Einvika 2013

Einvika 2013

Einvika 2013U-u-u-úterý, třetího zaaáří 🙂 No, úterý to bylo, ale ne třetího září, nýbrž čtvrtého června, ve čtyři ráno vyrážím s kamarády na pánskou rybářskou dovolenou do fjordů dalekého Norska. V pondělí jsme si byli zapůjčit auto v jedné půjčovně poblíž Kralup. Poldové nás tam nechtěli, protože vlivem neustálých dešťů opustilo Labe (a nejenom Labe) své koryto a začalo se rozlévat po okolních lukách. Vše ale dobře dopadlo a auto si odvážíme domů. Večer pak do něj nakládáme věci, abychom se ráno nezdržovali. V úterý ráno vyrážíme směrem na Norskou osadu Einvika. Čeká nás 1920 kilometrů. Máme ale vymyšlený systém střídání, tak se toho nebojíme. Tím, že nás je pět, a auto je pro devět, vznikla vzadu docela prostorná postel, kde se mohl vždy na dvě hodiny natáhnout řidič, který právě skončil službu. A že to natáhnutí bylo velice příjemné. Nejdříve máme namířeno na severní konec Německa, do města Sassnitz, kam přijíždíme v půl dvanácté. Máme asi hoďku rezervu. Pak se naloďujeme na trajekt, na němž strávíme příjemné odpočinkové čtyři hodiny. Před pátou přistáváme ve Švédsku ve městě Trelleborg. A jedeme dál. Cesta ubíhá docela v pohodě, pravidelně děláme zastávky po dvou hodinách. Cestou se buď kecá, spí nebo čte či se poslouchá mp3. Nejnáročnější úsek přišel v Norsku nad ránem, kdy jsme v horách projížděli rozestavěnou dálnicí v jednom pruhu. Proti i za námi spousty náklaďáků, tma a déšť, nic nebylo vidět, no hnus. Zkracujeme přestávky v řízení na jednu hodinu. Kolem deváté (středa) jsme z hor venku, přestalo pršet a vylezlo slunce. Přesně v půl jedenácté zastavujeme v Einvice před vilou, která bude následující týden naším domovem. Samotná obec Einvika je od nás vzdálená pár kilometrů. My se nacházíme v zálivu fjordu, kde leží bývalá rybářská osada. Po ubytování a wellcome drinku, se vydáváme na krátkou prohlídku okolí, a pak nás náš instruktor Jožin (rodilý Moravák) bere na molo, kde nám ukazuje, jak se loví platejzy, později přezdívané cédéčka. Nachytané úlovky jsme spořádali k večeři. Ještě jsem se nezmínil o kuchařce, také čistokrevné Moravačce. Uměla božsky vařit, bohužel však neměla k tomu dost surovin.

Jak vypadal rybářský den na Einvice: snídaně byla nachystaná mezi půl devátou a devátou, pak se trochu pokecalo a většinou kolem jedenácté se vyjíždělo na moře. Po většinou se chytalo na volném moři, jen když bylo špatné počasí a hlavně vlny, chytalo se ve fjordech. Na vodě jsme při dopoledním chytání vydrželi většinou čtyři hodinky. Po příjezdu do přístavu následovalo filetování ryb. A tady jsme si pak nadávali, proč jsme jich nachytali tolik. Někdy čištění a filetování trvalo až dvě hodiny. Pak následoval oběd a odpočinek. Ten byl dlouhý podle toho, jak dopoledne brali ryby. Když brali, tak se moc dlouho neodpočívalo, když byl úlovek malej, tak jsme to šli zaspat. No a mezi čtvrtou a pátou se pořádala další výprava na moře. To už jsme zůstávali na vodě maximálně tři hodiny, abychom ryby stihli včas vyfiletovat. Kolem deváté jsme večeřeli, a pak podle počasí jsme klábosili buč venku, nebo v chalupě. Většinou jsme vydrželi do dvou hodin (venku bylo stále světlo, asi jako u nás v létě v osm večer), pak se vydal rozkaz a šlo se spát. A tak to šlo, až na pár výjimek (když jsem třeba místo odpoledního odpočinku vyšplhal na horu za chalupou) celý týden. Ryb jsme nachytali dost, každý si vezl domů bednu plnou vyčištěných a vyfiletovaných ryb o váze cca 18 kilo.

Na cestu domů jsme se vydali ve středu dvanáctého lehce po poledni. Cestou zpět jsem ještě fotil úžasnou Norskou krajinu. Lesy, louky, jezera či moře. Převládala zelená a modrá, prostě nádhera. Norsko jsme projeli téměř celé za světla, takže v noci jsme najeli na dálnici a frčeli do přístavu na trajekt. V Trelleborgu jsme byli v sedmé, opět asi s hodinovou rezervou. Skoro celou cestu do Německa jsem prospal. Po vylodění si dáváme pauzičku s občerstvením a uháníme směrem k domovu, od kterého nás dělí asi 600 kilometrů z 95 % po dálnici. Do Patokryjí přijíždíme před půl osmou, doma jsem v osm a rád!

A fotky z této výpravy jsou TADY.