2. den

od Karel Řehák | 20. 8. 2010 | Dovolená 2010 Miláno

V stáváme v sedm, nooo vlastně v devět, dáváme si italskou kontinentální snídani (prošuto, mozzarela, riccota, džus). Úderem desáté vyrážíme do historického centra. Ač je teprve dopoledne, jdeme okouknout Poslední večeři Páně (Poslední večeře byla formálně oslavou svátku Pesach (židovských velikonoc). Z biblického textu tzv. Ustanovení Večeře Páně i z dalších biblických míst ovšem vyplývá, že při zmíněné večeři Ježíš symbolicky poukazuje na své vykupitelské poslání, které se děje skrze smrt na kříži, při níž je jako starozákonní beránek obětován za hříchy lidstva. Tím došlo pozměnění a aktualizaci symbolického významu svátku Pesach). Vlezeme do muzea, kde nás brzdí cedule Tady večeře není, je v kostele. Jdeme tedy do kostela, celý ho prolezeme a prd. Nakonec  přece cestu najdeme, ale ouha, nejsme objednáni. Tak si večeři prohlédneme na plakátě před kostelem…

Odcházíme na náměstí Duomo a vstupujeme do stejnojmenného kostela. Nejenom, že je krásný, ale je i obrovský. Důkladně ho prozkoumáváme, až najdeme šipky, které nás zavedou ke schodům na střechu chrámu. Pěšky za 5 euro, výtahem za osm. Rozhodujeme se rychle, rozdíl 6 euro raději vložíme do prošuta. Cestou nahoru začalo jemně pršet, vzduch jak vprádelně. No ale výhled luxusní! Dokonce zjišťujeme, že se na střeše konají koncerty, a že spojení Exxonmobil – Miláno funguje bez problémů 🙂 . Pomalu se vracíme na zem a jdeme do pasáže Vittoria Emanuela II. na dobrou kávičku.

V roce 1877 bylo v Miláně dostavěno obchodní centrum Galerie Viktora Emanuela II, které navrhl Giuseppe Mengoni z Itálie. Stavba trvala dvanáct let.
Plány stavby pocházejí z doby, kdy se Itálie odtrhla od nadvlády Rakouska, stavba byla brána jako politický a národní památník.
Půdorys zastřešené Galerie je tvořen Latinským křížem, a tedy i znakem savojského královského domu. Do pasáže v jednom směru vstupují dvě malé ulice a v druhém směru dvě náměstí. Vstupy z náměstí jsou postaveny ve stylu vysokých antických římských triumfálních oblouků. Delší rozměr pasáže je 200 m, příčné rameno měří 100 m. Všechny čtyři části jsou zastřešeny zasklenou kostrou z ocelových nosníků.Místo kde se pasáže kříží, je zastřešeno osmiúhelníkovou skleněnou kopulí, nesenou ocelovými nosníky. Vrchol kopule je ve výši 40 m. Po stranách galerie je ve čtyřech patrech umístěna řada obchodních a dalších prostor s více než 1200 místnostmi. V přízemí jsou prostory využity jako obchody, výstavní plochy, kavárny a restaurace. V prvním a druhém patře jsou místnosti využity jako obchody a klubovny. Podél třetího patra vedou po celé délce ocelové balkony. Ve čtvrtém patře se nacházejí byty. Ve dne je pasáž osvětlena denním světlem díky skleněné střeše. Večer ji osvětlovalo 600 petrolejových lamp. Při slavnostech dodávalo galerii světlo dalších 2000 lamp.
Poprvé v dějinách architektury zde byly zastřešeny celé ulice. Dříve se zastřešené pasáže stavěli jen v Británii. Proto byly k této stavbě přizváni architekti z Velké Británie.
Tato galerie je vzorem pro mnoho dalších pasáží, které vytvářejí obchodní centra po celé Evropě. V Praze vznikl celý komplex obchodních pasáží kolem Václavského náměstí v prvních desetiletích 20. století.

Než kávu vyzunkneme, přestane pršet a my se jdeme podívat na ono slavné divadlo Alla Scala, kde zpíval i božský Kája (Teatro alla Scala většinou La Scala /la’skala/  je jeden ze světově nejproslulejších operních domů. Divadlo bylo slavnostně otevřeno 3. srpna 1778 pod názvem Nuevo Regio Ducal Teatro alla Scala Salieriho operou L’Europa riconosciuta. Pojmenováno je po šlechtičně Regině della Scala. Původně na tomto místě stál kostel Santa Maria della Scala a poté divadlo Regio Ducale, které roku 1776 vyhořelo. Roku 1838 byla provedena rekonstrukce divadla. Roku 1943 byla budova poškozena při náletu. Provoz byl opětovně zahájen 11. května 1946).
No, takhle zvenku nic moc! Ale podle fotek a videa, které běželo v shopu, je to uvnitř asi hezké. Protože se blíží třetí hodina, jdeme si do hotelu odfrknout a lehce najíst. Třeba já si dávám chobotnici vlehkém olivovém oleji! Pak následuje osobní volno. Ivana volno využívá ke konzumaci čokolády.

Pozdě odpoledne vyrážíme k věži s výtahem, ale má opět zavřeno. No nevadí, cestou do obrazárny Brera se stavujeme na nádraží koupit si lístky na zítřejší vlak na letiště. Po prohlídce obrazárny jdeme do cukrárny na výbornou zmrzlinu a kávu. Pak se couráme uličkami města, nasáváme atmosféru a čekáme na tmu. Dorážíme na Piazza Duomo, usalašíme se na obrubníku a sledujeme dění na náměstí. Pak se setmí, uděláme fotky a loudáme se na hotel. Recepční Ivanu pochválil za pěknou italštinu (doplnili jsme si totiž slovník o číslo pokoje 408 – quatrecentootto:-) . Večeře a pohoda. A Ivana se opět kamarádí s čokoládou!

Poznatek z cesty: Itálie má kladný vliv na léčení ledvinových kamenů. Odlétal jsem se zatnutýma zubama při každém trhnutí auta či letadla, a teď po dvou dnech přikládání prošuta na jazyk, jako bych se znova narodil!!!

Natahujeme budíka na půl sedmou, letíme totiž už po desáté, a čteme si…

1. den

od Karel Řehák | 19. 8. 2010 | Dovolená 2010 Miláno

Tak už je to tady. Po snídani se pomazlím s Odinou, pak začne lejt a přijíždí babička Zdena. Předáváme jí klíče od baráku a vyrážíme směr Miláno. Vlastně jen Ruzyně. Dál pak pokračujeme Airbusem 319 společnosti Easy Jet (imatrikulace G-EZAX). Hned po startu z RWY24 vlítáme do pekelně černého mraku. Letadlo sebou hází, kufry padaj z boxů, ženský řvou… – takhle nějak by to napsal Blesk 🙂 . Pravda byla jen ta první část věty. Pak už byla až do přistání nuda. Před přistáním svištíme kolem Bergama, poznáváme Staré město i letiště. Protože nemáme v podpalubí žádnou bagáž, vyrážíme hned na autobus, který nás veze na terminál 1, tam přelézáme na vlak směr Miláno – Cadorna. z nádraží do hotelu to máme 4 minuty, šli jsme to ale minut šest 🙂 . Ubytováváme se, malá pauza a tradá do města.

Milán je druhé největší italské město, hlavní město oblasti Lombardie a provincie Milano. Je slavné jako město obchodu, bank a módy, jako sídlo opery La Scala a fotbalového klubu AC Milan. Je zde také velká gotická katedrála a řada dalších památek. Město se nachází v nížině v západní části Lombardie a protékají jím jenom malé řeky (Lambro, Olona, Seveso), většinou pod zemí. Samo město má 1,3 milionu obyvatel, s rozsáhlou a souvislou okolní aglomerací až 4 milionů.

Dáváme si zahřívací okruh centrem. Prolézáme hodně rozlehlý místní hrad – Castell Forzesco (stavba byla vybudována roku 1450 na příkaz Francesca I. Sforzy na místě hradu rodu Visconti postaveného v letech 1360-1370 a zničeného roku 1447. Roku 1490 Bramante vyzdobil freskami stěny Sala del Tesoro. Na interiérových dekoracích pracovali i Leonardo da Vinci, Filarete a Cesario Cesariano.V letech 1833-1905 proběhla rozsáhlá rekonstrukce hradu. Škody vzniklé během bombardování roku 1943 byly později částečně napraveny
). Pak pokračujeme krásným parkem, který se rozléhá za ním až k Braniborské bráně.  Ona to tak úplně Braniborská brána nebyla, oblouk se jmenuje Arco della Pace  z roku 1807. Potom se vracíme do centra směrem na Piazza Duomo, který si ale necháváme na zítra. Zatáčíme směrem k hotelu a hledáme cestou nějaký market nebo alimentari. Hle, tu Billa je! A zásobená všemi potřebnými produkty!  Večeříme na hotelu: prošuto, mořský potvory, riccotu(nemáme nůž, tak si  jí  Ivana maže hřebenem 🙂 , merlot. Chvilku zažíváme, pak bereme foťák a vyrážíme do noci. Místní hrad je perfektně nasvícen. Po jeho obhlédnutí se zapojujeme valčíkem do akce Vacance di Milano. Dáme dva kousky, sejmeme sandálem jednu stařenku, dostaneme kázání od dědouška, co jí dopravází, a pokračujeme vnoční prohlídce parku. Prohlídku Milána zakončujeme vpůl jedenácté. Teplota klesla na krásných 24 stupňů, je mírný vánek a na pokoji nás čeká merlot a sprška. Dobrou s kobrou!