6. den

6. den

Vstáváme ve čtvrt na osm, snídaně a odchod na autobus. Jenže, jak si tak v noci spím, zdá se mi, že se mi seknul mobil, a že nebude tedy ráno zvonit a frnkne nám éro. To mě tak vytočilo, že jsem se vzteky vzbudil. Kouknu na mobil a? Byl vypnutej!

No nic, teď sedíme na letišti a zbývá nám pár minut do odletu směr Řím. Tentokráte letíme Airbusem 319 (EI-EDM) společnosti WindJet. Startujeme z osmičky, tak že po vzletu máme krásný výhled na pláže, mola i náš hotel.

Tak že: sbohem Catanie!

5. den

5. den

Tramtadá a vstáváme v půl devátý :-). V klídečku snídaně, a pak se jdeme ještě jednou podívat na ten úžasný rybí trh. Tentokrát beru místo foťáku kameru, tak uvidíme, co z toho vyleze. Zdržíme se necelou hoďku, a pak šup na autobus a frčíme na místní pláž. Dnes jsme si totiž vyhlásili odpočinkový den. A jen tak mimochodem, s tou paní, co mě doprovází, jsme dnes spolu dvacet osm let!!! Uznávám, že má se mnou obrovskou trpělivost.

Tak, jsme na pláži, medíme si na sluníčku, za námi se snaží animátoři. Lezeme do moře. No, že by to bylo zrovna kafe, to ne, ale dobrý. Pak padneme na lehátka a střídavě spíme, střídavě koukáme na letadla (já), střídavě po animátorech (Ivana). No, nepřipálil jsem si bachor? Připálil! Vypadám jak přerostlý pomodoro na caprese.

Pak jedeme domů, dáme si spršku a jdeme se projít na molo. Stihneme dva odjezdy nákladních parníků a divíme se, co se dá všechno dělat ve Smartu :-).

K večeři máme opět syrový maso a sejra z bizoní krávy. Pak nám před okny zaparkuje obrovskej nákladní parník a za ním vylézá oranžový měsíc. No co se dá dělat. Znova se oblékáme, bereme stativ a jde se fotit.

Po návratu dojíždíme fernet, balíme a jdeme spát. Zítra nás čeká přesun do města měst. Alíšek prozatím hlásí déšť, tak snad se mu to do zítřka podaří vyladit!

4. den

4. den

Vstáváme zase brzo, Italové jdou teprve spát a my jdeme na nádraží. Při kupování jízdenek “spadne” celoitalský rezervační systém. Jelikož není po ruce schopný sítař, posílá nás bába do vlaku, ať si koupíme jízdenky tam. Průvodčí se nás pak zeptá odkud a kam jedeme, popřeje nám šťastnou cestu a nechá nás jet zadara.

Vlastně jsem ani nenapsal, kam jsme se vypravili. Ivana večer říkala, že dnes budou před námi kusy sýra, dnes zase, že prý sýrů kusy, a nakonec to byli Sirakusy. No,laciný já vím, ale mně se to líbilo 🙂 .

Syrakusy byly založeny kolem roku 730 př. n. l. kolonisty z Korintu. Vládce Gely Gelón se roku 485 př. n. l. zmocnil Syrakus a vybudoval zde své sídlo. Zdokonalil opevnění a vytvořil velké loďstvo. O několik let později si společně s Therónem z Akragásu zajistili nadvládu nad Sicílií tím, že u Imery porazili Kartágince.
Jeho nástupcem se stal jeho bratr Hierón I. a ten se dál staral o to, aby městský stát vzkvétal a stal se kulturním centrem. Po jeho smrti přijaly Syrakusy demokratickou ústavu. Tato však demokracie neměla dlouhého trvání. Kolem roku 427 př. n. l. musela čelit invazi Athén a teprve po třech letech byl uzavřen mír. Ale ani ten nebyl na dlouho, protože roku 415 př. n. l. propukly spory Syrakus se Segestou. Tyto spory vyvolaly další invazi, a to invazi Kartáginců. Teprve roku 405 př. n. l. s nimi uzavřel syrakuský vojevůdce Dionýsos I., který se později stal vládcem, mír. Tento vládce byl označován za despotu a krutovládce, který se opíral zejména o žoldnéřskou armádu. Jako příklad jeho krutosti se uvádí případ Damokla (viz Damoklův meč). Damoklés byl obyčejný, optimistický a důvěřivý dvořan a to se Dionýsovi nelíbilo. Chtěl mu dokázat, že by se měl obávat o svůj život. Proto dal nad Damokla zavěsit ostrý meč na tenkém provázku, aby začal přemýšlet o tom, zda se provázek přetrhne a břit dopadne. Dalším vládcem byl Dionýsos II., ale místo něj měl moc v rukou Dión, který se neúspěšně pokoušel o vnitrostátní reformy podle Platónových státnických idejí.
Během druhé punské války se Syrakusy přidaly na stranu Kartága. Poté, co Římané porazili Kartágo, byly Syrakusy obléhány celé dva roky. Roku 211 př. n. l. bylo město vypleněno a připojeno k římské provincii Sicílie.

Asi po hodině a půl vystupujeme a vydáváme se na poloostrov Ortigia. Celý ho odcházíme zprava doleva po nádherném pobřeží a v ještě nádhernějším počasí. Asi na hodinu se zastavujeme v bývalé vojenské pevnosti, která je umístěná na konci poloostrova. Je odtud vidět moře kolem dokola. Pak jdeme do jedné fešácké restaurace na pobřeží a dáváme si stejk z tunáka a pizzu jako kolo od žebřiňáku.

Po jídle pokračujeme v cestě po zbytku poloostrova. Pak hledáme cestu do archeologického parku a šlapeme tam. Protože se vaří silnice a rozpouštějí se obrubníky, nejdříve se občerstvujeme. Pak nákup vstupenek a tradá do historie.

Pokladní se musí ještě teč smát, že nás tak nachytala. Za dvacet euro vidíme zarostlé rutiny, v jeskyni řvou němci a ve zlatém hřebu parku, v Teatro Greco, je rozložená místní televize a hodlá se natáčet nějakou estrádu. Což by nám tak nevadilo, kdyby nebylo zakryté celé historické divadlo. Zamáčkneme slzu (těch ryb, co jsme za tu dvacku mohli mít) a jdeme na nádraží. Vlak je klimatizovanej, tak že hned po usednutí usínáme:-)

Dnes nejdeme do restaurace na večeři, ale jíme “doma”: mocarela, prošuto, olivy, žlutej meloun, broskve, bílé vínko. Ivana to zakončuje fidorkou :-).

A jdeme spát a zítra vstáváme, až se vzbudíme!

3. den

3. den

Stáváme v sedm hodin, rychlá snídaně a pochod na autobusové nádraží. Tam vlezeme do autobusu, který směřuje k úpatí Etny. Z nadmořské výšky 0 se dostáváme do nadmořské výšky 1926 m. Tam přesedáme na lanovku a necháváme se vyvést o dalších tisíc metrů na horní stanici lanovky. A tady už jsou připravené terénní autobusy, a ty nás dovezou do sedla pod vrcholem. Zde se nás ujímá průvodce a prochází s námi spodní část kráteru. Na některých místech je až 20 metrů lávy, což je zejména dobře vidět na zasypané stanici vulkanologů.

Etna dosahuje výšky přibližně 3329 metrů nad mořem (2009); tento údaj se vzhledem k aktivitě sopky stále mění. Obvod základny měří 210 km a sopka se rozkládá na přibližně 1750 km2. Etna je stratovulkán, ale nejedná se o jednotné sopečné těleso, které vzniklo jako jedno kompaktní. Vznik Etny je spojen s erupcemi více kuželovitých útvarů, které se vzájemně do sebe zakomponovaly erupcemi a gravitačními kolapsy. Až do roku 1911 byl vrcholek Etny tvořen jen jedním sopečným kráterem, který vyrůstal nad původním Centrálním kráterem, kde později vznikly krátery Voragine a Bocca Nuova. Vrchol Etny v současnosti tvoří čtyři hlavní sopečné krátery 250 metrů vysoký Bocca Nuova vzniklý v roce 1968, Voragine vzniklý v roce 1964, Severovýchodní vzniklý v roce 1911 a Jihovýchodní kráter vzniklý v roce 1971. Předpokládá se, že tyto sopečné krátery jsou vzájemně propojeny systémem pravých žil, ale často v dobách jednotlivých erupcí se ukazuje, že se každý kráter umí chovat zcela samostatně. Vrcholek Etny je celoročně pokryt sněhovou pokrývkou. Na vrcholku sopky se nachází několik kalder, mezi nejvýznamnější patří Ellittico Caldera, která vznikla před 14 000 až 15 000 roky.

Celé těleso sopky protíná v severovýchodním směru zlomová oblast, která způsobuje vznik různých prasklin přivádějících často magma na povrch. Nad těmito puklinami často vznikají menší parazitické kužele či kužele z nasypané strusky nebo tufů, celkový počet takovýchto těles je několika stovek. Některé jsou ve skutečnosti nové malé sopky vysoké pouze několik desítek metrů, jiné mohou být vysoké až několik stovek metrů. Odhaduje se, že celkem se na svazích Etny nachází 250 až 300 samostatných menších těles, ze kterých příležitostně proudí láva. Mezi nejvýznamnější patří Monte Barca, Monte Moio, Monti Rossi či Monti Silvestri. Vznikají jako výsledek svahových erupcí, které jsou pro obyvatele žijící okolo Etny pravděpodobně nejvíce nebezpečnou sopečnou událostí. Tyto kužele nejsou okolo sopky rozmístěny kruhově, ale mají orientaci ve směru zlomů S30°V, čímž vzniká severovýchodní riftovový systém.

Pod Etnou se pravděpodobně stýkají tři výrazné zlomové systémy procházející větší částí Sicílie. První hlavní zlomový systém prochází ve směru SSV-JJZ, druhý pak ve směru VSV-ZJZ a třetí menší VJV-ZSZ. Jedná se o zlomy Monte Kumeta – Alcantara, Messina – Giardini a Tindari – Letojanni. Tato skutečnost může mít důležitý dopad na přívod magmatu do sopky. Samotné těleso sopky je taktéž rozpraskané menšími mělkými zlomy, které mohou mít ale spojitost s gravitačním kolapsem kužele namísto s většími zlomovými systémy procházející Sicílií.

Na samotný vrchol se bohužel nedostaneme, neboť tam chodí jen jedna skupina denně a brzo ráno. A ještě prý trvá cesta tři hodiny. Když se dost vynadíváme (Etna vykoukla z mraků) sjíždíme teréňákama k horní stanici lanovky, a tou pak do dolní stanice, tam vylézáme na tři krátery, z nichž jeden bublal ještě v roce 2001. Byla to docela makačka na ně vyšlapat. Pak si jdeme dát kapučíno a nějaké pečivo. A kupujeme nějaké suvenýry. Ještě chvilku se procházíme a už je tu autobus domů, do údolí. Sedáme si vedle řidiče a máme pěkný rozhled. Ve městě ještě zjišťujeme, jak nám pojede zítra vlak a pak už tradá do hotelu a sprchy. Následuje převlek za slušnáky a vyrážíme do rybí restaurace. Dneska mám pečenou rybu a Ivana těstoviny s rybou. Před tím se ovšem důkladně nacpeme pečenou zeleninou.

Cestou na hotel děláme pár nočních fotek. Následuje trocha čtení a jdeme spát, zítra vstáváme opět brzo!

2. den

2. den

Po snídani vyrážíme do centra na obhlídku pamětihodností. Cestou se stavujeme v informační kanceláři pro mapu. Pak na chvilku zabíháme na rybí trh. Ta chvilka se nakonec protáhla na více než hodinu. Bylo to úžasné. Pak potkáváme autobus “hop on, hop off” a za pět kaček vyrážíme na prohlídku městem. Více než polovina cesty vedla podél pobřeží, zbytek městem. Úžasné! Pak vystupujeme na náměstí Duomo a jdeme dále pěšky. Bohužel Italové v zimě spí, v létě tančí a přes poledne nevím, co dělají, ale památky mají zavřené. Zalézáme tedy do restaurace na oběd. Vzpomínám na školní jídelnu a dávám si špagety s mušlemi a Ivana Rigatone ala Norma. Mňam. Pak si jdeme schrupnout. Když jsme vyhajaný do růžova, jdeme zjistit ještě nějaké informace o zítřejším výletě na Etnu. Pak nasedáme na bus a jedeme okouknout místní pláže. Nechápu, proč ten Praotec Čech byl tak línej! Couráme se mořem asi dva kilometry směrem k letišti. U odletové dráhy chvilku okouníme a fotíme (Svatej Martin to není, ale dobrý), a pak se pomalu táhneme zpátky. Ve městě se hrneme k vyhlídnuté restauraci na véču, ale nemáme rezervaci, tak pápá. Dobře jim tak! Našli jsme jinou a lepší! Jako předkrm žlutý meloun s prošutem, pak pizza a samozřejmě ryba, chobotnice a krevety. Přepucnutý se kutálíme k hotelu, cestou ještě kupujeme víno a pár drobností.

A teď spát, zítra toho máme hodně před sebou!