To snad nééééééééééééééééééééééééééééééé. Jo, je to tady, poslední den na Ischii je tady 🙁 . Včera večer jsme už zabalili velkej kufr, dneska nás čeká ten zbytek. Zkusil jsem jednu fintu, co jsme kdysi vyzkoušeli s Bobešem v Římě. Prodlužovákem k noťasu jsem se přivázal k nočnímu stolku, ale nevyšlo to. Stejně jako v Římě mě Ivana odřízla. Tak ok, dobalíme, nasnídáme, a venku již čeká Sergio. Nastěhujeme věci do jeho miniauta, zaplať pán Bůh za něj, a jedeme na párkoviště, kde máme zaparkovaný náš koráb. Přehazujeme kufry, loučíme se, a pak už naším autem pokračujeme do Porta. Jsme tam docela brzo, tak auto odstavujeme, a jdeme na poslední Italské kafe. Dal jsem si takový to, co pije Bobešák, tedy presso, a pořádnýho „kroasanta“. No, a pak už jedeme k trajektu, pak do trajektu, a pak na šestou palubu. Původně jsem tu cestu chtěl prochrápat, ale nakonec jsem celou plavbu do Neapole proklábosili na levoboku. Sledovali jsme lodě plující naším směrem, i ty, které pluly proti. Neapol, vyjíždíme z trajektu, a jedeme vrátit auto. Bez jediného škrábance, bez jediného ťuknutí. Jako, provoz je v Itálii děsněj, ale oni jezdí prostě jinak, než u nás. Ivana má na to sice jiný názor, ale já byl, jako vždycky v Itálii, s provozem i s tamními řidiči spokojen. Auto tedy vráceno, a my se přesouváme na letiště. Ten kdo organizoval naší dovolenou byl fakt frajer. Všechny cíle v docházkové vzdálenosti, prostě paráda! Tak přicházíme na letiště, zbavujeme se kufru a mizíme do salónku. Bohužel není ta služba tady tak vymakaná jako v Praze, kde salónek od Erste má i vlastní bezpečnostní kontrolu. Ale zmákli jsme to, lehce posvačíme, nalejeme do sebe Aperol, já přidávám víno, a asi půl kila mozzarelly. Musím se s tou Itálií pořádně rozloučit. No, a pak už lezeme do tryskáče, o proti Praze je tady azuro, takže žádné hopkání cestou nahoru. Tak trochu zachrápnu, vzbudím se nad Chorvatskem, a pak už je to domů jen chvilka. Přistáváme, bereme kufry, vezou nás na Goparking, bereme si auto, a jedeme zhodnotit dovolenou kam? Jasně že do Maštale. Ráno jsme si chtěli objednat pořádný český hovězí vývar, ale Jirka psal, že tentokrát s polívkou vyhořeli. No neva, dáváme kafe, po čtrnácti dnech české. No, a pak už jen cesta domů.
Přitom hodnocení jsme se shodli, že dovolená byla super!
Dneska jsme se po snídani s Ivanou rozešli… Ona jela busem do Porta provětrat kartu, a já vyrazil na Monte Epomeo. Cesta na parkoviště trvala od nás asi dvacet minut, ale cesta na horu přes třičtvrtě hodiny pod hodně velkým úhlem. To by asi ani tak nevadilo, ale poslední třetina už nevedla po okraji lesa, ale pěkně po skalách a na sluníčku. A to byl masakr. Asi sto metrů pod vrcholem byl bar, a tak jsem dlouho váhal, jestli tam zajít. Jenže, pak se tam rozsedím, a už se na kopec nevysápu. Znám se… A tak jsem to vzal jedním vrzem. A hurá, zpocenej až za ušima jsem dosedl na vrchol nejvyšší hory na ostrově. Občas se tam někdo ukázal, ale že by tam byla tlačenice, to tedy ne. Vypustil jsem dron, viz níže, udělal pár fotek, počkal jsem, až se mi přestane kouřit z bot, a sešel jsem dolů do baru. Tam kapůčo, bublinkatou vodu, a stín. A pak už cesta dolů na parkoviště a autem zpět domů. Dorazili jsme tak nějak nastejno, takže oba skáčeme do bazénu. Pak oběd, a potom se jdu ukrýt do ložnice, protože venku už je horko i na mě. Kolem čtvrté sestupujeme na pláž a loďkou jede opět do Sant Angela. Na poslední italskou zmrzku a provětrat dron. S tím dronem to zase nebylo tak horké, protože ze shora hlásil vítr jako prase, takže jen pár fotek, a jde zase do kufru, a mi do přístavu. Přejíždíme k nám na pláž, pak autobusem do centra, nákup v COOpu, Gina, cesta domů, bazén a poslední večeře a všechno, co k ní patří.
Včerejší večerní vítr sliboval, že dnes nebude takové horko. No, ale starou Blažkovou… Od rána pařák jako prase, i když aplikace ukazovala „jen“ dvacetšest ve stínu. Jak už máme zkušenost z auta, tak ve skutečnosti to bývá mezi dvacetidevíti až třicetidvěma stupni. A tak po snídani zůstává Ivana pod pergolou, já si lehám do stínu k bazénu, a oba si čteme. Jenže pak se slunce posune tak, že už dosvítilo i na mě, takže také prchám pod pergolu, a jen občas se skočím smočit. Takhle vydržíme až do oběda, a po obědě taky 🙂 . Někdy po třetí sestupujeme k pláži, a vydáváme se k lázním Terme di Cavastura. Chybně jsem slyšel Kámasútra. Lázně Terme di Cavascura mají bohatou historii sahající až do starověku. Již Římané využívali zdejší termální prameny pro jejich léčivé účinky, o čemž svědčí archeologické nálezy. V 18. a 19. století byly lázně oblíbeným místem evropské aristokracie, která sem přijížděla za relaxací a léčením. Dnes jsou Terme di Cavascura známé především pro své přírodní termální jeskyně a prej mají blahodárné účinky na zdraví. Rozhodně nezpůsobují omládnutí, jak jsme na místě viděli u některých klientek 🙂 . Pak se vracíme na pláž Maronti do jednoho báru, odkud je hezký výhled na pláž a na kafe. Protože Bobeš furt hučí, že neposíláme žádný fotky, tak mu videohovorujeme, ale síť je slabá, a má kostičkovaný vlny. Tak se vracíme ke klasickému hovoru. Dopijeme kafe, jdeme na autobus, pak do COOPu, a k Gině na aperol. A pak už to máme kousek domů. No a zase klasika. Bazén, víno, večeře, víno, meloun, zápisky a krmení koček. Už máme dvě, zřejmě se to mezi nimi rozkřiklo. I když, máme tady (tady = Neapol, Herculáno, Ischia) zkušenost, že se tu o divoké kočky hezky starají. Nechají je vykastrovat, a pak je jezdí krmit, a vozí jim vodu. Palec nahoru!
Hurááááááááááááá!!! Jo, přesně takhle jsem ráno řval, když jsme na dovolený opět vstávali v sedm hodin! Rychlá snídaně, jen tak zlehka hygiena, přesun k autu a jedeme do Porta. Tam jsme si u přístavu vyhlédli parkoviště, které i přes den nabízelo volná místa. Teď už víme proč. Bylo placené 🙂 . Zřejmě i tady většina lidí chodí do práce zadarmo, tak by chtěla i zadarmo parkovat… Z parkoviště už je to jen pár metrů k lodi na Capri. Cestou tam sedíme na horní palubě, a necháme se ofukovat větrem, a pouštíme na sebe sluneční paprsky. Cesta trvá hoďku. Mumraj lidí v přístavu je neskutečný. Když nestojíte někomu na noze, tak vám na noze stojí auto nebo kufr. Samo, že nejdříve jdeme do baru na kafe a vodu, aby se rekreanti trochu rozptýlili. Pak už ani není fronta na lanovku, tak vyjíždíme do města Capri. Tahle lanovka jezdí po kolejích. V Capri přesedáme na autobus, a jedeme dál na Anacapri. Autobus staví hned u lanovky na horu Monte Solaro. Kupujeme si lístky, uděláme „myšku“ ve frontě, a jedeme na kopec. Tahle lanovka je sedačková. Jezdí se po jednom, ale kdyby se jezdilo po dvou, nebyly by dole takové fronty. Nahoře na hoře se to hodně změnilo. Je tam velký vydlážděný prostor kolem velkého občerstvení, kde je hodně místa u stolů. Super výhledy do okolí zůstali! Překvapuje nás, jak blízko je Sorento. Po vykoukání se a občerstvení se jdeme opět na lanovku, a jedeme dolů. V Capri plánujeme oběd, ale těch lidí jsou tam mračna. Uděláme fintu, a jdeme do druhé řady silnic, které se netáhnou kolem náměstí. A jo, míň lidí, a barů a hospod stejně. Do jedné zapadáváme, a dáváme si pizzu. To jsme ovšem netušili, že jako formu používají kolo od žebřiňáku. Ale byla tenká, a hlavně dobrá, takže jsme jí v pohodě slupli. Dolů do přístavu jdeme pěšky asi po tisíci schodech. Ale došli jsme, kolena vydržela. A protože máme ještě čas, kupujeme si bublinkatou vodu, a jdeme do stínu do přístavu očumovat ruch v přístavu. Pak připlouvá loď John B., my se naloďujeme, a frčíme na Ischii. Já si po vyjetí z přístavu lehám a usínám, a budím se při vjetí do přístavu v Portu 🙂 . A pak už pro auto a k Gině na aperol. Za celodenní parkování jsme platili pětikilo, takže úplný luxus. V Baranu jdeme do COOPu koupit základní potraviny a kapsičky kočkám, a pak k Gině. No, ta nás ale dneska vypekla, má zavřeno. No nic, pokračuje dál domů. A tady už klasika, stejná jako včera!
Dnešní dopoledne bylo velmi podobné tomu včerejšímu. Nejdříve se válíme u bazénu, já, nebo pod pergolou, Ivana, ale pak se balíme a jedeme do Porta do přístavu. Dnes to vyhrálo emhádéčko, protože jsme si nebyli jisti, kam uložit auto. Jdeme si koupit lístky nejdříve na zítřejší Capri, měli zavřeno, a pak ne dnešní Procidu. Protože to máme časově jen tak tak, hned se ženeme k trajektu. Tam nás zase ženou zpět, protože teď nejede trajekt, ale loď, která samozřejmě míří na druhý konec přístavu. Akorát zaparkovalo, když jsme dorazili. Tím, že se nenakládají auto, je zastávka strašně krátká. Během chvilky odrážíme. Na Procidu to je jen dvacet minut, takže žádný spánek. Po přistání se jdeme nedříve najíst do klidného kouta přístavu. Já klasiku, tedy špagety, a Ivana taky těstoviny, ale už netuším, jak se jmenovali. No co se dá dělat, měl jsem to zase lepší 🙂 . Pak se jdeme kouknout na starou vojenskou pevnost, která leží na vršku nad vesnicí. Když v tu nás dobíhá číšník z restaurace, že jsme nezaplatili. To se ale spletl, když narazil na Ivanu: „Che ne pensi di noi?! Sai chi sono??? Sono il direttore del catasto e, se volessi, vi comprerei tutti!“ No sklapnul, i já jsem zíral s otevřenou pusou, omluvil se a odplazil se zpět do restaurace mejt nádobí. Od pevnosti byl krásný výhled na přístav. A vlastně na dva, protože jeden byl na severní straně ostrova, a druhý na jižní straně. Pak jsme hledali nějakou uličku, kde měli být historické pomalované domy. I když jsme podle Googlu stáli přesně u nich, žádný barák tam nebyl. A nebyli jsme sami, kde je hledal. Pak jsme sešli zase do přístavu, koupili si zmrzlinu, a šli se kouknout k majáku na vjezdu do přístavu. Pak přijel náš trajekt, ano zpátky jsme jeli pro změnu trajektem, a frčeli jsme na Ischii. Tam jsme si tedy konečně koupili lístky na Capri. Pak už jsme počkali na bus, a jedem zpět do Barana. Ze zastávky rovnou k Gině, tentokrát na aperol a kafe, a samozřejmě acqua frizzante. A pak už domů, do bazénu, na víno a večeři. A samozřejmě na žlutej meloun…
Na dnešní den, nebo aspoň na dopoledne, jsme si naordinovali válečku u bazénu či pod pergolou. Takže už od rána jsme měli na sobě plavky, a knížky byly připravené u lehátek. Jako v bazénu super, ale venku se to na sluníčku dalo vydržet maximálně dvacet minut. Ivana to asi po dvou vykoupáních vzdala, já asi po hodině a půl. Zalezl jsem do ložnice, kde klimačka udržuje stálou teplotu dvacetjedna stupňů. Tam jsem vydržel do špaget s tuňákem 🙂 . Tak byl poobědní odpočinek, a potom cesta na pláže pod námi, kde Ivana stopla bárku, a jeli jsme na druhý konec zálivu, do vesnice Sant Angelo, které se tu přezdívá kout Ischijského ráje. Jo, a je to pravda. Je to charakteristická středomořská vesnice se všemi barevnými domy posazenými na tufovém hřebeni hory, opírajícími se o sebe a s výhledem na nádherné panorama křišťálově čistého moře Ischia. Nejdříve jsme se šli juknout do přístavu, pak jsme si dali první italskou zmrzlinu, a šli jsme prozkoumat kus města. Daleko jsme nedošli, kousek od centra jsme zapadli do baru na kafe, colu a vodu. A k tomu jsme dostali malé kroasantíky 🙂 . Potom pokračujeme dál do kopce, až k místnímu kostelu, kde je jednak zajímavý hřbitov, a druhak hezký výhled na přístav. Pak se pomalu couráme k lodi, a vracíme se k nám na pláž. Tady čekáme na autobus, a jedeme do čentra naší části Barana, udělat nákup u staříčků v COOPu, a na aperol k Gině. A pak už jdeme domů, kde se nejdříve bazénujeme, pak večeříme, a píšu zápisky. Moc jsme toho dneska neprocestovali, ale i tak to stálo za to… Buona notte…
