavárny na dopolední kávu a naplánovat další cíl. Ivana zjišťuje, že o několik stovek metrů dál je lanovka, která ze skalisek vozí lidi dolů k oceánu, kde je umístěno několik hospodářských stavení se zahrádkami. Některá jsou však bohužel opuštěná, z jiných jsou udělaná víkendová obydlí. Výška skal u moře, a tedy místa, kde je nástupní stanice, je 300 metrů nad mořem, což jsme si hravě ověřili pomocí GPS. Procházíme se mezi políčky, a pozorujeme několik vodopádů padajících oněch třista metrů dolů. Úžasný pohled! Pobyli jsme u moře skoro dvě hodiny, a pak se necháme vytáhnout nahoru. Pokračujeme dál na severozápad podél pobřeží až do města Sao Jorge na vyhlídku Vigia, odkud je vidět až na nejsevernější cíp ostrova, kde leží město Porto Moniz. Tam jsme chtěli původně dorazit, ale měníme plán, a tohle místo necháme na některý z nadcházejících dnů. Místo toho jedeme na levádu “De Roi”. Cestou stavíme v bufíku, kde nás paní zachránila před jistou smrtí hladem. Kvalita nic moc, ale lepší než prázdný žaludek. Pak tedy dojíždíme k levádě, a jdeme po ní něco přes kilometr. Prochází bujnou vegetací, takže si člověk připadá jako v botanický. Pak se otáčíme a jdeme zpět do výchozího bodu, kde se také nachází občerstvení a kde si dáváme odpolední kávu. Potom sjíždíme o pár stovek metrů dál, kde se nachází vodní mlýn na obilí a kukuřici. Je malinkatý, a tak jdeme očíhnout ještě levádu, z které je napájen. Jak správně poznamenala Ivana, u nás by se tomu říkalo náhon. Po prohlídce nastavujeme v navigaci směr domů a frčíme. Tady bych trochu přibrzdil: Madeira je protkána desítkami tunelů a mostů, což výrazně zkracuje cestu hlavně domorodcům, kteří dříve museli auty buď hory objíždět, a nebo je klikatými serpentinami zdolávat. To jsme si dneska vyzkoušeli i mi. Také jsme dneska jeli zatím pro nás nejdelším tunelem o délce 3.100 metrů. Jinak dneska bylo celkem na trase jedním směrem 12 tunelů, a druhým směrem jedenáct. Než jsme dorazili domů, stavujeme se v obchodě pro večeři, protože už se nám dneska nikam nechce jít. Cestou domů se stavujeme u RWY, abych si obhlídnul místo na focení. A paráda. Zábradlí od vyhlídky je pět metrů od hrany dráhy. Uděláme několik cvičných fotek a jedeme domů. A následuje přesně v tomhle pořadí: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha, rum, večeře, psaní zápisků a víno. Ivana některé kroky vynechala 🙂 . Stejně jako předchozí dny, byl i tento úspěšný!