Mutěnice
Fotky najdete TADY.
Níže vkládám zápisky z pobytu v Mutěnicích. Nebudu dělat zvlášť stránku pro každý den, ale zápisky budu doplňovat pod sebe. A zrovna tak fotky. Odkaz na ně je v pravém horním rohu příspěvku. A jde se na to…
31. srpna 2024
Trvalo to dlouho, trvalo to strašně dlouho, trvalo to nekonečně dlouho! Ale už je tady sobota, a my vyrážíme na jižní Moravu do Mutěnic. Nejedeme však rovnou do Mutěnic, ale dáváme si spací přestávku v obci Želiv, kde navazujeme na loni rozjetou „cestu po stopách Santiniho“. V Želivi se ubytováváme v hotelu na Kocandě, který leží mimo obec. Dle recenzí je to tu útulné a dobře vaří. Tak uvidíme. Ubytujeme se, trocha odpočinku a vyrážíme na obhlídku vesnice, kterou zakončujeme u kláštera premonstrátů a kostela Panny Marie. Klášter i kostel už byl bohužel zavřený, ale paní na „íčku“ vzala klíče, a pustila nás do kostela a odešla. Asi působíme důvěryhodně, protože jen řekla, až budeme odcházet, ať jí dáme vědět, že skočí zamknout. Nu což, pytle na zlaté kalichy a andělíčky jsme neměli, tak se nemusela ničeho bát. Zpátky k Santinimu. Santini přichází do Želivi v roce 1714, aby vypracoval projekt a následně až do roku 1720, kdy byl kostel dokončen, stavbu dozoroval. Santiniho úkol v Želivi byl odlišný než předtím v Sedlci nebo Kladrubech, kde se jednalo o interpretaci původně středověkého chrámu v duchu barokní gotiky. Zde měl za úkol dostavět novou část a připojit ji k opravenému gotickému kněžišti. Osa kostela je opticky prodloužena předsunutou předsíňkou a bočními věžemi, mezi které je umístěna gotická monstrance, osazená podle Santiniho návrhu v roce 1719. Komplikovaně je řešená prostorová koncepce interiéru, rozdělená do třech lodí, které jsou mezi sebou rozděleny zavěšenými visutými klenáky. Ty pak jako variace na středověké předlohy působí ve své hmotnosti neskutečně křehce. Stejně tak působí průhledy do vrchního patra u bočních velkých oken. Shrnul bych to tak, že kdo umí, ten umí. Po prohlídce přecházíme do blízké klášterní restaurace, kde si dávám místní pivo a kafe. Pak se pomalu a oklikou vracíme zpátky na hotel. Chvilka domácího klidu, abychom nepřišli moc brzo na večeři, a pak večeře. A opravdu, recenze nelhali! Potom návrat na pokoj a sledování Ducha a spánek.
1. září 2024
Je tady neděle a my hupkáme na snídani. Opět vynikající! Pak rychlo balení a směr Mutěnice, ovšem ještě se zastávkou v obci Rajhrad, kde na nás čeká další Santiniho dílo! Ovšem ani do Rajhradu nejedeme přímo, protože se stavujeme v Pelhřimově. Ne však v muzeu kuriozit, ale na krematoriu. Však to znáte: „Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“ Známá hláška z neméně známého filmu „Vesničko má středisková“. V místě „krematoria“ se nachází pamětní kámen s cedulkou, připomínající ono fiktivní krematorium, které v Pelhřimově nikdy nestálo. Pak tedy pokračujeme dál do Rajhradu. Parkujeme u cukrárny, kousek od kostela, který se chceme prohlédnout, ale zdá se nám takový malý, a vůbec nenese klasické Santiniho rysy. Až při kávě zjišťujeme, že ten správný kostel je asi o kilometr dál. No tak jsem se při zadávání dat do navigace spletl, no 😊. Bohužel silnice k Proboštskému kostel sv. Petra a Pavla je uzavřená, tak si musíme udělat patnáctikilometrovou zajížďku. Na kostelu Santini pracoval pouze na začátku stavby, takže jeho rukopis je vidět pouze na bočních zdí jen po střechu. Pak bohužel zemřel, a jeho následníci opustili jeho koncept stavby. Opouštíme Rajhrad a směřujeme do Mutěnic. Cestou se ještě stavujeme ve Velkých Pavlovicích na oběd, a v Habánských sklepích objednat exkurzi. A pak už zbývá jen kousek ke sklípku. Tam už nás vítá majitel, bleskově přebíráme sklípek, oproti loňsku je zde klimačka, a loučíme, neboť Vagundů odjíždějí do Chorvatska. Vybalujeme se, a vyvalujeme se. Heslo dne zní: nebudeme se v tom vedru, 34 stupňů, honit. No, ale jak jsme se trochu vychladili, dostáváme nápad, že bychom mohli dneska aspoň zdolat místní rozhlednu Vyšicko. Je sice na kopečku, ale když se to obejde, stoupání není tak hrozné. Akorát jsme trochu zapomněli, že po celou dobu půjdeme pod přímou palbou slunce. No, a samozřejmě jsme si nevzali pití. Volal jsem sice před odchodem tomu klukovi, co má u rozhledny bufík, jestli tam budou, ale ta vzdálenost vůbec neubíhala. Nakonec se tam doplazíme, a padáme pod pergolu. Hned objednávám ledovou vineu, ledové kafe s tonikem, a ledovou rulandu šedou 😊. Jeden hlt kafe nás postavil na nohy. Ivana na rozhlednu nechce, tak se tam vyšplhám sám. Božsky tam fouká! Pak se mezi vinohrady vracíme zpět do vesnice, a jdeme se kouknout, co je ve sklípku u Tesaříků nového. Loňské víno! 😊. Tak dávám ochutnávačku, asi hoďku pokecáme, a vyrážíme k domovu. Večeře, víno, chvilku telka a spánek v klimatizovaném pokoji!
2. září 2024
Je peklo, vlastně ne, je pondělí, ale venku je peklo. V půl desáté dvacet sedm stupňů. No, nebudeme to přehánět. Vylezeme na terasu, a jí dopisuji zápisky z Frantovek a začátek zápisků z dovolené v Mutějovicích. Lehce před poledne, kdy už teplota ve stínu vylezla na třicettři jsme se vydali dolů do města. Nejdříve na radnici navázat meziobecní spolupráci, no to bohužel ne, ale bylo by to pěkný, ale koupit si lístky na sobotní akci, pak udělat základní nákup v místním COOPu (víno jsem si nekupoval 😊), a nakonec do místní rajčatárny pro čerstvá rajčata a borůvky. Rajčata jsem viděl i v místním obchodě, ale byla z Maroka 😊😊😊. Stavujeme se na oběd, a pak jedeme sebou fláknout do sklípku, protože to opravdu takhle nejde. Pozdě odpoledne vyrýžímu ku mlýnu do Starého Poddvorova. Jasně, že už jsme tam byli několikrát, ale je to prostě kouzelné místo. Od mlýna se pak přesouváme k rozhledně Na Podluží. Je vysoká třicet metrů, a dokud na ní „vyběhnu“ bez zadýchání, je všechno ok! Bohužel místní bufáč je zavřený… Z rozhledny jedeme k rybníku Lužák v obci Lužice. Pěkné místo, stejně jako je rybník v Mariánských Radčicích. Pak už se vracíme do Mutěnic a jdeme udělat klasické kolečko po sklepech. Pak cesta domů a Specialisti 😊.
3. září 2024
Úterý, třetího zaaáří… je horko jak v prde**. Rozhodli jsme se, že místo chození budeme jezdit automobilem. Ivana už loni chtěla vidět Archeopark u Pavlova, tak tedy plním její sen, a vyrážíme na cestu. Naštěstí expozice je v podzemí, takže ok. Jenže pak jsme vylezli ven, a venku něco, jako když se vyleze v Egyptě z pyramidy. Jdeme se tedy osvěžit do nedalekého bufíku, a pak pokračujeme kolem Novomlýnských nádrží. Samo že autem, ven jen maximálně na dvacet minut. Než to celé objedeme, jsou to skoro dvě hodiny. Samozřejmě se zastávkami. Pak už míříme do Mutěnic na oběd, a do sklípku. Myslím našeho. Já padám do pelechu, Ivana si jde prý ven číst. Je tam třicetpět stupňů… Asi po hodině nás oba budí Honza 😊. Už přesně vím, co znamená „čumět jako vyvoraná myš“ 😊. Odpoledne nemíníme měnit styl cestování, tedy autem, a na jedeme na „naší“ Vyšickou rozhlednu na kafe. Bohužel zavřeno. Sjíždíme tedy do vesnice, a stavujeme se ve sklípku Bílý kopec, kde nám dcerečka udělá kávu, a donese víno. Odevzdávám klíče od automobilu a jupííííí. Pak přecházíme dál, a vidím nějaký pohyb v blízkém sklípku: Haló, je tam někdo? Co by si chtěl? Ochutnat nějaké vínko! Tož vem si sklenku nahoře, a pojď za mnou dolů. Tož si beru sklenku, a jdu dolů. Ochutnám asi pět vzorků, a peláším do auta pro přepravku. Nakládáme, zaplatíme, ochutnávku ne – pán je frajer, a pokračujeme dál k Tesaříkům. Tam už klasika jako vždycky. Pokecáme, a relativně brzo opouštíme sklep. Mám hlad, musím dopsat deník, a pak podepsat dokumentaci k výběrovému řízení. Pokud se mi tedy podaří připojit na radnici…
4. září 2024
Jak už to tady pomalu bývá zvykem, ráno vedro jako čuník, tak vyrážíme automobilem značky KIA Ceed do Sluneční brány, tedy do Sonnentoru. Tedy do fabriky, kde se „dělá“ luxusní koření a čaje. Samozřejmě všechno v BIO kvalitě, tedy hnojí to až za tmy 😊. Na exkurzi nejdeme, známe to tam lépe než někteří zaměstnanci. Nejdříve vytahujeme hole, a jdeme udělat okruh kolem Čejkovic. Jako, bylo by to dobrý, být o deset stupňů míň. Takhle jsme se vrátili k továrně na koření s jazykem na zádech. Dáváme si ledové kafe, a pak se vrháme do mezi regály. Nakoupíme, a padáme. Sjíždíme do města, a jdeme si prohlédnout „nové“ Čejkovické sklepy. Samozřejmě jen z venku. Gentleman přeci nepije za slunka. Následuje cesta do hospody v Mutěnicách, pak klid na lůžku, a pak zpátky do pece. Tentokrát nás čeká výprava na rozhlednu Slunečná. Bufík bohužel zavřený, a tak lezeme na rozhlednu. Perfektní výhled! Chvilku posedíme pod rozhlednou a vyrážíme k Františkovi Floriánovi, nakoupit pár deci vína. Jenže Ivana je jak utržená z řetězu. No, nakonec se nám to do auta vešlo, a tlumiče tu zátěž vydržely. To však není všechno, protože jsme měli domluvenou degustaci tady u souseda na sedmou hodinu. Dorážíme za tři minuty sedm, takže paráda. Ivana mě tam nechává samotného, a tak se musím snažit. Nakonec uzavřeme pro obě strany výhodný obchod, a vracím se domů na večeři. Pak sedíme na terase, a nic se nám nechce. Je tu pohoda!
5. září 2024
Po snídani jedeme směr Kobylí a na „rozhlednu“ Stezka nad vinohrady. Samo, že jí také známe, ale prostě Morava. Po prohlídce pokračujeme s holemi dál do obce Vrbice, která nás opravdu velmi překvapila. Jednak sklepy, a jednak se super občerstvením! Tam nějakou dobu posedíme, a vracíme se zpět pro auto do Kobylí. Odtud přejíždíme domů stezkou mezi vinohrady na oběd a na odpočinek. Když jsme vyjížděli, bylo zataženo, ale asi po hodině klasické peklo! Od pěti jsme měli schůzku v jednom sklepě tady u nás, tak se tam přesouváme autem, abychom víno netahali na zádech. Během půl hoďky jsme byli zpět, auto dáme do stáje a jdeme mezi sklepy. Však sa uvidí. A vidělo 😊. Ti lidé jsou tu prostě zvláštní. Milí a pohostinní. Procházku končíme klasicky u Tesaříků ve sklepě. A pak už rovnou domů. Jak psal dneska Bobeš: domů jako domů, nebo domů jako domů. Tak jasně, že domů 😊. Fotky dodám ráno, akorát odbyla desátá…
6. září 2024
Ráno říká Ivana: Dneska se budeme motat kolem lednice. No paráda, neošoupu si nohy a do sklípku je to kousek. Tak jasně, že to byla past. Jedeme do obce Lednice, podívat se na místní zámek. Než tam dojedeme, potkáváme zaparkovaného Mysliveckého jaguára, kterého jsem naposledy fotil před osmi lety. Jako, zámeček je hezkej, ale teplota strašná. Procházíme se parkem, a pak zalézáme do místní osvěžovny. A pak se zase procházíme parky, a pomalu míříme k automobilu. Opouštíme lednici, vlastně Lednici, a míříme do obce Němčičky, kde je jedno vinařství. Ale to není obyčejné vinařství, to je začarované vinařství. Dělají tam totiž Bílou frankovku! A to hodně dobrou. Na dvoře je akorát lahvovací stroj, tak konečně vidíme, jak probíhá lahvování vín u menších vinařství. Uděláme nákup, jedeme odstavit auto, a jdeme Mezi řádky. To velké M je tam v pořádku. Mezi řádky se totiž jmenuje místní občerstvovací stanice maringotka, která je opravdu zapíchlá mezi řádky ve vinohradu. Dáváme si kafčo, Ivana se zmrzlinou, a já s bílou frankovkou. Jako dobrý, no… Pak přejíždíme do Bořetic, kde jsme kdysi pobývali. Projdeme vesnici cik a cak, a pak zapadáme do jednoho vinařství. Z Bořetic pak už jedeme domů. Chvilka odpočinku, a já dostávám propustku mezi sklípky. Klasicky mířím k Tesaříkům, kde vydržím necelé dvě hoďky, a pak už mířím domů. Odolávám nástrahám kolem ležících sklípků, ale těsně před cílem začali Rusová zase rušit GPS signál, a omylem jsem přistál ve sklípku u pana Dubiny, teď už Míry, který je od nás asi dvacet metrů. Tam bylo strašně silné geomagnetické pole, a já se tam odtud ne a ne urvat. No, ale nakonec to dobře dopadlo, a ve zdraví jsem dorazil domů. Kolik jsme toho přechutnali se nedá spočítat, protože tolik prstů nemám…
7. září 2024
Nebudu už psát o tom, že ráno bylo vedro jako prase. Bylo! Jedeme tedy do Bílovic, ten to krát se podívat na jejich slípku a na kapličku Hradištěk. Auto necháváme na parkovišti, a jdeme mezi vinohrady nejdříve ke slepici. Je sobota, a míjejí nás nižší desítky pumpičkářů, většina s elektropohonem. Bohužel nikde ani památka po občerstvení. A že ta mrcha žlutá paří! Od slípky pokračujeme dál ke kapličce. Buď si houby pamatujeme, nebo se hnuly zemské kry, a ta kaple se nám vzdaluje. Ale jo, dojdeme tam, milión turistů, ale dobrý. Cesta zpět je nekonečná, naštěstí parkujeme u bufíku. Pak pokračujeme k naší rozhledně na kafe a kousek toho vína. Ale ouha. Nějaký pako občerstvovací budku vykradl, a majitelé přišli o stroj na kafe ☹. Jo, lidé jsou různí, někteří hovada. Dali jsme si tedy jen nealko a frčíme domů. Tam si dáme do krku polévku a spánek. V půl třetí jsme už zase na značkách v centru, a čekáme na průvod krojovaných družin. Nebylo jich moc, ale bylo to hezký. No a samozřejmě k tomu patřilo luxusní vínečko. Nějakou dobu tam ještě okouníme, a pak si jdeme domů pro auto, a frčíme do Velkých Bílovic kam? No přeci do Habánských sklepů. Takhle, že nás znají v Kněževsi, kde spíme každý druhý měsíc, tomu rozumím, ale přijít po roce na recepci do Habánů a slyšet: dobrý den pane Řeháku, to už je jiná liga 😊. Po sedmé, možná i po osmé jdeme na prohlídku závodu, a tentokrát opět s technologem. Prohlídka jako vždy super, následná ochutnávka luxus. Vracíme se zpět na Mutěnské vinobraní, kde sledujeme dražbu vín a hrozna. Chvilku posloucháme Pavla Calltu, ale nějak mě to nezaujalo. No, a závěr večera patří opět vinařství Vincúr – Tesařík. Ty fotky doplním až doma…
8. září 2024
Poslední snídaně… Balíme věci, to nám šlo strašně rychle, páč sebou máme jen malé víkendové kufry. Já z toho mého tahal jen trička, boxerky a dvakrát ponožky 😊. Házíme to do auta a začíná druhá, a těžší půlka nakládání. Máme celkem dvacetšest krabic po šesti, a třicetsedm flašek sólo. Ale i to po nějaké době naložíme. Loučíme se se sousedy a jedeme do Habánů, kde máme připravenou krabici Modrého portugala a dvě sklenky. Než nám paní recepční vydá krabici, dostáváme prý v „rámci dobrých vztahů“ láhev Veltlínu, ročník 2021 – pozdní sběr. Jo, takový dárek potěší. Dáváme si poslední moravské kafčo, nastavujeme navigaci a frčíme domů, domů. I se zastávkou na oběd nám cesta trvala necelé čtyři hoďky. Stavujeme se ještě v babičkově, a pak už nás vítají Patokryje! A to je konec…