22.den

Ráno v pohodě a v klídku balíme. Následuje poslední snídaně mezi klokany. Pak nám Petr dává ještě pár lahví jeho velmi dobrého vína, nakládáme kufry a jedeme na letiště. U odbavení malá komplikace s obsluhou, která neuměla správně anglicky. Nakonec vše vyřeší strýček Péťa. Dáváme si posledního panáka, loučíme se…
Je poměrně zataženo, fouká vítr, tak to s náma cestou do Sydney hezky hází. Chlapeček sedící vedle s tatínkem, problil celou cestu. V Sydney máme hodně času, tak ještě dokupujeme klokany, couráme se po letišti, koukáme na letadla.
Potom nasedáme zase do tý obří stodoly, sedíme u okna. Při odletu je krásmě vidět Sydney. Pak se vyhoupneme nad mraky a je vidět prd, jen chvilkama nad střední Austrálii je vidět na zem.
Přistáváme v Singapore. Teplota 30°C, vhkost asi 160%…… Procházíme se po letišti, trocha té hygieny, a pak zase zpět do letadla a do vzduchu. Po prospané noci přistáváme ve Frankfurtu. Teplota 3°C a sněží. Hrůza! Letadlo do Prahy má zpoždění. Konečně přiletí, ale neparkuje u chobotu, ale na place, tak že v tom sněho-dešti jdeme k němu pěšky.
Po vzletu se kapitán omlouvá, že přiletěl pozdě, ale že se nemáme prý na co těšit, že je v Praze ještě hnusněji! A nelhal! V Praze zaparkoval u stojánky s chobotem, tak že jsme suchou nohou došli pro kufry. Pak nás obtěžovala chvilku celnice, jestli prý nevezem nějaký chlast. No, my a chlast!
A venku už na nás čeká Bohouš s perfektně vytopeným autem, nakládáme a vyrážíme. A doma na nás čekají všichni!

A zazvonil zvonec a výletu je konec!

Děkuji Ivaně, že mi pomohla uskutečnit můj velký sen z mládí!

21.den

Ráno nás vyplašila SMS od Bobeše, že leží v nemocnici. Protože s tím nemůžeme stejně nic dělat, tak jsme se po snídani vypravili s Ančou do města. Dojeli jsme k Natioal muzeu, ale ouha, obchod s CD Hlasy Austrálie je otevřen až za hodinu. Ťukala jsem na dveře tak dlouho, až se prodavačka slitovala, a pak aby nemusela poslouchat mojí lámanou angličtinu, tak mě raději pustila dovnitř a CD mi prodala. Zpět jsme došli procházkou kolem jezera a v nákupním centru pořizujeme ještě nějaké kalendáře a další prkotiny. Pak jsme se vrátili na oběd domů a po obědě vyjíždíme na poslední výlet do Cockinhton Green. Anča nás tam vyhodila a vezla domů Morgana.
Viděli jsme maličký Karlštejn, Bojnici, Makču Pikču atd., atd….. Pak nás tam zase vyzvedla a jeli jsme domů.
Na večeři jsme byli pozvaní k Honzíkovi do hospody. Bylo to moc hezké a k večeři bylo: kuřecí s polentovou kaší, vepřové se zelím, jehněčí s grilovaným lilkem, kachní stehno a krevety. To vše bohatě zalévané místním bílým vínem. Šéfkuchař se opravdu vytáhl!!!
Večer jsme dali doma ještě pivo a rozloučili jsme se s velkým i s malým Honzíkem.

20.den

Po snídani jsme trochu pomáhali v domácnosti, já jsem vyluxovala patio a Kája umyl naše mušle z Batemans Bay. V jedenáct jsme vyrazili s Leeann na letiště, odlétala do Brisbane k sestře a nové neteři. Vyhodili jsme jí na letišti a pokračovali jsme dál. U pekaře jsme koupili asi šest chlebů a pak jsme se projeli kolem České ambasády, která vypadá jako obyčejný český domek. Petra s Kájou jsme vysadili u pubu a my jsme jeli do dámského klubu. Tam už čekala Dáša a Evička, s kterýma jsme si u kafe pěkně popovídaly.
Po návratu domů se rozpršelo, až lilo…
V šest večer jsme se spojenýma silama pustili do výroby pravých českých bramboráků. Dílo se povedlo a Petr s Ančou a s malým Honzíkem mlaskali, až se klokani plašili…
Pak jsme vzali pár bramboráků a donesli jsme je nahoru k Honzovi, který nám to oplatil alkoholem, a tak jsme se tam zdrželi až do tmy. Po cestě domů nás málem přepadl klokan.

19.den

Dneska je celostátní svátek Melbourne cup – oficiálně Den odborového hnutí a neoficiálně volno pro dostihy koní.
Dopoledne jsme trochu pomáhali a upravili jsme terén u vstupní brány, a pak umyli a vyluxovali Toyotu.
Po obědě jsme nasadili apartní klobouky a vyrazili jsme na koňské dostihy. Tedy všech šest (i s klobouky) nás dojelo do nejbližší hospody, dali jsme si pivo a šampus a vsadili jsme si na první tři koně. Takový nápad ale měla asi polovina Canberry a proto tam bylo úplně narváno. Melbourne Cup probíhá po celý den, ale významný je jen jeden běh na 3200 metrů, který startuje v 15 hodin. Na ulicích se zastaví doprava a všichni čumí na televizi. Dnes vyhrál 20000 $ ten, kdo si vsadil na koně číslo 6, 12, 24. Celý to trvalo 3 minuty, a pak jsme zase jeli zpátky.
Po kávičce jsme si dali odpočinek a pak jsme Toyotou vyrazili za klokanama. Bohužel jsme se daleko nedostali, protože noví majitel vedlejšího pozemku si už zamkli bránu. Pěšky se nám potom už nepodařilo žádného klokana dohnat a tak jsme zalezli dovnitř a pustili jsme si Limonádového Joea.

18.den

Časně ráno vyrážíme, řádně nabaleni Ančou, s Honzou do Australské buše a do hor, kam jezdí domorodci lyžovat. Jedeme, jedeme, jedeme, pořád jedeme, bereme naftu a zase jedeme, končí silnice, pak cesta a proplétáme se autem mezi keři a stromy. Už nejedeme, už se jen suneme, když tu najednou se před náma otevře pohled na rozlehlé smetiště! A na něm, v lůnu přírody, bydlí Vojta Březina. Dům je zbouchán z dřevotřískových desek, kulatiny, cihel a kamení a mechu. Není tu: elektrika, odpad, koupelna, signál na mobil. Je tu: pevná telefonní linka a bordel.
Obědváme tlačenku, jdeme se podívat do karavanu, ve kterém budeme spát. Ouha. Ukazuje se, že v karavanu bydlela Chanovská menšina, které tam navíc vybouchnul vařič. Ze spaní na smetišti tedy nic nebude. Hurá!!!
Pak se jedeme kouknout na sněžnou řeku – posvátné místo Aboroginsů. Žádnej tam nebyl, ale řeka byla pěkná. Potom se loučíme a tradá na hory. Opět jedeme a jedeme, a když už si myslíme, že jsme tam, tak zjišťujeme, že nám zbývá ještě 50 kilásků. Na horách poprchává, ale jsou krásné, samé lanovky, na vrškách je sníh. Po prohlídce si chceme dát kávičku, ale ouha, mají tu socialistické pondělí, tedy zavřeno. Tak se vracíme s tím, že si dáme kafáka po cestě. Prd, i cestou je všude zavřeno. Valíme tedy domů. Tam nás čeká rozchechtaný strýček s tetou a večeře a konečně i kafe.
Na závěr dne ještě prohlížíme fotky od Vojty.

17.den

Po snídani nás Petr odvezl na vzdálenou pláž jak Jeníčka s Mařenkou do lesa. Lezli jsme po kamenech a courali si nohy ve vodě. Krásně svítilo sluníčko, ale foukal vítr a na pláži jsme byli téměř jediní. Pak jsme zabočili na poloostrov s nádherným výhledem na moře. Nejednou víc zafoukal vítr a uletěla mi má nejoblíbenější kšiltovka F.B.I. někam 30 metrů dolů a zmizela. Pak jsme museli obejít půl vesnice, přelézt skály a málem přeplavat moře, než jsme se dostali pod ten sráz dolů – ale kupodivu jsme čepičku mezi šutrama našli!!! Přestal jsem tedy brečet a šli jsme na další pláž. Byla taky nádherná a prázdná, až jsme z toho dostali hlad na ústřice. Zafungovala telepatie a najednou zavolal Petr, že pro nás přijede a zve nás na oběd = na ústřice. To bylo radosti! Každý jsme dostali 12 velikých ústřic “kilpatrick” zapečených se slaninou a řecký salát, ňam, ňam!
Po obědě jsme se vypravili na zpáteční cestu. Doma jsme vyleštili Leeann auto, aby měla radost. Asi měla, protože se nám odvěčila výborným pečeným jehněčím, bramborovou kaší, zapečeným květákem, dušenou zeleninou a salátem. Tady se pořád žere !!! 🙂
Po večeři se hovořilo a my jsme se zase hezky usmívali.