Směr Kutná Hora
20. dubna 2023
Je čtvrtek ráno, máme v sobě snídani a vyrážíme směr Uhříněves, kde máme schůzku s papoušky. Konkrétně s kakadu bílým a s ara vojenským. Ano, opravdu se jmenuje vojenský, protože má zelený brka. Oba jsou hodně přítulný. Nechají se mazlit, drbat na hlavě, na zádech pod křídly. Nám vymezený čas utekl velmi rychle, a my se přemísťuje do Prahy 4 Podolí. Tam odkládáme auto, a jdeme se najíst do blízké čínské restaurace. Dal jsem si něco po Sečuánsku, servírka říkala: to pílí málo pane. Tak ok. Bylo mi divné, že jídlo přináší na olověném talíři, ve svářečských rukavicích a v potápěčské přilbě. Když jsem dojedl, měl jsem na kraji talíře asi desetigramovou hromádku chilli papriček, a nejméně dvakrát tolik jsem jich snědl. Po jídle tedy běžíme k Vltavě, abych si schladil jazyk a trubky do žaludku. Pod botami se rozehřívá asfalt. Pak se jdeme projít po nábřeží, a potom se vy dáváme zpět k autu, které máme zaparkované u Podolské vodárny, kam jdeme na exkurzi. Exkurze velice výživná, myšleno v dobrém, a dvě hoďky utečou jako voda.
A tady se podívejte, co si o Podolské vodárně myslí propagátor architektury Adam Gebrian.
Lépe bych to neřekl!
Nastupujeme do automobilu a vydáváme se směr Havířská bouda, která leží kousek od Kutné hory. Nejdříve ukazuje navigace dojezd za hodinu a pět minut, takže dojezd lehce před šestou, což je super. Během necelé půlhodiny se čas dojezdu mění na hodinu a půl, následně pak na více něž dvě hodiny. Před a za Kolínem je silnice totálně ucpaná. Navigace nabízí přepočítat trasu, tak tedy jo. A hle, najednou je dojezd pět minut po šesté. No super! Tak jedeme podle nové trase, a opravdu dojíždíme pět minut po šesté. Jdeme se ubytovat, chvilka odpočinku, a cesta na večeři. Bydlíme v penziónu, u kterého máme i parádnickou vlastní třicetimetrovou rozhlednu. Po večeři si na slehnutí dáváme panáčky hruškovice a malinovky od firmy Baron. Velká paráda!!! No, a pak už pokoj, čtení, psaní, telka, víno…
21. dubna 2023
Ihned po vykrmovovací snídani, Ivana jí vzdala a mázla si jen housku s marmeládou, vyrážíme do blízkého Sedlece prozkoumat Klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie v Sedleci. Jelikož je pracovní den, jsme tam téměř sami. A musíme uznat, že si s tímhle barákem Santini opravdu pohrál. Místo popisování doporučuji prohlédnout si přiložené fotky. Po prohlídce se přesouváme asi třista metrů do kostela Všech svatých s kostnicí. Sice se v něm prováděla rekonstrukce, ale i tak to bylo zajímavé. Obzvláště v jednu chvíli, kdy si šla restaurátorka nabrat do plastového kýble stehenní kosti, které měli vzorně uložené v krabicích, stejně tak jako jiné kosterní součástky člověka. Ty pak vršila na konstrukci k ostatním. Po prohlídce se jdeme do blízkého bufíčku občerstvit. Sedíme na ulici jako v Itálii, slunce paří, no paráda! Po občerstvení se vydáváme do Kutné Hory, kde prolézáme Chrám sv. Barbory. Ten sice neprojektoval Santini, ale to vůbec nevadilo. Nejen zvenku, ale i zevnitř je úžasný! Dokonce se dá vystoupat kůr, a z něj pak za oltář a za varhany. Zatím co zepředu je oltář krásně vymalovaný a pozlacený, zezadu to vypadá, jako byste se dívali do staré skříně. Velmi zajímavé byly zezadu i varhany, a hlavně píšťaly, kterých tam bylo přes čtyři tisíce. Opět odkážu na fotky. Vkládáme malou přestávku, během které se naobědváme a trochu si odfrkneme. Pak pokračujeme do kostela sv. Jakuba, který je poblíž. Po jeho prohlídce se vracíme zpátky na Havířskou boudu, kde si dáváme kafčo, a pak se jdeme podívat na naši rozhlednu, kde bude mít zítra „romantickou večeři“. Celá vrchní část je prosklená, takže poskytuje dokonalý panoramatický výhled. Nejdříve se kocháme sami, ale pak jsme hodili tiskovku s docela komunikativní servírkou, a ta si dá kolečko ještě jednou s námi, a tentokrát s výkladem! Z vršku vidíme starou těžní věž, asi je to náhoda, že se k nám na dovolený vždycky nějaká ta šachta připlete, a ihned dostáváme instrukce, jak se k ní dostat, a také jak se dostat k blízkému vysílači, který leží za propadlinou, a poblíž něho je na starém důlním díle postaven památník hornických nepokojů. Takže jen co sjedeme z rozhledny, jdeme si vzít bundy a vycházíme k bývalému dolu Turkaňk. Úplně k věži se nedostaneme, ale k samotnému závodu ano. Místo těžby se tam v současné době čistí voda. Odtud se vydáváme na blízký kopec, kde je již výše zmiňovaný vysílač. Je to kousek, ale jak už jsem psal, v cestě nám stojí propadlina z roku 2021 úctyhodných rozměrů. Hluboká je čtyřicet metrů, dlouhá třicet a široká patnáct. Dno kráteru ukrývá pozůstatky původního středověkého důlního díla a nachází se v blízkosti propadu z roku 1969. K propadu došlo v místě jižní části Turkaňské rudní struktury a zároveň v lokalitě naučné stříbrné stezky. Místo je oplocené dvojitým plotem, a dá se bezpečně obejít. Kousek od vysílače Českých radiokomunikací se nachází staré důlní dílo, na němž je vztyčen památník, který nechal vybudovat hrabě Jan Rudolf Chotek v roce 1814. Nad památníkem je navršená mohyla a na ní stojí sedm metrů vysoký kamenný sloup s kovovým křížem na svém vrcholku. Německý nápis na pomníku připomíná jednu kutnohorskou tragedii, kterou bylo shazování živých husitů do důlních šachet. Během husitských válek (1419 – 1421) byla tímto způsobem zabita katolickým vojskem až stovka husitů z Kutnohorska. Vracíme se do penzionu na večeři, a pak již klasicky následuje čtení a pití na pokoji.
22. dubna 2023
Ráno, ještě před snídaní, kupuji lístky na zámek Žleby, protože chceme jít na okruh soukromé salóny, kam může jít maximálně patnácti členná výprava. Na místo dorážíme asi o třičtvrtě hodiny dříve, tak se jdeme cournout po okolí. Pak již čekáme u brány na průvodce. Při vstupu si jeho kolegyně načítá náš lístek s QR kódem, jenže tudududů. Tak znova, a znova zase tudududů. Zkouší to asi pětkrát, a pak zjišťuje, že máme lístky na neděli 😊. Tak chvilku vymýšlíme, co s tím, ale nakonec se řešení našlo a my jdeme na prohlídku. Perfektní trasa, perfektní průvodce! Když jsme pak z chladných prostor vylezli ven, zdálo se nám, že je docela slušný horko. Říkali jsme si, že to je asi tím, že jsme dvě hodiny trávili v hodně vychlazeném zámku. No nic, přesouváme se do Čáslavi, kde se jdeme nejdříve najít. Na náměstí leží několik lidí, které sežehlo slunce. Ne, fakt bylo strašný horko. Jdeme do hotelu na polívku, a pak se hrneme k věži kostela sv. Petra. Akorát narážíme na průvodkyni, která odemyká dveře do věže a upozorňuje nás, že nahoru je to 236 schodů. Jdeme jenom my, a ještě jedna rodinka. Zatím co Ivana jde po třech, já skáču nahoru střídavě po levé a pravé noze. No prd, schodnice byly pěkně vysoké, tak funíme jako medvědi. Holčina říká, že to chodí každou hodinu… Nahoře by byl možná pěkný výhled, kdyby aspoň jednou za pět let umyli okna. No ale dobrá, to by ta dovolená byla zase moc dokonalá. Když se sklouzneme po zábradlí dolů, jdeme k místnímu rybníku, a podél něj a městských hradeb se vracíme na náměstí k auto. Je fakt hnusný vedro! Lezeme do auta, zapínáme klimačku a teploměr ukazuje dvacetšest stupňů. Masakr. Přerušujeme plánovanou trasu a jedeme se zbaběle schovat na pokoj pod klimatizaci, kde vyhlašujeme dvouhodinovou přestávku. Něco po páté se odvažujeme ven, a jedeme se dle typu od servírky, podívat Kamenný kruh u Kutné Hory. Menhiry byly postaveny během roků 2012-13 kutnohorskými nadšenci a s pomocí odborníků, kteří se věnují obnovování energetických bodů v krajině. Když se na ně vynadíváme, jdeme se projít právě vznikajícím satelitním městečkem, kde jsou v různých fázích rozestavěné domky. Pak se přesouváme o kousek dál a podél bývalého sadu stoupáme vzhůru na vyhlídku na obec Sedlec. No, a po návratu na penzión se opláchneme, a jdeme na rozhlednu na romantickou večeři. Zapomněl jsem napsat, že jak tu bydlíme už od čtvrtka, tak jsme v hospodě stihli dvě směny, z nich každá měla hodně dobře „vyvařeného“ kuchaře, oba tak +/-50 let, a ta jídla byla fantastická! A zrovna takové bylo i to jídlo na rozhledně. To jídle jsme se skutáleli ze schodů do pokoje s tím, že se budeme dívat na Poldu, a já budu psát deník. No, zlatý voči! Padáme a spíme…
22. dubna 2023
Poslední snídaně Páně, balíme a opouštíme superiózní místo směrem k zámku Kačina. Původně jsme se tam chtěli vypravit již včera, ale byly tam nějaké sportovní hry, tak jsme to odložili až na odjezd. Zámek je kousek od nás, takže jsme tam byli, co by dup! První pohled nás opravdu uchvátil. Zámek je obrovské stavení s velkými sloupy, které jsme snad viděli jen v Římě. I rondel s dírou ve stropě hodně připomínal Pantheon. Vybrali jsme si prohlídku s názvem „Pod schody“, která byla bez průvodce, a pojednávala o životě služebnictva na zámku. Takže jsme viděli různé spižírny, sklep na víno, perfektní obrovskou kuchyň a třeba i konírnu. Bylo to fakt hrozně zajímavé! Po prohlídce zámku jsme se ještě procházeli v místním parku, kde bylo také spoustu věcí k vidění. Ze zámku přejíždíme do obce Nové Dvory, kde je taková zajímavá stavba, viz foto v galerii, ale bohužel není přístupná, protože v ní sídlí školka. Tak se jdeme alespoň najíst do místní hospody. Tuhle dovču máme fakt velký štěstí na dobrý hospody! A pak, koně klus promění v cval… zpívá Poklus, ale my se přesouváme na přepadovku na Červený Hrádek 47. Sám tyhle rychlé akce nemám rád, proto jsem Ivaně řekl, aby zavolala Míle alespoň deset minut před tím, než tam dorazíme. Jenže, já jsem si den předtím s neteřinkou Verčou psal, bohužel ale už ne o tom, že bychom se u nich stavili. To mě napadlo až později, a to už si ona nepřečetla. Takže, aniž by pořádali nějaký raut či oslavu, parkujeme u jejich branky, a po roce opět vidíme většinu z rodiny Zmatlíků! Ivana je zatažena Mílou do baráku, já se jdu s Láďou a dcerkou od Verči podívat na hospodářství, a na nové stroje, které za ten rok, co jsme se neviděli, vyrobil. Pak mi ještě Bára, Láďovo vnučka a Verči dcera, ukazuje bunkr a králíčky, které děda Láďa už nezabíjí, ale prodává 😊. Pak jdeme do baráku na čaj a pokec. Asi po hodince se vydáváme zpět k domovu. Než ale dorazíme domů, stavujeme se za babičkou u Sestřiček, kde se potkáváme i s Bobešákem. A pak už rovnou domů, k druhé babičce, která se nám vzorně starala o hospodářství. A zazvonil zvonec, a výletu byl konec. Tedy, ještě v noci mi píše neteř číslo dvě, tedy Míla, že nemohla na Hrádek přijet, a že tedy někdy příště. A my už víme kdy! Tečka.
A fotky jsou TADY.