Severní Morava – neděle

Severní Morava – neděle

Poslední snídaně Páně, a pelášíme domů. Nejdříve se před odjezdem stavujeme Novém Jičíně, kde jsme sice bydleli, ale v centru jsme vůbec nebyli. Uděláme kolečko kolem náměstí a Žerotínského zámku, a pak už usedáme do auta a míříme směr domov. V polovičce mezi Brnem a Prahou si dáváme v motorestu oběd, a následně v Kněževsi Opočenskou zmrzlinu. A potom již rovnou domů. Všichni mi během dovolené psali, jak je doma hnusně, ale u nás bylo takové vedro, že jsem hupnul hned do bazénu, zatím co si Ivana v klidu vybalovala věci z auta. Teď už jen zpracovat fotky a video…

Severní Morava – sobota

Severní Morava – sobota

Ráno jsem byl jak přetaženej pádlem, nebo spíš, jako když na mě spadnul raketoplán. A to jsem měl včera jen dvě sklenky vína. Nebo právě proto?  Zcela nečekaně jedeme opět k Ostravě. Nejdříve se stavujeme u dolu Gabriela, který skončil těžbu v devadesátých letech, ale vypadal hodně zachovale. U dolu jsme se přemístili ke kostelu sv. Petra z Alkantary. Mimo to, že má divný jméno, je také pozoruhodný tím, že poddolováním kopečka, na kterém stál, klesl o 37 metrů, čímž se dostal do roviny se sousedním terénem, a zároveň se naklonil o šest stupňů doprava. Kostel opouštíme, a přesouváme se k opět uzavřenému dolu Barborka. I ten je hodně zachovalý, a dokonce v areálu sídlí několik firem, takže ho nikdo nerozebírá. A od Barborky jedeme opět k Ostravě na důl Michal. I ten skončil v roce devadesáttři. V jeho části pak bylo vybudováno muzeum povrchové části hlubinného dolu. Opět nás provázejí bývalí zaměstnanci dolu, a ne žádná Pamela, která se naučila říkanku. Takže parádička paráda! No a pak už jedeme domů. Dneska to byl opravdu klidný výlet bez šplhání, i když časově stejně náročný, jako ty z předchozích dnů. A následuje každodenní večerní klasika!

Severní Morava – pátek

Severní Morava – pátek

Raňajky, raňajky, vyjíždíme na výlet. Směr Ostrava, část Landek a v ní muzeum hornictví na dole Anselm. V areálu je jednak sportovní centrum, kousek ubytování pro vozejčkáře, myslím ty, co tahají za autem obytný vozejk, a hlavně budovy bývalé šachty. Jo, a občerstvení tam je. Vlastně tam začínáme exkurzi po šachtě. Nejdříve kávička, a pak prohlídka muzea hornických záchranářů. Na obrovské pamětní desce jsou umístěna jména záchranářů, kteří zahynuli při ochraně kolegů a majetku. Našli jsme tam i patnáct kluků, kteří zahynuli při likvidaci požáru na dole Pluto v Louce. A ještě jsem učinil jeden objev. Mezi jmény zahynulých záchranářů, byl i otec našeho bývalého hlavního inženýra na dole Kohinoor, pan Vicherek. Po prohlídce věnované záchranářům si nás přebírá další průvodce, a jdeme fárat do dolu. I když víme, že se jedná o pouhou iluzi, zážitek je exkluzivní. Obzvlášť u těch, kteří v šachtě nikdy nebyli. Ono se totiž sjíždí klecí „jen“ pět metrů do štoly, ale je to to udělané tak, že se klec klepe, v podlaze jsou obrazovky, na kterých je promítán sjezd do dolu a na stěně klece běží počítadlo metrů, které se zastaví na čísle 622 metrů. Prohlídka pěkná, průvodce super, jen se mu trošku nelíbilo, že jsem poskytoval doplňující informace některým zájemcům. Po vyfárání se vracíme do bufíku, kde si dáváme polívku. Z muzea se přesouváme do centra Ostravy. A to přímo na radnici, která má zpřístupněnou téměř osmdesát metrů vysokou vyhlídkovou věž. Cestou nahoru se nás pokoušejí ve výtahu uvařit, a ani nahoře na ochozu to není o moc lepší. Ale výhled luxusní! Z věže se ještě vypravíme hledat divadlo Mír, jehož herci natočili v době lockdownu vynikající sérii sitkomu „sKORO NAmizině“. A našli. Potom už rovnou domů. A tam už klasika: večeře a klid na lodžii.

Severní Morava – čtvrtek

Severní Morava – čtvrtek

Ráno jako vždycky, a kolem desáté vyrážíme za poznáním. Ivana slibuje flákačku, spíš odpočinkový den. Nejdříve vyrážíme na nedalekou zříceninu hradu Starý Jičín. Opět stoupáme kolmo nahoru. Včera, když přišla bouřka, nebyl z hotelu vůbec vidět. Dnes, když už v jedenáct se blíží teplota ke třicítce a vlhkost ke stopadesáti, je z něj naopak vidět do dáli. Šplháme na věž, pak po zřícenině. Půl hodiny se snažím oživit dron, ale odmítá jakoukoliv spolupráci, i když jsem mu hrozil obuškem. Nepodepsal! Dáváme si kafoně a pomalu se loudáme k autu. Nastavujeme směr Lázně Teplice nad Bečvou, kde je nejhlubší propast na světě a arašídová jeskyně. Fakt to Ivana říkala! Parkujeme u nádraží a opět se sápeme do kopce, na jehož vrcholu je Hranická propast. Tam dálkově ovládaný robot naměřil hloubku 473,5 metru. Tedy nejhlubší místo na světě. A to si odborníci myslí, že nebyl ještě na dně. Obejdeme ďuřnu a pomalu slézáme dolů. Ivaně se šplhání do kopců tak zalíbilo, že se ptala, jestli bychom i dolů nemohli jít do kopce. U nádraží přejdeme na druhou stranu údolí a směřujeme k arašídové jeskyni. Až když se dosápeme před vchod zjišťuji, že to byl podvod. Byla to totiž aragonitová jeskyně! Rychle kupujeme pití, protože prohlídka začíná za dvě minuty. Prováděl nás docela šikovný klučina, a já jsem dostal roli „a ten blbý vzadu, uzavírá řadu“. Tedy zúročil jsem své patnáctileté působení na hlubině, a dohlížel na to, aby se žádný z těch hajzlů neztratil. Prohlídka super! Na závěr jsem poděkoval rodičům, kteří na prohlídku vzali několika měsíční batolata, za neutuchající zážitek. No a pak už frčíme rovnou domů s malou zastávkou u Kauflandu. Dáváme si malou pauzičku nejdříve na lodžii, ale pak zalezeme, protože venku je zase 55 stupňů. No nic, skočíme do wellness. No jo, my mysleli do bazénu, a oni tam měli jen sauny. A to se nám zrovna po tom rozpáleném odpoledni moc nehodilo. Jdeme tedy na pokoj, dáváme si studenou sprchu, a jdeme ven na aperol, u kterého plánujeme další prudce odpočinkový den. Pak zalezeme opět na lodžii, kde si čteme a píšeme deník a lehce popíjíme. Po večeři skočíme ještě vedle na louku zkusit dron, protože jsem možná přišel na to, proč nechtěl spolupracovat. A pak budeme do setmění na lodžii koukat do knížky a mobilu…

Severní Morava – středa

Severní Morava – středa

Snídaně a balení. Bože, jak já tohle nesnáším. Zabalit kufry, převléct povlečení, setřít, umejt koupelnu… Potom snídaně, pak nakládání do auta, a odjezd. Bylo tu hezky, ale jedeme dál… Cestou do Nového Jičína se stavujeme ještě v Protějově. Kdo koukal na dr. Martina, tak ví. Kdo ne, tak jsme zastavili ve Velkých Karlovicích, kde se tento seriál natáčel. Hravě najdeme kostelík, i ordinaci dr. Martina. Pak nacházíme prodejnu frgálů a kávy. Po sváče jedeme rovnou do Nového Jičína. Ale… Už i ta navigace si z nás dělá srandu. Proč si jí prej programujeme, když pak stejně uvidíme jiný cíl, a všechno se změní. Tentokrát jsme se zasekli na zvonici Soláň. No škoda jen, že jsme byli v mracích. Nastavujeme tedy už po třetí Nový Jičín, a skončíme ve Štramberku. Ženská v navigaci mlčí. Procházkou jdeme na věž s názvem Trouba, kde si dáváme zelňačku či kyselicu, jak kdo chce. Takže nastavujeme znovu Nový Jičín, a jedeme. A tentokrát, světe div se, stavíme před hotelem v Jičíně! Z recepce si půjčuji vozík na bagáž na jedním vrzem stěhuji obsah auta na hotel. No ale… Posíláme velký dík chlapcům do Prahy za vybrání luxusního pokoje. Či skoro vlastně bytu. Jen pro přiblížení a od oka: koupelna 3 x 3, obýváček 3 x 4, ložnice taktéž, a k tomu lodžie 3 x 2,5 metru. Samozřejmě klimačka a lednice. Vzpomínáme na Sváťovo vyprávění, jak cestovali ve čtyřech s „bydlíkem“ na dvanácti metrech čtverečních. Díky, tak možná před čtyřiceti lety. Po vybalení se vydáváme na krátkou procházku po okolí, abychom sem tak nějak zapadli. První zastávku děláme asi 50 metrů od vchodu do hotelu, kde je hotelový bar a aperol. Potom se couráme po okolí, když si všimneme, že se začínají kupit černé mraky. A to velice rychle. Jen doběhneme domů, no doběhneme, však víte, spustila se neskutečná bouřka a lijavec. Ale za půl hodinky bylo po všem, a začalo se zase rozjasňovat. A pak přišel večer, a s ním tříchodová večeře. První Chod přinesl polívku, druhý hlavní jídlo, a třetí zákusek. Škoda, že nebyli čtyři, těch piv k večeři bych dal víc. A teď už klid na lodžii…