Poslední snídaně páně v Mutěnicích… Pak začínáme pomalu balit, a nakládat věci do auta. Kolem půl jedenácté přijíždí Zdeněk, předáváme mu sklípek, se dáme do auta a jedeme skoro domů. Cestou se stavujeme v Habánech pro víno, a dáváme si tam takové bilanční kafe. A pak už opravdu vyrážíme. Na dálnici se cca v polovičce cesty stavujeme stavujeme na pumpě na oběd, a pokračujeme dál ku Praze. Za Prahou se stavujeme v POPu koupit nějaké oblečení a na odpolední kávu. A pak už opravdu rovnou domů. Hned vykládáme auto, víno ale zatím nosíme jen do pokoje. Tam ho pak rozbalím, roztřídím, a teprve potom ho snesu do sklepa. Tedy asi až někdy bude venku hnusně… No, a tím je dovolená na Moravě u konce. Musím ještě udělat fotky jak z Jetřichovic, tak z Mutěnic, a dát dohromady videa z dronu. Tak Moravo, za rok jsme tu znovu!!!
Předposlední den před námi. Odpoledne a večer nás čeká vinobraní a Zarážání hory, tak se nesmíme moc unavit. A proto volíme jen takový oddychový výlet do vedlejší vesnice, do sklepů Pod Dubňanskou horou. Tam přejíždíme automobilem, který parkujeme pod obcí, bereme hole a vyrážáme. Čeká nás jen asi pět nebo šest kilometrů v klidném tempu. Při průchodu obcí narážíme na sklípek, který měl burčák. Tak si dáváme sklenku, kupujeme nějaké víno, které si později vyzvedneme, až budeme mít auto, a pokračujeme dál. Sklípků je ve vesnici dost, a tím, jak najeli víkenďáci, je jich i dost otevřených. Zpět k autu se vracíme cestou mezi mezi nekonečnými vinohrady. Bereme auto, a jedeme si pro dříve zakoupené víno, a pak už k nám do sklepa. Tam zjišťuji, že nemám kameru 🙁 . Vůbec netušíme, kde jsem jí mohl ztratit. Pro jistotu se ještě vracím k tomu vinaři, od kterého mám víno, ale nic. V jednom místě, když jsme šli vinohrady, jsme přelézali plot. Tak jestli mi vypadla tam, čerti vědí… Bohužel jsem tam měl natočenou i předchozí dovolenou s dětmi… Chvilku, ale opravdu malou chvilku, si odpočineme, a jdeme dolů do vesnice na vinobraní. Parkujeme u Jarky ve sklípku, kde zabíráme stolek a tři židle, a střídavě odtud vyrážíme do víru vinobraní a ke stánkům. Vydrženi jsme tam až do devíti, kdy pomalu končil koncert Noname. A pak šlapeme k nám do sklepa a spát…
Dnešní den začal ve znamení odpočinku, protože oba dva jsme tak trochu hodně k.o., a snažíme se to léčit volně dostupnými prostředky, ale moc to tedy nezabírá. Já dopisuji deník, Slondo si užívá knížku a houpačku. Nakonec se tedy vykopeme a jedeme do Šardic, kde je památník k důlnímu neštěstí v roce 1970, kdy přívalové deště zaplavili místní důl, a zahynulo 34 horníků 🙁 . Jo, řekli jsme si, to dáme. Auto jsme nechali ve vsi, a jdeme něco přes kilásek k pomníku. Tam zjišťujeme, že ještě existuje areál bývalého dolu, kde je ještě jeden pomník. Tak je to jasné, a pokračujeme další dva kiláky. Jo a skutečně. V areálu sice podniká nějaká firma, ale pár původních budov tam skutečně stojí. Pofotíme, natočíme, a vracíme se zpátky do vsi, kde si dáme oběd, a pak vyrážíme domů. Cestou ještě vracíme do hospody tácy od oslavy, a jedeme do sklepa. Už tak dlouho jsem se netěšil domů jako dnes. Byl jsem úplně chcíplej, a Ivana jakbysmet. U sklípku vidíme, že naproti je Míra, tak jdu domluvit, kdy si odneseme vína. Jenže… Oni jsou prostě jiní. Když neochutnáte, tak je urazíte. Ochutnávali jsme Frankovku od roku 2024, 2023, 2022 a skončili jsme v roce 2014. Doplazil jsem se domů, ne kvůli alkoholu, ale prostě jsem byl totálně vyčerpanej, vzal jsem si nějakou meducínu, co Slondo koupil, a padl jsem za vlast. Když jsme se po čtvrtý vypravovali na rozhlednu Vyšicko, tak jsem se hodně rozmejšlel, jestli vůbec půjdu. Nakonec jsme vyrazili, ale bylo mi fakt mizerně. Pak nějak zázračně zabrala ta meducína, a k rozhledně jsme dorazili. Ale pořád to nebylo ono. Vypustili jsme dron, dali si kafe, a až cestou dolů jsem se dostával zpátky do formy. A když Sloník zavelel, že jdeme k paní Tesaříkové, dnes už k Jarušce, do sklípku, tak samozřejmě souhlasím. A hned bylo na světě líp. Popijeme, pokecáme, ale pak se začali množit lidi, protože zítra je vinobraní, pomalu se balíme a jdeme k nám do kopců. Poprvé sedíme na terase pod pergolou, a oba si tu unisono chrchláme. No, snad to příští rok bude lepší…
Nějak to tu strašně letí, vůbec nic nestíháme… Čtvrtek měl být takový poklidný den, kdy si vlastně pojedeme jen koupit víno k Františkovi do Bílovic. Jenže. Po té středeční oslavě, jsem ráno potřeboval napsat deník. Ten byl tentokrát nějakej vydatnej, a tak než jsem ho napsal, slunce už do nás na pergole pralo jako blázen. Tak jsme to trochu přeorganizovali s tím, že se naobědváme ve Velkých Bílovicích, a než pojedeme k Frantovi, půjdeme se podívat na Bílovickou slípku a dál ke kapličce Hradištěk, celým jménem kaple sv. Cyrila a Metoděje, Václava a Urbana . No tak jo. Jenže já pako jsem si vzal ráno černý tričko, a to byl tedy masakr. Cesta tam ještě docela ušla, protože trochu pofukoval větřík. No ale u kapličky už to vypadalo jak na grilu. Ivana se schovala do stínu, a já poodešel s dronem na vzdálenější lavičku se stolem, abych mohl odtud vystartovat. Látal jsem něco přes deset minut, a bylo to hotové peklo. A čekala nás cesta zpět ke slípce něco přes kilometr a po planině, kde si nás slunce naložilo na pekáč! Do auta jsme dorazili úplně k.o., teploměr ukazoval 33 stupňů ve stínu. Masakr. K Frantovi dojíždíme ve stavu, jako bychom jeli z Afriky. Dali jsme si kafe a vodu, ale že by to nějak pomohlo, to zrovna ne. Pak na mě přišlo strašný spaní, a myslel jsem, že spadnu ze židle. Tak jsme šli nakládat víno, abych se trochu probral. Pak jedeme zpátky na sklípek, kde si oba dáváme ledovou sprchu. Následuje chvilka odpočinku, a jedeme nakládat víno tady v Búdách k Mrákovi, se kterým jsme byli už domluvený. Tam něco koštnu, pak sjíždíme dolů na parkoviště, a jdeme na základnu k paní Tesaříkové, tam sice víno nenakládáme, ale alespoň ho objednáváme. No a pak už domů na véču, a tentokrát nesedíme pod pergolou, ale zalézáme do sklípku. Myšleno tedy do obytné části, ne do sklepa.
Tak včera jsme se přesvědčili, že Mutěnicko není jen vinařská oblast, ale že je tu též hojně rozvinuté rybníkářství. Dnes jsme ale přišli ještě na něco, co alespoň mě vyrazilo dech. Tak popořádku. Ze sklepa vyrážíme do obce Ratíškovice, kde jsou též vinné sklepy. Náš cíl je ale prozatím kombajn. Tak člověk ve vinařské oblasti očekává kombajn na révu, kterých se tu prohání hodně, a nebo kombajn na obilí či brambory. Ale ne, v Ratíškovicích mají kombajn důlní! Jedná se o klasický stěnový kombajn, u kterého stojí ještě jedna sekce výztuže. A my už víme proč. Nedaleko od kombajnu byl důl Tomáš, kde se nachází firma, co právě tyto kombajny vyrábí. S objevem jsme spokojeni, ale v závěru se k Tomášovi ještě vrátíme. Pokračujeme dál uličkou sklípků, které jsou o poznání novější, než ty naše v Mutěnicích. Jsou jen v jedné řadě, která se táhne do dálky. Zajímavé bylo, že tu nebyla ani noha. Ani noha vinaře, a ani noha turisty. Jenom ty naše. Před koncem sklípků odbočujeme za vesnici, kde stojí mezi vinohrady malá rozhledna Na Slavíně. Je fakt prťavá a myslíme si, že si jí tam postavili sami vinaři, aby měli přehled přes vinohrady. Ale je to hezké místo. Pouštíme dron, chvíli si odfrkneme, a vracíme se zpátky do vesnice. Protože jsme měli strašnou chuť na kafe, stavujeme se na pumpě, kdesi ho dopřejeme, a pak pokračujeme dál. Nepřesouváme se daleko, jen asi kilometr a půl, kde je nejen železniční muzeum Ve Vagóně. Tam ve stálé expozici nacházíme dokumenty o těžbě lignitu. A koukáme, kolik tu okolo bylo šachet a šachtiček. A jsme zpátky u Tomáše. Tedy u dolu Tomáš. Ten totiž založil koncern firmy Baťa, který jednak skoupil báňská oprávnění dosavadních provozovatelů a zahájil novou éru v rozvoji revíru. Důl Tomáš vybudovaný v roce 1934 byl vybaven moderní dopravní i dobývací technologií, která umožňovala těžbu cca 200 tisíc t ročně. S vybudováním Dolu Tomáš souviselo i vybudování plavebního kanálu a vodní cesty z Rohatce až do Otrokovic (kde měla firma Baťa vlastní elektrárnu) – k dopravě lignitu. V roce 1944 koncern Baťa vlastnil šest dolů z celkového počtu patnácti důlních provozů. Uhlí bylo z Ratíškovic dopravováno ke kanálu po železnici vybudované v roce 1934. Zvláštní pozornost věnovala firma Baťa úpravě a zpracování vytěženého uhlí. Uhlí se třídilo do pěti tříd k prodeji a na uhlí určené pro sušárny. Ořech a oříšek byl sušen v sušičkách a prach se spaloval ve vlastní závodní elektrárně. Vysušením uhlí se nejen snižovaly dopravní náklady (odpařilo se 70 % vody), ale zvýšila se výhřevnost natolik, že v elektrárnách ve Zlíně byl ostravský černouhelný prach nahrazen lignitem. Dobré čtení o dole Tomáš je třeba TADY. Ve vagonu se také dozvídáme, že tu Baťa nechal postavit přes čtyřicet typizovaných domků pro horníky, stejně jako je nechal postavit ve Zlíně pro obuvníky. Ptám se šéfa muzea, kde ty domy jsou, jestli je můžeme najít. Ale ten byl úplně mimo, a nakonec došel k závěru, že už jsme zbořené. Z dostupných fotek, a pomocí mapy jsme našli místo, kde domy stály, a pomocí ortofotomapy jsme zjistili, že pár jich ještě stojí. A tak jsme se opět vypravili k dolu Tomáš, kde jsme těch pár baráčků našli. Bohužel to není technická památka, tak si je lidé upravili k obrazu svému. Někde víc, někde míň. Pouze jeden jsme našli tak, jak vypadal na historických fotkách. Mňo, ale jsme spokojeni, že jsme je našli! Pak frčíme na pozdní oběd, následuje půlhodinka osobního volna na sklepě, a pak se přesouváme do Habánských sklepů, kde máme exkurzi s ochutnávkou. Tentokrát máme prohlídku bez provozu, takže první část ochutnávky (bílá vína) probíhá ve starém Habánském sklepě, a červená vína už ochutnáváme v Habánské vinotéce. Po vyčerpání vzorků červeného, dostávám dvě skleničky reservy (rulanda a merlot) jako dárek od firmy k narozeninám! Uděláme malý nákup na večer, a od Habánů frčíme do města do obchodu pro nějaké oříšky a křupky, a do hospody pro obložené mísy. Pak rychle do sklepa, připravit stůl, a po šesté jsou tu první Mutěničtí kamarádi. No, a zábava se postupně rozjížděla, a zapíchli jsme jí až po půl jedenáctý. Takže jak super den, tak i super večer!
Ráno ráno raníčko, probouzí mě sluníčko. Tak ne, byl to zase kašel jako blázen. Dnes už opravdu musím zajít do lékárny pro nějakou meducínu. Slondo dnes říká, že si dáme oddechový den, když jsme včera nachodili přes devatenácttisíc kroků. Ale v duchu si říkám: „Pozor Kadle, ohlídej si to!“. No ale ok, nejdříve jdeme k místním rybníkářům. Už na mapách to vypadá dost strašidelně. Těch rybníků je totiž přes dvacet, a jak jsme si mysleli, že je obejdeme, tak ne. Ani dron z výšky stodvaceti metrů je neobsáhl všechny. Ale procházka kolem nich byla super. Pak se vracíme z pátky do města, že si projdeme tu část, kde nejsou sklípky. No, čuměli jsme jako puci, protože Búdy, kde bydlíme, jsou tak jedna pětina celých Mutěnic. Rozhodli jsme se, že tu jižní část města musíme ještě prozkoumat. Cestou do čentra se stavujme v lékárně pro nějaký lék na ten kašel, a pak míříme do hospody na oběd. Už jsme chytří, a rovnou hlásíme, že si polévky vezmeme domů. Ok povídá obsluha, a přináší nám objednaný kuřecí řízek s hranolkami. Dva kuřecí řízky pro každého s hranolkami! Já to, i s dvěma dvanáckami zdolal, a Sloník si druhý rezeň odnesl do sklepa k večeři. Po příchodu domů, padám na lehátko, Ivana na houpačku a jsem k.o. Někdy po třetí vstáváme, a vyrážíme na rozhlednu Slunečná u Velkých Pavlovic. Proběhla tam rekonstrukce bufíku, ale přes týden je bohužel zavřený. Lezeme na rozhlednu a zjišťujeme, že po loňském odjezdu zlikvidovali jeden vinohrad, a vysadili komplet nové hlavy. Tak sláva, bude co pít. Z rozhledny vidíme, že Buchtovic maringotka mezi vinohrady je otevřená, tak se slaňujeme dolů, a jdeme se projít čistě náhodou tam. Následuje ochutnávačka, a pak nakupovačka. Jednak něco na domu, a jednak na zítřek, kdy u nás na sklepě pořádáme malou oslavičku s našimi Mutěnickými kamarády. Pak jedeme ještě něco koupit do Němčiček, ale přijíždíme blbě, už mají zavřeno. Nu což, zejtra zaimprovizujeme po okolních sklepích. Stejně pak musíme vyzvednout jídlo na večer. Pak už směřujeme do Mutěnic. Tentokrát ne k paní Tesaříkové, protože ta nám včera hlásila, že dnes sbírají ertemple, a že bude k.o. Stavíme tedy u dědy Rudy, který má sklep kousek od Tesaříků. A opět klasika: ochutnávačka, nakupovačka. No a pak už směřujeme k nám na kopec. Večeříme polívku od oběda, Hibernal a klobásnici… Pak si někdo čte, někdo píše zápisky. Bude asi chvilku telka, ale dneska upadnu, protože jsem na dnešek prokašlal skoro celou noc…
