Sobotní ráno je kruté… No ale, když jsme slezli dolů, byli jsme jak v Jiříkově vidění. Všechno uklizené, prostřená italská snídaně, hrálo italské rádio. To je prostě náš Bobeš!!! Po snídani jdeme ještě do lesa vyvětrat pesany, aby se jim cestou domů hezky spalo. Po návratu balíme, uklízíme a stěhujeme věci do aut. První odjíždějí kluci z Prahe, pak my s Bobešem. My se stavujeme ještě v Děčíně na oběd, a pak už rovnou domů. Po najetí na dálnici pršelo jako blázen, ale než jsme dojeli domů, bylo zase hezky. Tam nás vítala babička, která vzorně zalévala kočky, a krmila kytky. Tak nějak to říkala 🙂 . Vidlemi jsme přeházeli oblečení do pračky a já jsem vypustil sekačku. A pak už byl nějak večer…
Ráno prší jak ďas, tak se při snídani schováváme pod pergolou. Pražáci virtuálně pracují, a tak když konečně přestalo pršet, vyrážíme s Bobešem a jeho bandou veselých psíků na procházku do lesa. Všechno je důkladně promočené, že by se daly ždímat i stromy. Děláme jen takový krátký okruh do míst, odkud je vidět Mariina vyhlídka a Havraní skála. Pak se stáčíme do vsi, a podél silnice se vracíme do chaloupky. Ale, udržet Elvise u krajnice, byl skoro nadlidský úkol. Je sice mrňavej, ale sílu má jako bejk! Docházíme do roubenky, a nastal čas losování, kdo půjde na oběd či jak se vystřídáme. Vzpomněl jsem si na Járu Cimrmana a jeho Cestu na severní pól, a hlášku: „Sníme psy“ 🙂 . Nakonec jedeme na oběd jen my se Slondou s tím, že zbytku jídlo dovezeme. Když jsme jim poslali jídeláky, vzpomněli si kluci pražský na přijatelné ceny v restauracích v Praze. Jo, jiný kraj, jiný ceny. Ale nutno podotknout, že vařili dobře, až tedy na toho pstruha, kterého si vybral Kuba. Pak opět deštík, ale když pršet přestalo, vydáváme se znovu na prochajdu do lesa, ale tentokrát jiným směrem. Po návratu z procházky skáču do vířivky, a povídáme a povídáme. Pak už je čas připravit gril na večeři, a nějaký ten alkohol na zapití včerejšího dárku k narozeninám, neboť mě jím krapet vykolejili, čím došlo k tomu, že byl málo zapit! Zhruba kolem desáté se stěhujeme do chalupy, a pokračujeme tam. Míša usedl ke klavíru, a nejdříve hrál nějakou klasiku, pak se nechal vyhecovat na Whisky to je moje gusto, a pak už hrál na přání jen podle poslechu z mobilu. Palec nahoru tedy. A pak se šlo tuším spát, protože jsem se ráno probudil v posteli…
Ráno, ráno, raníčko, vykukuje sluníčko! Jo, vypadá to, že bude dneska zase pařák. I Ivana vypadá, že se jí dneska udělalo volno, protože hned po snídani plánuje trasu na výlet. Pravda, pro každého zvlášť. Mě na Mariinu vyhlídku, sobě pak cca do polovičky mé trasy, ale s odbočkou po zelené zpět. Do výchozího bodu jedeme autem. Ne, že bychom tam nedošli, ale zhruba polovinu cesty se jde po silnici, kde není ani chodník, ani krajnice. A i když tu není bůh ví jak velký provoz, je to hodně nepříjemné. Vyrážíme tedy kolem bývalé ozdravovny do lesa, a po písčité cestě stoupáme pomalu k vyhlídce. No pomalu… Pomalu to bylo ze začátku, a pak už se to zvedalo celkem slušně. Děláme časté přestávky, jednak aby si Ivana odpočinula, a jednak to není závod. Tam, kde jsme se s Ivanou rozdělili, bylo stoupání už hodně prudké. Ale sotva Ivana odbočila, začaly dřevěné schody, po kterých se šlo úplně parádně i do kopce. Schody střídala cesta po kamenech, až jsem se dostal k rozcestníku, který oznamoval, že do cíle zbývá osmdesát metrů. Kolmo! K altánku na vrcholu už byly jen roštové schody. Ale jo, dal jsem to! Z vyhlídky je perfektní výhled do okolí idolů do vesnice! A ani tam nebylo narváno, což jsem odhadoval podle lidí, co šli se mnou souběžně nahoru. Po pokochání se, a udělání několika fotek a videí se vracím dolů. A nebylo to nic moc, protože jsem dal Ivaně hůlky, aby mi nepřekáželi na schodech a žebřících, takže jsem se neměl o co při brždění opírat. Ivana, Plzeň a kafe na měli čekali dole ve stánku, odkud jsme se přesunuli do nedaleké hospody na oběd. Pak zpátky pro auto, nakoupit, a domů připravit na grilovačku, protože večer totiž přijedou děcka!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! 🙂 . Nejdříve ovšem následoval skok do vířivky. Pak tedy štípání dříví, a pak pauza. Protože to nějak neutíkalo, vydali jsme se ještě před příjezdem chlapců na malou procházku. No malou. Dopadlo to jako vždycky. Nakonec jsme došli a vyškrabali jsme se na Treppensteinovu vyhlídku. Pravda, v sandálech to při šplhání na vršek nebylo to nejlepší, ale zmáknul jsem to. Cestou zpátky začíná poprchávat, pršet, a po příchodu do roubenky lejt. Průběžně sledujeme na mobilu, jak se blíží kluci k nám na chalupu. Klika cvakla, auto letí, a Kuba s Michalem přejeli odbočku. Telefonicky je navádím, zpět a po uvítacím panáku je tady Bobeš se pesama. Hned připravuje sezení na večer, gril už frčí, alkoholu máme až do vánoc, jídla tak do listopadu. Dozvídám se, že se budou slavit moje narozeniny. A jo, během večera přijíždí Robert Francis Prevost, a přiváží mi pozvánku do Říma. Ale nejen pozvánku, ale též letenky, a ubytování!!! Tak jo, tohle se musí zapít!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
To zas byl den, to byl kolotoč, když se to sejde, nikdo neví proč. To zas byl den, teď už je mi hej… Jo, to byl Michal David… Takže od začátku. Dnes máme opět sanitární den, protože se Ivaně zase ráno neudělalo dobře. Samozřejmě, že k doktorovi nepůjde. To má po naší sousedce. Když po snídani zase zalehla, vypravil jsem se na malou. Tedy na Malou Pravčickou bránu. Nástup na trasu je ve vedlejší vesnici, kam se svezu autem. Z vesnice na bránu to je asi čtyřicet minut, převýšení 130 metrů. Ok, nemusím tam být za deset minut… Zaparkuju, a asi pět minut bojuji s parkovacím automatem. Cena na den jsou dvě kila, což je úplně v pohodě. Pořád mi nechtěl načíst kartu, tak jsem tam něco pomačkal, a konečně to píplo. Čtyři stovky! Já si tam namačkal dva dny… Ale ok, jde to na údržbu turistických značek a chodníků. Vylezu z auta, vezmu hole, zapnu navigaci, a ta mi ukázala čas hodinu dvacet do cíle. Hajzlové, takhle tam lákají turisty! No, bylo to jinak. Byl jsem na úplně jiném parkovišti 🙂 . No nic, no, sedám do auta a jedu na to správné. Tam opět platební automat, a opět se mi nedaří zaplatit kartou. Nasr*t, teď už mě nenachytají. Vkládám do automatu dvoustovku, a mám zaplaceno. Čas do cíle 40 minut. Paráda, vyrážím. Ze začátku cesta ok, pak se to ale prudce změnilo na směs kamení, schodů o výšce i přes půl metru a do toho změť kořenů. Ale mě nic nezastaví. Zastavilo. Došel jsem do místa, kde bylo nutné ujít asi dvacet metrů po skalní traverze široké max půl metru, ve skále byly pouze jamky na ruce, a pod traverzou odhadem dvacet metrů díra. No, nebyl jsem sám, kdo tam skončil. Ne, tohle prostě nedám! Docela dost naštvanej se vracím k autu, a jedu na chalupu. Myslel jsem, že zajedeme do spodní hospody na oběd, ale Ivaně se nechce, že si dá raději vietnamskou kuchyni. Tím myslela polívku. Ok, já jedu tedy do hospody, ale nedá se tam zaparkovat, odvážím tedy auto zhruba na půl cesty k nám, kde je volné parkoviště, a dolů jdu pěšky. Jo, polívka, jídlo i pivko ok. Kdo mě zná tak ví, že co se týče jídla nebo pití, rozhodně nejsem žádnej škrblík. Ale dát čtyři kila za oběd na vesnici za jednoho člověka, to už mi přijde moc! Vytočenej jak klíště jedu domů, fláknu sebou na druhej gauč a usnu jak dřevo. Odpoledne už je Ivaně lépe, tak jdeme dolů do centra na kafe. Bereme to trochu oklikou nad vesnicí, takže máme zase jiný pohled na roubenky podél silnice. Zastavujeme se v jednom bistru, kde si dáváme ledovou kávu, a jako zákusek plzničku. Paráda. Domů se zase vracíme s mírnou „zacházkou“, stavujeme v infocentru, a pak, když dorazíme na chalupu, skáčeme do vířivky, kterou jsme si nechali od včerejška nahřívat. Teď je před večeří, já píšu, Ivana si čte a je jí dobře. Takže: To zas byl den, to byl kolotoč, když se to sejde, nikdo neví proč… A mě to stálo litr 🙂 .
Zlatej kohout Éda! V devět vylézáme z pelechu, a po očku koukám, po Ivaně, a zdá se, že vypadá lépe než včera. Samo, že nemyslím vzhledem. No ale stejně dnes začneme jen lehkou procházkou. Nejdříve tam ale musíme dojet. Je to sice pár kilometrů, ale v těch zatáčkách se čas dojezdu pěkně natáhnul. Jedeme na vyhlídku Belveder, ze které je pěkný pohled na Labské pískovce. Pak následuje kávička v místním bufíčku. A pak jedeme dál, tentokrát na čtyřicet metrů vysokou rozhlednu v Janově. Protože Ivana ještě není úplně v kondici, zbylo zdolání rozhledny na mě. Cesta nahoru ok, rozhled perfektní, co mě ale překvapilo, že se rozhledna „houpala“. Nahoře byla rodinka, co donutila vylézt nahoru asi desetiletou holčičku. Ta, když se rozhledna rozhoupala, byla v šoku. No, asi jsem měl držet hubu, ale bylo mi jí líto. Po mě nahoru vystoupala paní s pánem, který byl slepý. Palec nahoru tedy! Pak jsme se přesunuli na druhý konec vesnice, kde stojí bývalý větrný mlýn holandského typu, který byl postaven patrně roku 1844. Provoz mlýna byl přerušen ve 20. letech, kdy bylo odstraněno mlecí zařízení a mlýn byl přestavěn k obytným účelům. V minulosti se mlýn stal dokonce i střeleckým terčem místních hasičů. Dnes je v soukromých rukou a je využíván k rekreačním účelům. Pak jsme si prohlédli místní rybník, přes který vedla lávka postavená na PET lahvích. Zřejmě sloužila při místních slavnostech, kdy jí „závodníci“ přejížděli na kolech. Pak se vracíme do Jetřichovic na oběd. Dávám si česnečku a bramborové knedlíky plněné uzeným. Ivana pak svíčkovou. No přiznám se, nedojedl jsem to, ale bylo to fakt dobré. Pak se vracíme na chalupu. Ivana jde spát do roubenky, já sebou fláknu do lehátka za barákem. Někdy kolem čtvrté vyrážíme na blízkou zříceninu hradu Falkenštejn. Jsou to sice jen dva kilometry vodorovně, ale sto metrů do výšky. Posledních pár desítek metrů bylo fakt hustejch. Pozitivní ale bylo, že se z Ivany zase stal Sloník! Spolu jsme to vyfuněli až nahoru. Takže za Slona palec nahoru. Nahoře perfektní rozhled, a aby se ochránily skály, je na vršku zbudovaná roštová „podlaha“, viz obrázek výše. Slézáme dolů, a cestou domů kupujeme uhlí do grilu, abychom měli pořádnou zásobu na čtvrtek, až přijedou děti! Také pro jistotu gril testujeme, a zapínáme vířivku. A pak už následuje pohodička na, a u roubenky.
Ráno nám nakukuje do ložnice sluníčko, vstáváme hned, jak sousedovic kohout zakokrhá. Velký štěstí, že vstává až v devět. U mě noc ok, Ivanu bolí z postele celej člověk. Ale trocha chemie to spraví. Jsme si tedy původně mysleli. A tak po pozdní snídani a chvilce odpočinku vyrážíme na Dolský mlýn. Jsou to necelé čtyři kilásky, a počasí nám přeje. Cesta tam úplně ok, hezkou přírodou, ale po příchodu na místo lehké zklamání. Rozbořený velký mlýn, a že by tu byl zrovna genius loci, to zrovna ne. Ale chápu, že pro někoho je to srdeční záležitost. Cestou tam jdeme kolem úplně průhledného potoka, kde voda nebyla vůbec vidět, jak byla čistá. U mlejna uděláme pár fotek, a protože neradi chodíme zpátky po stejné cestě, vracíme zpět po cestě pro dobrodruhy. Nebo tak nějak to psali. Ale ok, dobrodružný to bylo jen prvních a posledních sto metrů. Aspoň si to budeme pamatovat. Problém nastal dál cestou zpátky, kdy se ukázalo, že Ivana má nízkej tlak, a tak jsme museli dělat přestávky. Když Ivana odpočívala, upravoval jsem alespoň fotky. Nějak jsme se doplácali domů, kde sebou Ivana flákla na gauč. Po nějaké době už prý byla schopná pokračovat dál do hospody na oběd. Už po pár metrech jsem poznal, že to není úplně ono. Oběd jsme nějak zvládli, ale pak jsem jí odvedl na lavičku, a letěl pro auto. Na chalupě si šla lehnout, byla hodně vyčerpaná, a podle mého málo pila. Já jsem si udělal hnízdo na zahradě, kde jsem na sluníčku také během pár minut na hodinu vytuhnul. Pak kontrola, no, už zněla lépe, ale nebylo to ono. Pak tedy vylezla i ven na zahradu. Je tu úplný klid, tak jsme se vyhřívali při zapadajícím sluníčku. Viď Sloníčku?! Pak večeře, a teď už zase chrní. Začíná Octopus, tak to zkusíme shlédnout. No a zítra uvidíme…
