od Karel Řehák | 7. 5. 2026 | Dovolená 2026 - San Francisco
Vstáváme jako normálka, jen se tak dlouho neválíme v pelechu. Jen lehká snídaně, zabaleno máme, a tak po půl deváté vyrážíme na BART a směr letiště. Ivana cestou říká, že jestli na letišti potká toho imigračního úředníka, co nám tvrdil, že se v té čtvrti, kde budeme bydlet střílí, tak že mu nakope prdel. Takhle to skutečně řekla! Nebyl tam... Na letišti jsme za půl hodiny. Sami odbavíme sebe, a pak i kufr. Proběhneme pasovou i celní kontrolou, docela fofr, a máme asi hoďku čas. Tak se jdeme nadlábnout do lounge. V tohle není výjimečně nic zdarma, ale je tu sleva, a dovnitř pouští jenom ty, co mají správnou kartu nebo apku LoungeKey od svého bankovního domu. My máme obojí 🙂 . Takže následuje menší lahvinka "šardoné", kola, voda, smažená rybka s hranolky. Pak se jdeme odvalit ke gejtu, kde jsou velice pohodlné sedačky. Lidí nic moc, aspoň nebude tryskáč plnej. A nebyl. Takže jsme se roztáhli přes celou trojku, a v jednu chvíli jsem se asi na hoďku, možná déle pěkně natáhnul a schrupnul. Což ale byla začátečnické chyba, protože spát se má až ke konci letu. No nic, tak čumákuju do tmy a poslouchám audiotéku. Pak se přes WhatsApp ozvali Alíšek. A po chvilce Maroš. Alíšek proto, že chodí spát až mezi třetí a čtvrtou Pato času, a Maroš proto, že chodil s Bragagnolem po Metropolitním muzeu v NY, a nudili se. Pravda, docela to uteklo, a byl jsem dost ochrápanej. Ivana si klidně spala 🙂 . No, blíží se sedmá Tahitského času a my přistáváme. Kufr máme, to jsme ale věděli, protože ho mám propojenej s mobilem, tak k imigračnímu, a pak pro auto. Venku tma jako v pytli a vlhkost jako v rybníku. O teplotě ani nemluvím. Nakládáme bagáž, zapínám navigaci a frčíme. Po necelých dvaceti minutách parkujeme u baráku. Vítají nás majitelé a jejich hafík, následuje rychlá prohlídka ubytování a zahrady, a spánek.
od Karel Řehák | 7. 5. 2026 | Dovolená 2026 - San Francisco
Stejně jako včera, i dnes vyrážíme do terénu lehce po deváté. Historickou tramvají zvanou TORPEDO vyrážíme opět do přístavu. Dnes ale s úplně jiným počasím, než bylo včera. Od rána svítí slunec, tak si jdeme přístav pořádně užít. První překvapení bylo, že jsme u posledního mola objevili hejno lochtanů. Vlastně lachtanů. V jednom z doků mezi moly bylo na vodě několik pontonů, a na nich se vyvalovala a blbla asi stovka zvířat. Dělali strašnej randál, ale měli spoustu obecenstva, včetně nás! Když jsme se dostatečně pokoukali, vydali jsme se na další průzkum přístavu. Došli jsme až místu, kde se za dávných časů překládalo zboží z vagonů na lodě. Jsou tam původní koleje i pražce. Prostě historie. Pak jsme chvilku hledali zastávku autobusu, který by nás dovezl Coit Tower. Z věže byl perfektní panoramatický výhled na celé město, Golden Bridge i Alcatraz. Výtah nejezdil, tak jsme 234 schodů museli vyhopkat po svejch. Ale dalo se to, ještě nebylo takové vedro. Když jsme měli věž za sebou, zapíchli jsme se dole u bufíku na kafe a colu. Pak jsme ještě obešli místní park, hupli na bus a jeli jsme zpět do přístavu. Ten jsme prošli s několika zastávkami celý. A není to žádný prcek. Od prvního k poslednímu molu je to celých 3,5 kilometru. Cestou jsme si dali pravého amerického hot doga, na kterého jsme si dělali chuť už od včerejška. Pak jsme osedlali tramvaj, a jeli jsme sebou fláknout na hotel. Však už se také blížila čtvrtá. Po odpočinku vyrážíme tramvají k památníku War Memorial Opera House. Je to budova z roku 1932. Má velký význam i historicky — v roce 1945 tam byla podepsána Charta OS. Bohužel památník byl dost zakrytý, protože se rekonstruoval. Ale za to naproti byla úplně luxusní budova radnice! Vracíme na tramvaj, ale zjišťujeme, že žádná nejede. Kousek od zastávky byl vstup na metro, o kterém jsme si dosud mysleli, že to je podchod. A tak šup na metro, a za pár minut jsme u hotelu. Při výstupu z metra zjišťujeme, že kromě běžných prostředků MHD, autobusy, bambaje, trolejbusy, historické tramvaje a kabelové tramvaje, tu jezdí ještě již zmiňované metro, o kterém jsme nevěděli, a převážně podpovrchové vlaky, tzv. systém BART, což značí systém příměstských vlaků s 50 stanicemi na šesti hlavních trasách. Po příjezdu jdeme koupit vlajku USA a na posledního amerického burgříka. A pak už rovnou na hotel. Tak dobrou noc San Francisco!!!
od Karel Řehák | 6. 5. 2026 | Dovolená 2026 - San Francisco
Nevím jak kdo, ale já byl vzhůru ve tři hodiny SFO času. Což o to, to já se takhle občas vzbudím, ale během chvilky zase usnu. Dneska se však na mě podepsal jet leg jako vepř. Už jsem prostě neusnul. A přes den jsme nebyli na hotelu, tak jsem to ani nedohnal. Ale po pořádku. Z postele lezu kolem půl deváté, snídaně, dneska holení, a pak hned vyrážíme do terénu. Dneska je teda mega hnusně. No ale, lyže necháváme na hotelu. Tramvají linky F jedeme do přístavu. Vystupujeme na mole 33, odkud nám pojede parník na Alcatraz. Jen okoukneme, jak to tam chodí, a pokračujeme dál k molu 39, kde jsou různá bistra, kavárny, palačinkárny, prostě kde to žije. Celé městečko kolem mola v klidu projdeme, a pak se usadíme v jedné osvěžovně, kde si na závěr prohlídky dáváme palačičinky a kafe. Pak už se přesouváme zpět k molu 33, kde pomalu začíná nastup na loď. Sedíme na horní palubě, abychom měli přehled po cestě. Jsou pěkné mraky, ale oblačnost se pomalu zvedá. Vyfasujeme audio průvodce a vyrážíme na obhlídku celého vězení. Nejvíc se nám ale osvědčilo, když jsem vyfotil informační cedule s podrobným popisem, a chytrá a umělá nám to pěkně přeložila. Takže audio průvodce posloucháme jen na půl ucha. Nejdříve procházíme "pomocné a podpůrné" budovy vězení. Pak nahlédneme do krámu se suvenýry, a pak už jdeme do vězení. No tedy, být tam pár let zavřený v chlívku dvaapůl krát dva metry musel být zážitek. Postel, stolek, židle, umyvadlo a záchod. Izolace pak byla doplněná ještě pevnými dveřmi, tak člověk, zločinec, byl celý den ve tmě. Nevím, kolik tam bylo cel, ale byly ve třech patrech nad sebou. Prostě hnus, ale nijak mě to nerozhodilo. Ti vězni tam byli za nějaký průser, tak prostě za to pykali. To prohlídka Terezína mi zkazila náladu na několik dní. Po prohlídce cel jsem doprohlídli ještě zbytek ostrova, a pak se po třech hodinách vracíme na loď, a jedeme zpět do San Franpsiska. Z přístaviště jedeme tramvají do muzea tramvají. Ale byla to jen taková malá místnost spíše se suvenýry, a s partou nadšenců. Ale Českou republiku znali, a Škodovku taky. Tak jsme vlezli zpátky na tramvaj, a popojeli jsme stanici na kabelovou tramvaj. Tou jsme jeli necelých deset stanic do muzea kabelových tramvají. A tam mi spadla tedy huba na zem! Nebylo to totiž jen obyčejné muzeum, ale byla to zároveň funkční strojovna pro všechny trasy cable car. Sem se sbíhala lana ze všech tratí z města, kde tyhle tramvaje jezdili. Prostě funkční strojovna!!! I tady nám chytrá a umělá přeložila a vysvětlila jak a co funguje. Prostě paráda. Po prohlídce jdeme do čínské čtvrti na na oběd. A po obědě jdeme pěšky na Union Square, kde Ivana chtěla provětrat kartu, ale nakonec k ničemu nedošlo. A protože už se blíží šestá, a my byli od devíti v terénu, jdeme do sámošky pro nějaké jídlo, a vracíme se na hotel. A pak už jako každý den na každé dovolené. Někdo si čte, a já píšu deník 🙂 .
od Karel Řehák | 4. 5. 2026 | Dovolená 2026 - San Francisco
Já vstávám dneska tak brzo, že teprve v tuhle dobu chodí náš kohout spát. Inu jet lag je mrcha. Tak si čtu, chvilkama klimbám. Mám hlad jako vlk, ale nechci rozsvěcet, tak tiše trpím. Konečně se probouzí Ivana. Hurá snídaně! Jsem z toho tak rozdivočelej, že jsem se zapomněl i oholit! Po osmé vycházíme z hotelu, a kolem půl deváté nasedáme na kabelovou tramvaj a vyrážíme se podívat na nejklikatější, a nejkytkovatější ulici v San Franciscu, na ulici Lombard Street. O proti očekávání jedeme docela dlouho. Strašně to drncá a vydává to takové zvuky, že to vypadá, jako by se ta tramvaj loučila se světem. Překonáváme velký výškový rozdíl, řidič hulí trávu, asi jako dalších osmdesát procent obyvatel města. Jako, ať si hulí třeba nohu od stolu, ale je to děsnej puch! Než zajdeme do té uličky, jdeme se pokochat pohledem z vršku na ostrov Alcatraz, který navštívíme v úterý. Pak se jdeme podívat do té ulice, která se klikaní mezi domy jako zmije. Místní obyvatelé se starají o květenu mezi komunikací a domy, a je to fakt super. Po prohlídce vydáváme směrem ke Golden Gate Bridge. Cestou zjišťujeme, že v tomhle počasí tam jít pěšky, je o život. Zastavujeme se v jednom bufíčku na kafe a vodu, a pak pokračujeme asi třista metrů na zastávku busu. Cesta trvá necelou čtvrt hodinku a jsme tam. Ivana někde vyčetla, že most je většinu roku zahalen do mraků. Ale dneska tedy ne!!! Fotíme, chodíme, fotíme, a pijeme kafe a vodu. Na mostě jsme došli k první věži, která je vysoká necelých 230 metrů a koukáme na projíždějící kontejnerový parník. Pak se pomalu vracíme zpět k zastávce autobusu. Ivana zapadla do suvenýrů, já pozoruji autonomní auta. Je to paráda! Tak se vracíme busem do centra, kde si jdeme dát pořádnej americkej burger. Pak se dopotácíme na pokoj, kde padáme do pelechu a v tu ránu spíme. Tedy aspoň já. Probouzím se kolem páté, a připadám si jako přejetý tankem spřátelených vojsk! Asi za dvacet minut se proberu asi z třiceti procent a vyrážíme na Union Square. Je to zřejmě nedávno zrekonstruované náměstí, které v současné době slouží k pořádání kulturních akcí, a k hulení trávy. Je to fakt strašnej puch!!!!! Pak tedy zase na křižovatce sledujeme ta autonomní auta. Je to fakt pecka, jak se proplétají hodně hustým provozem! Kolem náměstí jsou rozesety obchodní domy těch nejznámějších značek. Když to prohlédneme, jdeme do sámošky, a pak už k hotelu. Po tom hambáči nemám vůbec hlad, a jím jen hadovku. A tím nemyslím tu houbu! Dopíšu a padnu. Zítra dopoledne se přesuneme do přístavu, a bude nás čekat, jak už jsem psal výše, ostrov a vězení Alcatraz. Tak dobrou s kobrou!
od Karel Řehák | 3. 5. 2026 | Dovolená 2026 - San Francisco
Tři hodiny. Ne jako, že máme doma troje hodiny, ale vstáváme ve tři hodiny, dáváme si čaj, trocha té hygieny, přeparkovávám auta, nakládám kufry, které jsme včera večer zabalili. Těsně před odjezdem nám přišla podat tlapku Mikina, a vyrážíme na Goparking, kde zcela tradičně necháváme auto. Během chvilky nás převážejí na letiště. Kufr házíme na pás, kolega za přepážkou nám ho odbaví až do San Francisca, a my můžeme jít na kontroly, a hned ke gejtu. Na salonek v teď ráno nezbývá čas. Vylétáme přesně podle jízdního řádu. Nejdříve uděláme okruh nad Prahou, a pak už rovnou na sever. Let v pohodě, v Londýně jsme o chlup dříve. Přesun mezi terminály trvá krapet déle. Nejdříve několik kilometrů autobusem s řidičem, a pak o něco menší trasu mezi gejty s autobusem bez řidiče. Mezi tím jsme opět zvládli kontroly, a zbývá čas navštívit salonek, a pořádně se nasnídat. No, proti Praze je tohle jen slabá kopie salonku. A záchody? Zlatej Vietnam! Ale něco k snědku jsme si dali, s pitím to bylo horší… A pak už bordujeme. Tentokrát jsem vzal sedadla před jednou kuchyňkou, takže za námi je zeď, a my si můžeme pokládat opěradlo jak chceme a nikoho neobtěžujeme. Už máme za sebou sváču a asi oběd. I když, kapča teď vyhlásil noc, tak možná to byla večeře… A sakra, prospal jsem Grónsko! Teď je pod námi Labradorské moře. A to jsem vždycky myslel, že to je pes. Ivana chrní dál, já koukám na Apolo 11… Po brzkém obědě opět usínáme. Apolo dobrý, ale přepnul jsem na Audiotéku. Tentokrát se mi zdá, že Ivana spí víc než já. Párkrát jsme se byli projít a napít se, a samozřejmě nechyběla toaletka. Asi hoďku před přistáním nám přinesli další teplé jídlo. Jen jsme to dodlábnuli, začalo se klesat. Přistáváme jako do peřinky. Konstatujeme, že po celou cestu se ani jednou nerozsvítil symbol připoutejte se. První cesta na letišti vedla na imigrační. Ale jelikož jsem všechno připravil do aplikace MPC (Mobile Passport Control) šlo všechno jako po másle, včetně sejmutí otisků prstů. Jenže pak mu asi hráblo, a začal nám vyprávět, jak to místo okolo nebezpečný, a že se tady střílí, a podobně. Se smíšenými pocity odcházíme k pasu pro kufr. Ten jsem předtím zkontroloval, že opravdu přiletěl s námi. Čekali jsme poměrně dlouho, přeci jenom to letadlo je velký jako kráva. Pak už ho ulovím z pasu, a jdeme na místní vlakometro BART, na žlutou linku. Za půl hoďky jsme v centru města, asi třista metrů od hotelu. Všude plno lidí, spousty krámků, prostě turistickej ráj. A nikde žádné bouchačky. Jdeme se ubytovat, a hned vyrážíme na obhlídku nejbližšího okolí. Kousek od hotelu narážíme na kabelovou tramvaj. Již je tu jen pár linek této rarity, ale jsou stále funkční. Pak si dáváme malou sváču a pití, kupujeme adaptér USA -> EU, abychom si mohli nabíjet techniku. Pak na chvilku do sámošky, a zátky na hotel. Dneska to zabalíme brzo, přeci jenom jsme vzhůru od třech hodin Patokryjského času. Takže to dopisuji, a dobrou...
