Dneska jsme vstávali tak brzo, že jsme z toho byli překvapený nejen my, ale hlavně i obsluha v restauraci, kam jsme dorazili ve čtvrt na osm. Po jídle dobalujeme, a před osmou už jsme v hale hotelu, kde čekáme na taxík. Ten přijíždí přesně v osm, a asi po dvaceti minutách nás vysazuje na letišti. Tam si dáváme malou sváču, a za chvilku startujeme na ostrov Tchaj-wan, do města Tchaj-pej, kde máme mezipřistání. Tentokrát docela dlouhé, téměř devět hodin. Nejdříve se jdeme natáhnout asi na dvě hodiny do odpočinkové místnosti, a když na nás přešel hlad, na jednoho z nás i strašná chuť na víno, přesunuli jsme se do salónku. A i tam to během jídla i pití rychle uteklo. Pohodlná křesla, podložky pod nohy, paráda. No, a pak se už stěhujeme do letadla. Let trval čtrnáct hodin a deset minut. Ale už máme za sebou i delší přesun, skoro dvacet dva hodin mezi Londýnem a Melbourne. Mě se podařilo prospat skoro sedm hodin. V Praze je přesně o dvacet pět stupňů méně, než bylo v Da Nangu. Necháme se převést na Go Parking, a pak už rovnou domů.
Jo, bylo to super, a stálo to za to! A fotky, tentokrát jen z cesty jsou TADY.
Dnešní den byl vyhlášen dnem “L”. Nebo také dnem “F”. Každopádně výsledek je stejný. Buď den Lenošení, nebo den Flákání. Takže dopoledne se válíme na pláži, po obědě u bazénu na střeše. Potom na pokoji pod klimačkou, a večer se jedeme podívat do zábavního parku. Ne, nejedeme na létající kačery, ale jedeme se podívat a vyzkoušet Sluneční kolo, což je převlečené Ruské kolo, stopatnáct metrů vysoké. Jedno kolo trvá patnáct minut, ale Ivaně se to zdálo jako hodina. Pak už jedeme zpět k hotelu, a jdeme na rozlučkové krevety. Pak tak trochu balíme. Zítra nás čeká přesun na Tchaj-wan, a večer pak do Prahy.
Po snídaňovém odpočinku vyrážíme do města Hoi An. Cestou míjíme rýžová pole a také vodní buvoly. Cestou se stačila změnit teplota o osm stupňů nahoru, a město bylo rozpálené, jako gril na stejk. A těch lidí… Město je prezentováno jako historické, tak jsem si představoval něco jako je stará Praha či Řím. Tady ale byly všechny historické domy přeměněny na obchody, restaurace a tržnice. Všude visely lampióny, a mě to připomnělo Matějskou. Ale v průvodci píšou, že večer je to romantické, tak věřím, že nelžou. I přesto vedro jsme prošli pár ulicema, viděli jsme Japonský most, na kterém probíhala brutální rekonstrukce, dali jsme si šťávu z manga, a zamířili zpět k taxíku. Myslím, že hodina a půl v peci stačila. S taxikářem jsem domluvil, aby nám cestou kolem rýžových polí zastavil u vodního buvola, abychom si ho mohli vyfotit. A pózoval ochotně! Na oběd jdeme do hotelové restaurace na špagety 🙂 . Pak klimatizace a pauza, a potom cesta na pláž. Tam jsme asi dvě hodiny, cestou zpět, než přijelo auto, vybíráme něco peněz z bankomatu. Doma necháme věci a jdeme na véču. A pak už zpět na hotel. To by pro dnešek asi všechno.
No, tak jak dneska začít, aby to nebylo stejné jako předchozí dny? Nic mě nenapadá, takže budíček, snídaně, taxík a cesta do Mramorových hor. Dneska je pod mrakem, takže nehrozí utopení ve vlastním potu. To jsme si mysleli, než jsme dojeli na místo. Po třiceti kilometrech úplně jiné počasí. Slunce, a takový vedro, že určitě museli někde topit pod kotlem. Ivana opět odzbrojuje pokladní perfektní vietnamštinou “Hai vé”, a jdeme k výtahu. Ten vede podle hory, je prosklený, a pěkně vyhřátý. Nahoře nás opět čekají budhové a oltáře. Pak byla cedule, že někde nahoře je super výhled, takže půjdeme. No, schodnice jsou vysoké asi pětatřicet centimetrů, tak výstup nechávám na mladší polovině naší výpravy, a já se uchyluji do stínu. Když se naše výpravy opět spojí, dívám se na záběry pořízené z vrcholu kopce. Výtahem jedeme dolů, a vstupujeme opět do obří jeskyně. To je prostě úchvatné, co ta příroda dokáže vytvořit. Po prohlídce přivolávám taxíka a jedeme zpět do hotelu. Vylézáme o něco dříve, abychom si někde dali oběd. A pak už na hotel. Dáváme hoďku a půl pauzu. Ivana projevila zájem, jít do míst, kde žijí domorodci, kteří se o nás starají na hotelu. Takže jo. Cestu do rybářského přístavu, kam jsme se chtěli podívat, naplánuji uličkami, které opravdu nejsou přizpůsobené na turisty. Už po deseti minutách se mě Ivana drží za ruku, a odmítá se ode mě vzdálit na víc než půl metru. No ale, prošli jsme, došli jsme. Přicházíme do přístavu, který je též velmi osobitý. Jako lodě, kterými nám jezdí lovit krevety a ústřice, jsou super, i když bych na to nevlezl, ale je tam strašný smrad! Ale ne z ryb a podobně, ale ze sraček a bůh ví z čeho ještě. No masakr. Pak si Ivana vzpoměla na nějakou hororovou zprávu, a chtěla rychle pryč. Takže jsme vypadli z přístavu, a šli jsme k řece. Sice na mapách se ty silnice tvářili jako “dálnice”, ale ne… Chodníky se tu vlastně nepěstují, protože na nic jsou roztažené dílny a opravny, které se nevejdou do domů, takže chůze je možná pouze po silnici. Kdyby to bylo u nás, není samozřejmě problém, ale tady se ani moc nerozlišuje, po jaké straně se jezdí… Jdeme podle řeky, cestou si dáváme džus, nebo jak se tomu říká, z cukrové třtiny, a voláme taxíka, a jedem domů. A pak už večeře…
Klika cvakla, dveře letí, taxík stojí před hotelem. Nasedáme a jedeme asi hoďku do hor. Tam nás vysadí, a my pokračujeme dál autobusem, s kterým jedeme asi pět minut mezi parkovištěm a nástupní stanicí pěti lanovek. Mají to dobře zorganizované, autobusy jezdí každé dvě minuty. Než se dostaneme k nástupní stanici, musíme ještě zdolat šestnáct jezdících schodů. Ale lepší než to šlapat po schodech. Jedeme lanovkou, která má dle tištěného průvodce a reklamních tabulí “wow efekt”. A měla! Její délka je kolem šesti kilometrů, a je tedy nejdelší na světě. Hlavně ale nekopíruje terén jako sousední lanovky, ale údolí přelétává z vrcholu na vrchol. No, a kam to vlastně jedeme. Naším cílem je Golden bridge, který je součástí Ba Na Hills. Celý komplex patří developerské společnosti Sun Group. Nebudu tu rozepisovat něco, co je perfektně popsáno TADY. Ač jsme se nikde nezdržovali, projít celou atrakci nám trvalo čtyři hodiny! Ale jak už jsem psal, nám šlo hlavně o ten most, viz fotky. Cestou zpět si koupíme pozdní oběd do ruky a jedeme dolů, do údolí. Tam už je připravené auto. Jo, když jsme jeli nahoru, šofér nám koupil do auta i pití. Ač jsem si myslel, že jsme celý den projezdili autem a lanovkou, i přes to jsme i s cestou na večeři nachodili třináct tisíc kroků. Dneska jsme si dali trochu jinak zapečené ústřice, a kraby. Ty jsme si nechali ale obrat, či rozlousknout, nebo jak se tomu říká 🙂 . Oboje bylo vynikající! A pak už hotel…
Dneska ráno, přesně dle domluvy, přijíždí taxík, a jedeme pár kilometrů od hotelu podívat se na Lady Budha. Opravdu to byl kousek, a kousek do kopce. Ovšem jít těch pár kiláků pěšky a do kopce v tom vedru bychom asi nedali. Vylezeme z tága, a venku je pec 🙁 . Je tam docela dost lidí, ale socha je nádherná, bonsajový park také luxusní a pagoda jakbysmet. Budha, ta Budha, je vysoká 63 metrů, a průměr lotosu je 35 metrů. Z místa je krásně vidět město, a hlavně na záliv, včetně ostrovu Son Tra. V dálce jsou též vidět Mramorové hory. Po asi hodině a půl se ploužíme k autu. Potí se nám i brejle a boty. Po příjezdu na hotel mažeme rovnou na střechu do bazénu. Tam vydržíme asi do třech, pak se přemísťujeme do pokoje, který už je vychlazen na pětadvacet stupňů. Asi po hodině jsme už schopný i chodit, tak si děláme kafe, a jdeme se vyvalit na balkón, odkud sledujeme rybáře a lidi na pláži. Ven se odvážíme až před pátou. Podíváme se na úlovky vytažené z moře a jdeme necelé čtyři kilometry po pláži mezi lid. Než uděláme otočku na hotel, stavujeme se v baru na mojito. To bylo dobrý, ale těch čtyřicet reproduktorů kolem už ne! A tak to vypijeme a vyrážíme k hotelu. Cestou se samzřejmě stavíme na večeři a ve večerce. Stejně jako u nás v Česku, i tady mají večerky Vietnamci 🙂 🙂 🙂 . A pak už hotel, a večer strávený jako vždycky!
