Konečně fotky z Furore

Konečně fotky z Furore

Tak skoro po měsíci, ale je to tady! Konečně jsem dal dohromady fotky z letošní dovolené. Naflákal jsem jich přes šestset, takže třídění a popis trval nějakou dobu. A pak jsem musel ještě dělat fotky a videa ze svatby.

Ale dosti lamentování, fotky z dovči jsou TADY, a níže dvě videa ze startu z Říma, a z přistání v Praze!

Neděle 11. 6. 2017

Neděle 11. 6. 2017

Úplně normální ráno, až na to, že je to poslední ráno ve Furore. Ani osel nehejká, kočka už to taky vzdala. Naposledy snídáme na terase, poslední pohledy do údolí na moře a jde se balit. Už si nikdy na dovolenou do Itálie nebudeme brát bundy a rifle! Tak máme zabaleno, citrony naložený a stěhujeme to do auta, Ivana si bere Neurol a můžeme vyrazit. Nejdříve nás čeká cesta k letišti do Neapole, kde je půjčovna Europcar, vrátit auto. Celý proces vrácení trval asi tři minuty, skáčeme do taxíka a jedeme asi deset minut na nádraží. Tady dáváme svačinku a přesně podle plánu, tedy ve 12:55 startujeme směr Řím Termini. Teď sedíme v něčem, co vypadá jako letadlo. Letí nebo jede to jako letadlo (300 km/h), jsou tu kožený sedačky, bazén a internet. Tak dobře, bazén tu není, ale sjezdovka jo! Tak ne, dobře…

Přistáváme v Římě. Vedro. Hledáme kam odložit kufry. Vedro. U úschovny je fronta jako prase, tak to vzdáváme a jdeme ven i s kufry. Avšak pozor, přímo naproti úschovny je další úschovna a tentokrát bez fronty. Sice název úschovny Al Kajďák nepůsobí moc důvěryhodné, ale budiž.

Jdeme na náměstí Republiky a odtud jedeme na Benátské náměstí. Tam vylézáme s tím, že si dáme na piánu v baru kafe a víno. Sápeme se z boku nahoru a ejha, průchod k baru je zavřený. Tak jdeme dolů a ke Koloseu. Zapadáme do jedné zahrádky, ale číšníci jsou poněkud zmatení. Kávu, víno a vodu objednáváme na třikrát. Pak se vracíme metrem na náměstí Republiky na zmrzku a nechat tam vzkaz, že Bobeš přijede za rok. Cestou na vlak si Ivana musí koupit kabelku, jinak jí prý nepustí přes hranice. Vyzvedáváme kufry, Mustafa se ptá, jestli chceme i granáty a samopal. Jdeme na peron. Ostraha nás posílá na nástupiště 26, dozor u dvacetšestky pak na dvacetčtyřku, a jelo to z dvacettrojky. No aspoň jsme se trochu proběhli.

Teď už frčíme na Fiumicino. Tam se odbavujeme, a hned procházíme kontrolou. Tady se panáčkové hodně vylepšili. Naposledy to bylo pětačtyřicet minut, a teď pět. Palec nahoru! A pak už to nabralo rychlý spád. Koupit pití, cesta ke gejtu, chvilka sezení a jízda busem přes celý letiště za letadlem. A kdo zná letiště ve Fiumicinu ví, že to není pět minut. Domů letíme s ČSA A319 OK-REQ. A ČSA překvapili, neboť sedět v bussines class není vůbec špatný. A to jídlo? No paráda. Vylétáme o dvacet minut později a přilétáme na čas. Kdo umí, ten umí. A pak už klasika. GoParking a cesta domů. Když dojíždíme do Pato, ozve se z rádia Italská hymna! A jsme doma! Babička lítá po dvoře jak splašená, a Dixina stojí mezi dveřma. Tak ne, obráceně to bylo :-).

A zítra do továrny, k soustruhu…

Sobota 10. 6. 2017

Sobota 10. 6. 2017

Dnes jsme měli na výběr. Buď pojedeme na Vesuv nebo se budeme plácat na pláži. Nakonec vyhrála cesta autem do Amalfi a odtud lodí do Salerna 🙂 . Na Vesuvu jsme už byli a pláži by nás to celý den nebavilo. Takže odkládáme auto v jeskyni a jdeme koupit lístek na parník. Pak zalézáme do plážového baru na kafe a víno a citronovou tříšť. Krásně to tam uběhlo a už kráčíme k parníku. Byla to vlastně soukromá jízda pro cca dvacet lidí, takže jsme se na palubě hledali.

Byla to nádherná jízda podél pobřeží. Na sluníčku a při tom ochlazováni větrem… Asi po čtyřiceti minutách přistáváme v Salernu. Tady je vedro jako prase. Jako tři prasata. Vaří se i dlažba, o asfaltu nemluvím. Jdeme se kouknout kousek do města, ale začal mi od sluníčka hořet batoh, tak se schováváme v jedné krásné pizzerii. Je tam chládek a po jídle konstatujeme, že i vynikající pizzy. Nějak to tam uteklo a už zase jdeme do přístavu. Cestou potkáváme holuby po pás bořící se v rozteklém asfaltu. Kupujeme lístky a po chvíli se naloďujeme. Kupujeme si pití na cestu. Když si sednu na horní palubě na lavici, vypálí se mi do kraťasů na zadku pruhy. Ještě než odjedeme, sledujeme potápěče, jak se snaží vyprostit zaseklou kotvu sousední lodi. A už frčíme

Cestou opět nádherná panoramata a vítr. Trochu jsme se připekli. Jdeme si pro zmrzku a pak do jeskyně pro auto. Cestou domů se stavujeme u pappa Frančeska na kafe a drink. Pak ještě poslední malý nákup a šup na barák. Z dnešního slunce jsem docela k.o., tak sebou chvilku praštím na lehátko na terase. Nakonec mě na nohy postavil hlt slivovice. Čteme si, než zalezlo slunce, a pak griluju klobásy a rajčata. Vynikající rajčata. Teď už víno a klídek… Poslední noc!

Pátek 9. 6. 2017

Pátek 9. 6. 2017

Ráno mě probudil už v půl devátý osel hýkající pod oknem. Plán na dnešní den byl jasný. Amalfi, a pak cesta lodí do Positano, což je vesnice vedle nás, ale jízda lodí je jednak rychlejší a navíc ty panoramata, Heduš. Auto parkujeme zase v jeskyni a tunelem jdeme na náměstí. Nejdříve si kupujeme lístky, pak jdeme do plážového baru na kafe a vínko. K tomu ještě dostáváme buráky, tak je musíme sežrat. Akorát to vyšlo a pelášíme do přístavu. Sedíme na horní palubě, s výhledem na pevninu… cestou to pěkně fučí, ale jak už jsem psal výše, ta panoramata….

Přistáváme v Positano a jdeme očíhnout pláže a hospody. Úzkým chodníčkem se dostáváme na skoro opuštěnou pláž, avšak cestu na ní nám zatarasil plážový bar. No, co se dá dělat. Nejdříve si dáváme jen víno a vodu, ale když jsme viděli, co přinesli k vedlejšímu stolu, objednáváme si chobotnice taky 🙂 . A zase víno… Když jsme to zbouchali, jdeme se konečně mrknout na pláž. Když viděl plavčík Ivanu, nechal upustit trochu moře, aby nevzniklo tsunami, až tam Ivana vleze 🙂 . No, ale moře bylo příjemné, a těch pár převrácených loděk, po tom co tam Ivana vlezla, si ani nikdo nevšiml. Pak se pomalu vracíme k přístavu se zastávkou ve zmrzlinárně. A potom už fakt šup na loď a zpátky do Amalfi.

Tam jdeme pro auto, do navigace dáváme cíl Agerola a jedeme se kouknout, jak vypadají ty opuštěné baráčky nad náma. Ve výšce 611 metrů nad mořem zjišťujeme, že to vůbec nejsou žádné opuštěné domečky, ale část vesnice, která následkem převýšení není vidět a čouhají z ní jen ty baráky u srázu. Vracíme se tedy k nám do vesnice, do nadmořské výšky 330 metrů k papá Francescovi na víno a kafe. A vedle jdeme nakoupit večeři. Dnes italské klobásky. Než je opečeme, zdlábneme ještě melouna od německých slečen. A pak už jen pohoda na terase. Z vrcholků hor se k nám line hudba z diskotéky. No prostě Itálie!
Chci být italský důchodce!

Čtvrtek 8. 6. 2017

Čtvrtek 8. 6. 2017

Dnešek začal příjemným překvapením, protože – buchy buch na venkovní dveře – a odjíždějící sousedky nám přinesly skoro celého melouna. Po snídani jsme vyrazili na okružní jízdu po pobřeží. Sice jsem si zase vzala prášek, ale stejně jsem se po cestě od kostela Santa Rosa z kopce dolů rozbrečela strachy. Natočila jsem tenhle úsek na mobil, ale ve skutečnosti je to mnohem hroznější. Jeli jsme do Sorrenta a povedlo se nám zaparkovat celkem blízko centra. Po schodech jsme sešli dolů do přístavu a prohlíželi jsme si lodě jedoucí na Capri. Poobědvali jsme v pěkné restauraci hned v přístavu a oba jsme měli mušle. Fakt s nima nešetřili… Ze Sorrenta jsme zahájili jízdu podle průvodce, ale bohužel všechny místa s nádherným výhledem byly nějak nedostupné. Nakonec jsme pár fotek udělali ve vesnici Torca a potom na Positanem. Cesta samými zatáčkami trvá neuvěřitelně dlouho, průměrná rychlost je doteď 36 km (včetně cesty z Neapole po dálnici). U fjordu ve Furore se nám podařilo vmáčknout na okraj silnice a po kamenných schodech jsme sešli k tomuto zajímavému úkazu. Fjord zabíhá mezi skály a dá se v něm pěkně koupat. Je známým symbolem městečka Furore. Pak zase stoupáme autem do naší nadmořské výšky, nakoupíme si potraviny na večeři a v baru u dědka si za odměnu dáme kafe, víno a Aperol. Zase jsem přežila dnešní jízdu, hned je mi lépe … Ještě kousek dojet domů a ejhle, máme tu nové sousedy. Zase jsme grilovali hamburger, ale kočka už asi dnes asi byla přežraná a nepřišla.

Středa 7. 6. 2017

Středa 7. 6. 2017

Ráno normálka vstávám v devět, pod oknem hýká osel s nákladem dřeva na zádech. Dáme snídani, trochu té hygieny a vyrážíme do světa. Tedy do nedalekého města Amalfi. Z kopce dolů, doleva, doprava, doprava, doleva, autobus, couvej…. Jak nám říkal majitel baráku, zaparkujte v jeskyni. No jo, ale kde jí najít? Nikde žádnej pračlověk… projíždíme vesnici a najednou jí vidíme. Jenže je v protisměru, tak se musíme někde otočit. Asi po půl kilometru se otáčím na prasáka do protisměru. Přijíždíme před jeskyni, ale tam už stojí dvě auta a před nima řetěz, že je plno. Zapíchneme to za ně a čekáme. Asi po deseti minutách pikolík odstraňuje řetěz a parkujeme. Tedy já. Ivana musela vystoupit, protože stropy jsou slabé a nemuseli by její váhu vydržet. Vyhrabu se do čtvrtého patra, beru bágl a šupajdím ven. Jdeme podél silnice do města. Do krásného města. Všude sice moc lidí, jsem rád, že bydlíme v oblacích, ale to město je fakt hezký! Nejdříve jsme zamířili do baru na městské pláži, kde si dáváme „kapréze“ kafe a víno a vstřebáváme atmosféru. Pak vyrážíme do přístavu na lodičky. Ty jsou vždycky úžasné. Po přístavu jdeme na oběd. Já špagety s krevetama a Ivana pizzu. Pak jdeme hodit oko hlouběji do města. Stavujeme se v kostele, kupujeme mě zmrzlinu a pak nějaké suvenýry. Pomalu jdeme do jeskyně pro auto. Ivanu tam zase nepustili. Cestou domů se Stavujeme už tradičně u pappa Frančeska na víno a limončelo. Vedle v krámě nakoupíme něco na ráno a frčíme domů. Tady děláme hamburgery a čumíme na moře. A já sosám víno a slivku….