Poslední snídaně. Pak nakládáme víno u Zděnka, potom sjíždím pro víno k Mírovi, pak se vracím k nám do sklepa. Nakládáme naše kufry, a jedeme pro víno do Habánů, a nakonec k Frantovi. Teď se zdá, že už bychom mohli jet domů, ale to by byla samozřejmě velká chyba. Ještě se musíme stavit na rozhledně Slunečná! Rozhlédnout se po kraji, a dát si kafčo. Tak, a teď už můžeme vyrazit do Pato! Po pohodové cestě pak doma nosím dvě a půl hodiny víno do sklepa...
Dopoledne jen takový kratší výlet do obce Čejč, kde mají podobné sklepy jako v Mutěnicích. Ale mají jich míň 😃. Vytáhneme hole a vyrážíme. Hned v prvním sklepě, na který narazíme, objevujeme sympatického vinaře, kterému se nechce dělat, a tak dáme sklenku, a povídáme o víně, o jeho zpracování i o burčáku. Nakonec nás vezme i do sklepa. Nakoupíme nějaká vína, rozloučíme se, a my vyrážíme na okruh mezi vinicemi. Ta vína sebou samozřejmě netáhneme, ale vyzvedneme si je tam později. Cestou potkáváme zpívající děvenky v krojích. Mineme je a pokračujeme dál, až se nakonec okruhem vracíme do Čejče. Tam si dáme oběd a jedeme pro víno a pokračujeme k nám do sklepa, kde si dáváme odpočinkovou pauzu. Kolem páté už ale vyrážíme na Mutěnické Vinobraní. Tam vydržíme do půl desáté, a pak se suneme domů do sklepa. Tam odpadneme na terase, a užíváme si klidu. Když v tom najednou... Přijde Zdeněk, to je ten, co u něj bydlíme, že nutně musíme na oslavu do nedalekého sklepa, že jeho brácha slaví "svícu". Česky se tomu říká "rozlučka se svobodou". Tak přijdeme mezi asi padesát lidí, které jsme nikdy neviděli, mezi hromadu jídla, a desítky litrů vína. Ivana si nějaké jídlo zobla, já měl asi tři sklenky vína, a pomaluje se vytrácíme domů. A pak už jsme šli opravdu spát!
Dnes jsme se vypravili do Čejkovic prohlédnout si novou prezentaci vín v místním sklepení. Nejdříve se ale jdeme, již tradičně, juknout do továrny na vůně, tedy do Sonnentoru. Tentokrát ale nejdeme na prohlídku, ale jen si koupíme nějaké koření a čaje. Pak jde do Templářských sklepů na prohlídku. Tam se ale dozvídáme, že aktuální prohlídka je už naplněná, a tak se objednáme na další s tím, že se zajedeme podívat na rozhlednu Na Podluží. No podívat. Já té rozhledně říkám rozhledna vitality, protože na ní testuji, jak jsem na tom fyzicky. Je to jednoduché. Je vysoká třicet metrů, nahoru to je 160 schodů, a zatím sem jí pokaždé vyšel na jeden zátah. I letos. Dech tedy v pohodě, ale ozývala se stehna po úterním velepochodě. Takže dobrý! Slezu zpátky za Ivanou, a děláme asi šestikilometrový okruh zpátky do Nového Poddvorova, kde jsme zanechali automobil. Přesouváme se zpět k Templářským sklepům na prohlídku a degustaci. Stejně jako v Habánech, tak i tady na prohlídkové trase zapracovali. Fakt pěkný, a ochutnaná vína dobrá! A večer opět klasika, tedy cesta k Jarce do sklepa…
Dopoledne vyrážíme do Strážnice, podívat se na výrobu modrotisku. Z prohlídky nakonec sešlo, protože výroba se potýká s nedostatkem zaměstnanců, a dílny byly prázdné. A ta si alespoň prohlížíme výtvory v místní prodejně. Jo, už je to pětadvacet let, co jsme tu byli i s dětmi. Bobeš měl tenkrát čerstvě řidičák, tak nás převážel mezi sklepy. Tenkrát jsme byli ubytovaný ve Strážnici v kempu. Nakoupil jsme nějaké modré výrobky, a protože jsme sebou měli hole, vydali jsme se do přístaviště v na Baťově kanálu. Sluníčko se už zase mohlo přetrhnout, tak jsme byli rádi za každý stín. Pak jsme se vraceli kolem sirného pramene zpět k autu, které jsme nechali odstavené v místní části Plže, kde leží velké množství známých modrobílých sklípků. Ty si nejdříve prohlédneme a nafotíme, pak se v jednom zastavíme na kafe a burčák. Po prohlídce se v místní restauraci nadlábneme. Pokračujeme domů, kde si dáme půl hoďky pauzičku, po které vyrážíme k Frantovi Floriánovi do Bílovic pro trošku toho vína domů. Pokecáme, ochutnáme, objednáme, ale nakonec se dohodneme, že si víno vyzvedneme až v neděli cestou domů, a teď si vezmeme jen ty rozpité láhve na večer. A tak se tedy loučíme, a pokračujeme do Habánských sklepů na každoroční degustaci. A tak tedy po roce vcházíme do ráje! "Dobrý den Řeháku, tak vás tady opět vítáme" povídá recepční. Nejdříve jdeme na prohlídku sklepů, kde je nainstalována úplně nová audiovizuální prohlídka, která návštěvníkům nabízí jedinečný způsob, jak poznat historii Habánů, jejich hodnoty a vinařské mistrovství. Nejde o klasickou prohlídku sklepa. Nová trasa propojuje autentické prostředí historických sklepů s moderními technologiemi a vtahuje návštěvníky do příběhu, který se na Moravě píše už po staletí. Prochází se tedy bez živého průvodce. Prohlídka je rozdělena do pěti tematických zastavení věnovaných hodnotám, na kterých Habánské sklepy stojí: Historie, Tajemnost, Jedinečnost, Mistrovství, Duracet et Lucet (Trvá a září). Temné sklepní chodby se postupně rozsvěcují světlem loučí a návštěvníci se krok za krokem vydávají na cestu časem. Každé zastavení odhaluje další část příběhu a přináší originální audiovizuální projekci. Prostě absolutní bomba. Ze sklepa vycházíme s očima na vrch hlavy. Recepční mezitím připravila chleba se škvarkovou pomazánkou a cibulkou, a povídá: vyberte si co chcete ochutnat, já vám to připravím". Tak super, s chlebem v ruce obcházím vystavená vína a vybírám. Ten chleba byl fakt luxusní, a přitom blbá škvarkovka. Mám tedy vybráno a začíná degustace. Zároveň povídáme s recepční o plánovaných změnách v Habánech, o tom, která vína již přestanou produkovat , a která naopak začnou vyrábět... Ochutnám všechny vybrané vzorky, nakoupíme ještě pár lahví na večerní oslavu a chystám se platit. Recepční naúčtuje láhve, a já povídám, chybí vám tam ta prohlídka Habánského sklepu. A tak se dozvídám, že tu mám k narozkám zdarma. No jupí! Nasedáme tedy do auta a frčíme domů, kde máme chvilku volno, ale pak už připravuje věci na večerní oslavu narozenin s kamarády. Jak už jsem psal loni, je dobré mít za kamarády vinaře 😀. Chvilku po sedmé přicházejí, a oslava začíná. Byl to parádní večer se zase takhle vidět pohromadě. Kolem půl jedenácté se loučíme, uklízíme a padáme do peří!!! Dnes to byl opravdu užitý den!
Dopoledne mám krátké volníčko, a pak už nasedám do automobilu a vyrážím směr Brno. Mířím k nádraží do obchodního centra, kde odstavím auto, a budu čekat na Ivanu, která je ve vlaku z Prahe. Má chvilku zpoždění, ale nakonec se šťastně shledáváme po čtyřech dnech odloučení 😀😀😀. Jdeme na oběd, a pak už se přesouváme na Žlutá kopec, kde nehraje Žlutý pes, ale jsou tam umístěny vodojemy. Nejdříve trochu historie: Stavba Vodojemů Žlutý kopec souvisí s prudkým rozvojem Brna ve druhé polovině 19. století. V té době došlo k odstranění hradebního systému a rozmachu města co do velikosti i počtu obyvatel. Zajištění nezávadného zdroje pitné vody tak bylo zcela nezbytné. Novým vodním zdrojem se stal tzv. pisárecký vodovod čerpající vodu z řeky Svratky. Vodovod postavil vítěz mezinárodní soutěže, anglický podnikatel Thomas Docwry, který vytvořil vodárenský areál po vzoru britského systému. Voda byla čištěna ve třech biologických filtrech a čerpána do dvou tlakových pásem s vlastními vodojemy. Vyšší tlakové pásmo zřídili stavitelé na Špilberku a mělo dvě menší nádrže. Nižší tlakové pásmo zasadili do východního svahu Žlutého kopce. Postupně tady vznikly tři objemné vodojemy – dva cihelné a jeden betonový se dvěma nádržemi. Kvalita vody v pisáreckém vodovodu přestala rychle k pití vyhovovat. Koncem 19. století započaly práce na stavbě nového vodovodu z Březové nad Svitavou, který byl uveden do provozu v roce 1913. Pisárecký vodovod i přesto fungoval dalších 84 let jako zdroj užitkové a průmyslové vody. A teď něco ze současnosti: Definitivní konec činnosti přišel v roce 1997, kdy byly Vodojemy Žlutý kopec odstaveny, vodárenský areál na ulici Tvrdého opuštěn a na trojici monumentálních staveb se postupně zapomnělo. V roce 2014 byly dokonce určeny k likvidaci. Po uveřejnění jejich fotografií se o vodojemy ale zvedl nebývalý zájem a začalo se uvažovat o jejich novém využití. V roce 2019 byl celý areál na Žlutém kopci Ministerstvem kultury České republiky prohlášen za nemovitou kulturní památku. Podařilo se ho tak zachránit před zničením, postupně citlivě zrekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti. Do nejstaršího vodojemu se mohli první návštěvníci podívat v létě 2020. Prostory vzbudily velký ohlas také u filmových společností, které chtějí využít neobvyklost a monumentálnost nádrží ve svých projekcích. Současně začali odborníci zkoumat i druhý cihlový vodojem. Monumentální nádrž s pilíři, vysokými arkádami a fragmenty armatur působila dojmem bizarního chrámu. Nasvětlený v celé své kráse se zpřístupnil veřejnosti díky pohodlnému schodišti v roce 2022. Následovala citlivá rekonstrukce betonové nádrže, která se zachovala ve velmi dobrém technickém stavu. Celý areál včetně revitalizovaného parku se otevřel na jaře 2024. Prohlídka komplexu vodojemů byla opravdu famózní. Jednak nás návštěvníků bylo pět, a jednak průvodkyně měla obrovský přehled, a dokázala brilantně odpovídat na všelijaké dotazy. Na závěr prohlídky proběhla laserová show. V tom největším a nejmladším vodojemu byla velice luxusní ozvěna, která trvala prý dvě minuty, ale pro člověka byla slyšitelná minutová část. No, ale i to je pěkný! Poděkujeme a vyrážíme dál, do obce Křtiny, kde stojí další ze Santiniho skvostů, a sice kostel Jména Panny Marie. Ten byl vybudovaný během první poloviny 18. století, avšak Santini se jeho stavby nedožil. Po prohlídce kostela a jeho okolí se vydáváme zpět do Mutěnic. Lehce povečeříme, a jdeme do sklípku. Tam se zdržíme až do setmění, ale pak už pelášíme rovnou domů. Následuje chvilka čtení, zápisky odkládám na další den.
Od rána slunko, a tak hned po snídani vyrážím na okružní pochod. Říkal jsem si, že čím dříve vyrazím, tím dřív se budu moct ukrýt ve sklepě před horkem. No, skoro se to podařilo, ale už před jedenáctou bylo fakt vedro. Ještě, že mě Ivana už z domova vybavila "breckem" přes rameno, ve kterém sem si táhnul víno. Vlastně ne, vodu. Víno bylo včera! Už večer jsem si naklikal do mapy trasu. Vycházela na osm kilometrů, tak by to mělo být v pohodě. I když tady se chodí jinak než ve Frantovejch. Tam přeci jenom ty kilometry přibývají lépe, když se jde po rovině. Tak největší převýšení bylo od sklepa k rozhledně. Ale, udělali tam asfaltku, tak jsem ten kopec téměř vyběhl. Tedy ne, že by se ten stoupák ztratil, ale šlo se o hodně lépe než po kamenité cestě. Tentokrát již byla rozhledna zalitá sluncem. A údolí s vinohrady též. Inu, zlatá hodinka! Kousek od rozhledny vznikla nová osvěžovna s velkým zázemím. Samo že byla v týdnu zavřená, takže jí míjím a pokračuji dál podle plánu Pod Dubňanskú Horu. Není to kopec, je to jméno vesnice. Cestou míjím jednak spousty sklípků, a jednak spousty sklípků v rekonstrukci i ve výstavbě. Na konci vesnice opouštím silnici a přecházím mezi vinohrady, skleníky a pole i políčka. Právě z jednoho takového políčka, na které jsem ještě neviděl, protože bylo výš a bokem, jsem slyšel spousty nadávek a bědování. Když jsem k políčku dorazil, zjistil jsem, že se tam vyorávají brambory. Tři chlapy, a čtyři nebo pět ženských, ve věku kolem sedmdesáti i starší. Ženy nadávali nejvíce. V zásadě šlo o to, že už nikdy brambory sázet nebudou. A že toho, kdo je na vyorávání přemluvil, pošlou příště do pr****, že se mu na to můžou vy****, a tak podobně. Tak jsem je raději rychle minul, abych nedostal náhodou bramborou, a pokračoval jsem dál k Jarohněvickému rybníku. A od něj pak dál zpátky do Mutěnic, viz poslední obrázek. Po návratu jsem hodil spršku, a vydal jsem se dolů na oběd. Cestou z oběda jsem se stavil pro borůvky a nákup. Konečně otevřeli průjezdní silnici. Pak se jdu do sklepa trochu se natáhnout. Fláknul jsem sebou na terase, ale slunce bylo neodbytné, a tak jsem zalezl domů. Po odpočinku následovala káva a psaní zápisků. Potom jsem se stavil u kámoše ve sklípku, a od něj jsem pokračoval do vesnice do Vincúrovic sklepa. Tam jsem vydržel do půl deváté, a pak už následovala cesta dom...
