Osmý den

Na neděli hlásili největší vedra, tak jsme se po snídani sbalili a vyjeli jsme domů. V autě bylo příjemně, ale cesta je přece jenom dlouhá. Oběd jsme si dali za Prahou v Mekáči, na Chanovské jsme dotankovali a umyli auto a pak už jsme se opravdu vrátili domů.

Dopadlo to jako každý rok v Itálii šílené vedro, spálený nos a nárty na nohou. Akorát si z Itálie nevozíme zásoby vína :-).

A fotky jsou TADY.

Sedmý den

Sedmý den

Ráno bylo krušné, protože vína včera bylo moc. Proto jsem raději řídila já a podle plánu jsme jeli do Pavlova. Vesnice se nám rázem stala sympatickou, protože tam v jedné budově mají z jedné strany obecní úřad a z druhé obecní vinotéku. Z Pavlova vedla nejkratší cesta na Dívčí hrad. Ale o co kratší, o to strmější, celé 2 kilometry do prudkého kopce :-). Nechápala jsem, jak tam můžou chodit rodiny s malými dětmi a že jich bylo hodně. Pak už jsme zastavovali snad každých 50 metrů, teklo z nás – ještěže ten plán vymyslel Kája a nebylo to na mně. Vyškrábali jsme se tam z posledních sil a výhled na novomlýnské nádrže a okolní vinice byl opravdu krásný. Cesta zpátky už byla lepší, ale obecní vinotéka akorát zavřela, takže jsme ji vevnitř neviděli. Po obědě a odpočinku jsme vyjeli do Velkých Bílovic, nezalekli jsme se zákazu vjezdu a v pohodě jsme dojeli do Habánských sklepů. Dnes tu byli i další turisté, ale ujal se nás zaměstnanec závodu a provedl nás výrobními prostory a velikánskými sklepy. To jsme čuměli, že je tam skoro 100 tanků. Habánské sklepy patří pod Bohemii, takže vyrábějí svojí značku a ještě připravují víno pro výrobu sektů. Pak nám ve vstupní hale nabídli několik vzorků jejich vín. Popovídali jsme s paní ze včerejška, myslím, že na nás bude dlouho vzpomínat. Vykoupili jsme jim další část zásob a rozjeli jsme se zase osvěžit k rybníku. Ale co to? Slováci skutečně volají a zvou nás na cimbálovku s degustací vína ve vinném sklepě Zámeckého hotelu. Vrátili jsme se do Lednice s nadějí, že se v u cimbálovky rovnou navečeříme. Bohužel večeře žádná nebyla, takže jsme snědli alespoň všechen chleba, co připravili k ochutnávce vína. Myslím, že Slováci koukali, že jim nic nezbylo :-). Cimbálovka nebyla špatná, ale moc se to ve sklepě rozléhalo, tak jsme se ani nemohli bavit. V půl desáté však volali z hotelu, jestli jsme se někde nezapomněli, že mají náš klíč od pokoje, tak jsme se museli rozloučit a vrátit se na hotel. Tam jsme dojedli ty výborné klobásy z Pavlic a zajedli jsme to čokoládou (chleba jsme neměli). Aspoň něco.

Šestý den

Šestý den

Je pátek, a proto jsme naplánovali návštěvu Habánských sklepů, což je vlastně důvod, proč na jižní Moravě letos jsme. Sklepy se nacházejí za vesnicí Velké Bílovice, což je asi 10 km od Lednice. Vše se zdá bezproblémové, až do chvíle, kdy zjistíme, že křižovatka ve Velkých Bílovicích se asfaltuje a dále je zákaz vjezdu. Dobře, objedeme to z druhé strany a dostaneme se tam od Čejkovic. Ale ouha, i od Čejkovic se asfaltuje! Zkrátím to – prostě po dvou hodinách jízdy mezi vesnicemi, po několika debatách s domorodci, po dobrodružném křižování nekonečných vinohradů se Kájovi díky navigaci a jeho čuchu po víně podařilo k Habánským sklepům dorazit. Ale to snad není možné -bohužel kvůli asfaltování se dnes degustace a prohlídky nekonají! Paní v recepci se nás však nakonec zželelo a nějaké láhve z ledničky vytáhla:-)Taky nám slíbila, že v sobotu a v neděli prohlídky budou a ještě nám poradila zkratku, prostě zlatá. Za to jsme jim vykoupili půlku zásob sklepa. Po obědě u Volhy jsme se zámeckém parku nalodili na elektrickou loď a nechali jsme se po ramenech Dyje dovézt k minaretu. Z horního ochozu minaretu byl vidět celý veliký park a okolní vesnice. Ale pořád je vedro, vedro! Cestu zpátky parkem jsme absolvovali pěšky a viděli jsme spousty hnízd čápů a volavek. Už jsme byli vysušení, takže jsme se osvěžili ledovkou (to je hodně ledu posypané instantním kafem a zalité coca-colou) a jeli jsme se vykoupat na rybník, který leží přímo pod Apollonovým chrámem. Dělili jsme se o koupání s labutěmi, ale bylo to skvělé. Po večeři jsme se vrátili na hotel, kde už venku začala hrát cimbálovka. Muzika byla skvělá, víno i opečené prasátko taky a naši spolusedící ze Slovenska byli moc sympatičtí. Jako jediní jsme hodili valčíček (Kája bos, já v botaskách) na písničku Na tý louce zelený, ačkoliv se nám kapelník snažil namluvit, že je to polka. Kájovi byla ta Slovenka tak sympatická, že se jí snažil ohromit vizitkou, aby viděla, že je starosta, a vnutil se k nim i na další večer s cimbálovkou :-).

Pátý den

Po snídani jsme si sbalili věci a krabice s vínem a vyrazili jsme za naším dalším ubytováním směr Lednice. Po cestě jsme se stavěli v Malovaném sklípku v Šatově. Jedná se o vinný sklep vydlabaný v pískovci a vyzdobený naivistickými malbami místního umělce. Takhle vychlazeným autem se dvoukilometrová vzdálenost mezi Hnanicemi a Havraníky nezdá tak hrozná (viz 2.den) :-). Ale stejně mi připadá, že tady mají ty vinice nějak schované, až někde za poli s kukuřicí nebo se slunečnicemi. Obědvali jsme v Dolních (nebo Horních?) Věstonicích, v každém případě meruňkové knedlíky s tvarohem byly skvělé. Tady u Pálavy jsou už ty správné vinice- hned okolo silnic, aby se člověk mohl kochat. Brzy odpoledne dojedeme do hotelu Onyx v Lednici a naštěstí dostáváme pokojík otočený na sever, zastíněný stromy a se sítěmi v oknech. Pustíme si svůj stolní větrák, nasadíme klapky a spíme až do podvečera. Když trochu opadlo to největší horko, tak jsme se šli projít zámeckým parkem. Novogotický zámek je načinčaný jako dortík a park je parádní. U fontány nám zrovna volá Kuba, že bude mít prodloužený pobyt v Americe. Rádi bychom to oslavili, ale je takové vedro, že ani nemáme na alkohol chuť. Na náměstí staví májku pro víkendové hody, tak se přidáme ke skupině čumilů. Pro večeři jsme si zvolili hospůdku u Volhy (volha – podle Honzy myslivecký jaguár 🙂 ) a dobře jsme udělali, je tam poměrně snesitelně a hlavně klid. V hotelu jsme si zabrali pro sebe celou ledničku pro hosty a zaplnili jsme jí krabicemi vína z Pavlic.

Čtvrtý den

Čtvrtý den

Dneska už nám bylo jasné, že musíme předchozí dny proložit něčím méně náročným. Vyrazili jsme se koupat na Vranovskou přehradu. Kemp naplněný, ale pláž v kempu byla tak prázdná, až nám to bylo divné. Voda prohřátá, ani to moc neosvěžilo. V poledne jsme si půjčili elektrickou lodičku a prozkoumali jsme okolní břehy plné chatek. Pak už se začal ozývat žaludek, tak jsme z pláže odjeli do městečka Vranov nad Dyjí. Kája dal před obědem ještě přednost exkurzi do elektrárny Vranov, ale už to zdaleka nebylo tak zajímavé jako předtím v Dalešicích. A pak už následoval oběd ve městě a procházka do kopce k zámku Vranov. Zámek vypadá dobře a je sice vysoko, ale nebylo z něj vidět na přehradu. Tak jsme přejeli do vedlejší vesničky, odkud vedla cesta na Claryho vyhlídku, což je ohromný kříž na skále nad přehradní hrází. Okousaní od komárů jsme tam dorazili a ulovili jsme nějaká podvečerní panoramata. Ještě stihnout vesnici Čižov, kde je k vidění ponechaný zbytek bývalé železné opony mezi Rakouskem a ČSSR. A pak honem zpátky na večeři. Po večeři probíhá opět degustace a personál se vážně divil, že chceme znovu degustovat. Nás to prostě baví.

Třetí den

Třetí den

Ráno zase slunce jsme se telefonicky domluvili na exkurzi v jaderné elektrárně Dukovany. Když jsme se tam dokodrcali po okreskách, tak jsme zjistili, že exkurze znamená pouze návštěvu informačního centra ČEZ, ve kterém ani nefungovaly všechny modely – prostě nic moc. Pokračovali jsme na dalešickou elektrárnu, ale po cestě jsme narazili na Dalešický pivovar, ve kterém se kdysi natáčel film Postřižiny. Pivovar je zrekonstruovaný a má 2 prohlídkové okruhy jak se vařilo pivo za Rakouska Uherska a jak se vaří nyní. Vzhledem k tomu, že obě slečny průvodkyně byly moc hezké, tak jsme absolvovali obě dvě prohlídky. Ale bylo to i zajímavé. Naobědvali jsme se v bývalé sladovně a pokračovali jsme dál, ale spíše zpátky k Dukovanům. V lese jsme narazili na nejstarší zděnou rozhlednu na Moravě, ale výhled nám nic neříkal, tak jsme se v cukuletu vrátili a tentokrát již opravdu směr přečerpávací elektrárna Dalešice. Přijeli jsme tam v 14:30 a nikde nikdo. Poslední prohlídka je prý v 14:00, to je teda smůla:-) a najednou z budky u parkoviště vylezla paní průvodkyně a nabídla nám, že ve dvě stejně nikdo nepřišel, takže udělá prohlídku extra pro nás. Paráda!!! Provedla nás nejen informačním centrem, ale vzala nás i do obrovské haly s turbínami, pak jsme sešli o další patra dolů a viděli jsme obrovské potrubí, které přivádí vodu a vlastně nám ukázala celý provoz. Během naší návštěvy někdo v Praze na dispečinku zmáčknul čudlík a jedna turbína začala (do 50 sekund) vyrábět proud. Elektrárna Dalešice a pod ní navazující Mohelno vyrábí přes den energii pro pokrytí energetické špičky (voda teče z přehrady dolů) a v noci, když je levná elektřina, tak se voda zase čerpá zezdola nahoru do přehrady. Elektrárna taky zásobuje vodou jadernou elektrárnu Dukovany. Tak to byla exkurze za všechny prachy! Pak jsme však už byli po včerejšku tak unavení, že jsme se vrátili do pokoje a já jsem spala až do večeře. Nevím, co dělal Kája, ale rozhodně nepsal deník.