Madeira 360°
Téměř měsíc po návratu z Madeiry jsem dal dohromady třistašedesátistupňové fotografie. Tak nějak vychází na každý den jedna fotka. Někdy i více. Hezké koukání 🙂 . Ovládat se dají tažením myší, nebo na tydlifonu prstem…
Fotky z Madeiry
Fotky a video z Madeiry už mám hotové přes týden, ale nebyl jsem schopný se dokopat k jejich uveřejnění. Ještě mi zbývají zdolat fotky z panoramatické kamery, aby to bylo úplně kompletní. Jenže venku je pořád hezky, a tak se mi nechce sedět u počítadla. No, a večer si zase musím otevřít víno a něco ugrilovat, takže času fakt málo. Jinak se mi podařilo najít perfektní realitní web, kde se prodávají nemovitosti na Madeiře. Najdu si ještě tři až čtyři zaměstnání, a pak se tam podívám znovu 🙂 .
Takže, fotky jsou TADY, a video níže. Hezké pokoukání…
Pondělí – 11. den
Poslední snídani si chceme užít na terase, ale téměř se nedá přiblížit k francouzským dveřím, jak to tam sálá. Ale jsme tvrďáci, a stěhujeme židle a stůl ven. A bylo to fakt maso! Nemyslím na talíři, ale to počasí. Ještě před snídaní začínáme balit, a je toho nějak hodně. U snídaně se loučíme se sousedy, po snídani pak s Vláďou a s Danou (Davídek asi spal). Hodím kufr do auta, to se postaví na zadní, zařehtá a po jedenácti dnech opouštíme vilu Schirocco. Protože odlétáme až odpoledne, a máme k dispozici auto, jedeme se podívat na vyhlídku nad městem Machico. Opět stoupáme do třista metrů, abychom si pak užili božský výhled jak na město, tak na místní záliv s pláží. Vidíme odtud i na nejvýhodnější část ostrova. Když se dostatečně vynadíváme, jdeme se projít kolem místní levády, která prochází nejdříve kolem domů a zahrad, a pak divokou přírodou. Potom už sjíždíme dolů do přístavu a k pláži. Místní pláž je široko daleko jediná, která se pyšní dovezeným mořským pískem. To znamená, že je žlutá, a ne černá, jako všechny ostatní. Po procházce kotvíme v místním baru, kde si dáváme polívku, a doplňujeme tekutiny. Potom se jdeme ještě trochu cournout, a za pět dvě odjíždíme na letiště, kde předáváme automobil, který nás po celou dobu spolehlivě vozil po ostrově. Chvilku po příjezdu otevírají odbavení, takže se rychle zbavujeme kufru. Opět máme všechny dokumenty v pořádku, takže do pěti minut jsme odbavený. Hned procházíme rámy, a na hoďku se usadíme na terase s výhledem na plochu. No a pak už to šlo opravdu v rychlém sledu. Smartwings se opravdu snaží, takže odlétáme přesně podle jízdního řádu, tedy v 16:40 místního času. No a teď, v šest hodin Madeirského času(MČ) už máme za sebou řízky a jednu láhev vína. To víno tedy jen já. A za chvilku bouchnu druhou, a pak hodím záda. No záda, zdřímnu si… Teď, ve čtvrt na sedm MČ hlásí kapitán, že jsme opustili Atlantický oceán a letíme přes Španělsko. Dále bude následovat Biskajský záliv, Paříž, Frankfurt a Praha. Letíme ve výšce 11.420 metrů nad mořem. Očekávaný přílet na letiště Václava Ruzyně Havla je ve 21:40 letního českého času. Tak uvidíme… Teď je 19:30 MČ a jsme nad Paříží. Zapadlo slunce… Frankfurt nad Mohanem 20:00 MČ… A kapitán nekecal, přistáli jsme za dvě minuty třičtvrtě na deset. Následovala celkem rychlá kontrola dokladů, čekání na kufr, převoz na GoParking, a hup do penzionu. Tady už na mě čekala lahvinka bílého, která mi pomáhá psát deník.
Děkujeme všem dětem za úžasný dárek!!!
Neděle – 10. den
Jen jsem ráno otevřel dveře od ložnice, viděl jsem ten masakr venku balkóně. ani jsme neotevírali dveře, a snídali jsme v obýváku za rohem, aby na nás nesvítilo slunce. Opět jsme se rozhodli pro cestu do hor, abychom dnešní den přežili. Máme naplánováno vyjet do výšky tisíc metrů nad mořem do Boca da Encumeada, kde se hned u parkoviště nachází leváda “do Norte”. Nejdříve se vydáváme proti proudu cca kilometr a půl, kde má leváda přítok, který přitéká tunelem 600 metrů dlouhým. Protože nemáme čelovku, svítíme si mobilama a kamerou. Dojdeme asi do třiceti metrů, a pak se vracíme vracíme zpět ke vchodu, protože s tímhle vybavením se opravdu nedá jít dál. Ale zážitek to byl zajímavý, to zase jo! Pomalu se vracíme do výchozího bodu, kde si ve velice pěkné restauraci dáváme polívku. Ivana rajskou, a já něco jako česnečku. Pak jdeme kousek po proudu levády, ale přišli mraky a udělala se pěkná zima, tak se vracíme zpět k autu. Vracíme se do do Funchalu na vyhlídku Pico dos Barcelos, která leží nad městem a město je z ní jako na dlani. Tady si dáváme kávu, a když jí dopíjíme, začíná pršet. Jen tak tak jsme dorazili do auta, a začalo lejt. No nic, pomalu sjíždíme na dálnici a pokračujeme do Miradouro do Cristo Rei, tedy na útes, kde je socha Krista jako v Riu, jen krapet menší. Tady není po dešti ani památky, a sluníčko opět pere, jako by to bylo zadarmo. Dostáváme dobrej nápad, že od Krista sejdeme dolů k vyhlídce. Když se dole otočíme, a vidíme ty schody nahoru, už nám to nepřipadá jako výborný nápad. Vysupíme ke Kristovi, a pak ještě na parkoviště a přesouváme se k nám, pod vzletovou dráhu, kde se nacházejí různá hřiště, posilovací stroje, motokáry, hospoda… Tohle všechno je pod prodloužením původní dráhy, které je dlouhé jeden kilometr. Dráha tak stojí na 180 sloupech sedmdesát metrů vysokých, a všechny ty dříve vyjmenované věci jsou umístěny pod ní. Opět se spustil liják, ale je to trochu jiné než v Česku. Sice leje stejně, ale současně je při tom dvacetšest stupňů, takže je to parádní teplá sprcha. No, a hlavně za deset minut je zase čisté nebe a slunce pálí jako blázen! Pak už jedeme domů, chvilku pauza a kafe, a potom pro večeři do bufíku. Cestou vyhazujeme láhve od vína, které nám sem pořád někdo strká ke koši v kuchyni. A pak opět nastává Madeirský večerní zvyk, tentokráte se sousedy. A oni už se vlastně přidali včera. Je to prostě nakažlivé 😛 .
Sobota – 9. den
Ráno raníčko bylo parádní, bylo zataženo, a lehce pofukoval vítr. Vyrážíme na Miradouro da Portela, což je takový kopec s nádhernou vyhlídkou na město Porto da Cruz, kde se nachází námi již navštívená továrna na rumíček. Když se dostatečně vykoukáme do krajiny, jdeme se kousek podívat po levádě “da Portela”, která frčí kousek od vyhlídky. Kolem rostou obrovské trsy hortensií. Některé mají průměr květu přes čtyřicet centimetrů. Možná, obalit to jako květák 😛 😛 😛 . Protože nám dochází rum, sjíždíme do továrny pod kopcem, a kupujeme zásoby. Dvě lahvinky do pilotní kabiny, a jednu pro nás do páté řady k řízkům 🙂 . U rumárny si dáváme v baru kávu a plněný pomeranč pomerančovou zmrzlinou. Ivana objevila poblíž lanovku, tak se tam jedeme mrknout. Lanovka se jmenuje “do Larano” a cesta k ní je pěkně dobrodružná. Začíná to tím, že je před námi takový stoupák, že musíme jet na jedničku. Pak se silnice zužuje jen na jedno auto, a místy chybí nad srázem patníky. Nakonec se silnička mění na prašnou cestu, ale už jsme na štěstí u lanovky. Leží třista metrů nad mořem a vypadá dost odpudivě. Naštěstí zjišťujeme, že se jedná o nákladní lanovku, která už je zřejmě mimo provoz. Necháme auto u lanovky a jdeme cestou dál, až narazíme na levádu “do Poco do Arvoredo”, podle které se pak vracíme k autu. To je rádo, že jsme se v pořádku vrátili, a radostně vrtí vejfukem. Provádím obrat na dva a půl metru široké “silnici”, a jedeme do města Canical, kde máme vyhlídnutou rybí restauraci. Tam si dáváme tkaničnici se zapečeným banánem, což je totiž náramná pochoutka. A byla! Po pozdním obědě se přesouváme domů, protože to slunce je prostě peklo! Než sebou praštíme do postele, tak lovíme po ložnici ještěrku 🙂 . Potom pauza, pak káva se zmrzlinou, a tentokrát oba vyrážíme na letiště fotit. Před sedmou se balíme, stavujeme se ještě v marketu, a pak rovnou domů. A následuje Madeirský večerní zvyk, tedy rum, sprcha, večeře, víno, víno, víno…
Pátek – 8. den
Ráno bylo parádní! Nádherný! Bylo zataženo! Bohužel jen do deseti. Potom jsme se cítili zase jako housky v toustovači 😥 . Vydáváme se na cestu do Funchalu, protože nám chybělo zhlédnutí rybího trhu. Opět parkujeme v budově krytého parkoviště a odtud se vydáváme na tržnici. Už z dálky je cítit, že dnes ty ryby stihneme. A stihli! Teď nezbývá nic jiného než napsat, že to bylo super a počkat, až budu hotové fotky nebo video. Prostě paráda. Ty tuňáci… Potom se přesouváme na druhý konec nábřeží, kde stojí Ronaldovo socha v nadživotní velikosti. Tedy, nevím jak byl ve skutečnosti vysokej, ale socha je o hlavu, maximálně o hlavu a půl vyšší než já. Prostě prcek 🙂 . Potom se jdeme ještě podívat do místního parku, který leží na přístavem. A jo, skoro jako naše zahrada. Pak už lezeme do auta(které jsme s buzolou pracně hledali v podzemních garážích) a pokračujeme pár kilometrů za Funchal, kde se opět nachází lanovka, která ze 300 metrů na vodou klesá k mořské hladině, kde jsou, a tentokrát opravdu pořádně, obdělávaná políčka a plantáže. My jsme si vybrali cestu banánovou plantáží, a neudělali jsme chybu. Pomalu dojdeme až k místní vyhlášené restauraci, která je ale narvaná až pod strop. Už u lanovky byla cedule, že je plno. Nám to ovšem nevadí a mezi zahradami se pomalu vracíme zpět ke stanici lanovky. Pomalu se blíží třetí hodina, a my se vydáváme zpět. Cestou kupujeme ještě lehký oběd, a pomalu brzdíme u baráku. Doma obědváme, a já pak odjíždím na západní stranu letiště udělat pár fotek. Před sednou vyzvedávám Ivanu a jedeme do bufíku pro večeři. No, a pak už Madeirská klasika 🙂 .