Do Londýna přilétáme podle plánu. V letadle byl děsnej hukot od klimatizace, no ale co se dalo dělat. Když tak shrnu chování posádek na dálkových letech, musím konstatovat, že už to není to, co to bývalo. Dříve, a pravda u jiných aerolinek, když se podávalo jídlo, tak nejdříve přinesli hlavní chod a pití, a k tomu třeba salát či jinou přílohu. Pak se tác odnesl, a po nějaké do přinesli něco sladkého ke kávě. A když se strávilo sladké, po nějakém čase přinesli svačinu. Třeba housku, máslo, salám nebo sýr. A pití. Voda, džus, pivo, víno. No, ale u British Airways, ale i u United Airlines, servírování probíhala úplně jinak. Tam přinesli všechno najednou na tácku o velikosti dvou třetin papíru A4. Tedy hlavní chod, salát, sladké, svačinu, pití i kafe. Takže docela masakr. Navíc netuším, kdo je schopný to sníst všechno na jednou. No, a za dvacet minut se sbíraly tácky a zbytky jídla. A že jich bylo. Takže ne, tohle se mi fakt nelíbilo. Jediný přínos, který tento styl servírování měl, byl pro posádku. Ta po sklizení nádobí zalezla do kuchyněk, a už je nikdo neviděl. A když měl někdo žízeň, musel si tam dojít. Takže po přistání v Londýně jsme se přesunuli na jiný terminál. Z části pěšky, a z části autobusem. Tam jsme si vybrali jeden z pěti salonků, s kterými má Erste uzavřenou smlouvu, a tam jsme se zapíchli. Dáváme si pozdní oběd, hodně pití a nějakou kávu. A už žádný alkohol, protože z Prahy budu řídit. Když se přiblížil čas odletu, přesouváme se k bráně, a pak do letadla. Pak hop, a jsme v Praze. Počkáme si na kufr, a jdeme na zastávku mikrobusíků od GoParking. Během chvilky jme na parkovišti, kde vedle auta nalézám na zemi srdíčko pro štěstí, které jsem dostal od Ivany. No vida, leželo tam skoro tři neděle... A následuje čtyřicet minut jízdy domů. Konstatujeme, že se nám ta dovolená povedla!!!
No, dneska to bude krátké. Včera jsme odstartovali z Papeete před půl nocí a za vydatného deště. Nicméně v pohodě jsme vystoupali, a já usnul ještě před večeří jako špalek. Po jídle jsem si nasadil sluchátka, a pustil si něco do uší. Ze mě by měl Pavlov radost. Na mě to působí jako na psa kost. Prostě nasadím si sluchátka, a do deseti minut spím. To byl přesně tento případ. Spím si, a v tom z kokpitu někdo štěkne "do prdele", nebo tak něco, a letadlo se propadlo. A já, jak jsem byl rozespalej a připitomělej, tak jsem si to vůbec neužil! Tryskáč se srovnal, a spal až do snídaně, která byla asi hodinu před přistáním. Pak nám pilot ukázal kus San Francisca, a šli jsme na přistání. První cesta vedla opět k imigračnímu úředníkovi. A jelikož jsem všechno připravil v době mezi přistáním a zastavením u gejtu, všechno proběhlo neuvěřitelně rychle. Já jsem ani nemusel na kontrolu očí. A pak jsme museli, protože se při prvním přistání v USA vyndávají kufry na pás, absolvovat kompletní odbavení. V tomto případě žádná zkratka přes connections nebyla. Ale jak už jsme mazáci, odbavili jsme se zase úplně sami, jako když jsme letěli na Tahiti, akorát s tím, že teď se provádělo odbavení přes Londýn až do Prahy. Takže v Londýně se nebudeme muset odbavovat. Pak jsme šli posedět do jedné z mnoha restaurací, než se otevřela přepážka pro hození kufrů na pás. Následovalo několik kontrol, dneska jsem pro změnu houkal já, ale prošli jsme. Potom jsme se přesunuly do lounge na oběd a hodně pití 🙂 . Já tady teď dopisuji deník, Ivana si čte, a oba pijeme "manhatána", jak říká Pepa Kopřiva. Až to všechno vypijeme, přesuneme se ke gejtu, a budeme nastupovat do té létající dvoupatrové stodoly. Odlétáme v 16:35 místního SFO času. Jestli na to bude čas, ozveme se ještě z Londýna nad Temží...
Hned ráno dostáváme od United Airlines zprávu, že nám posouvají odlet o dvě hoďky. Takže paráda, zažijeme tu ještě plnohodnotný den. Ivana u domácích domluvila, že nemusíme vypadnout z baráku v jedenáct, jak je v podmínkách, ale až budeme chtít. Co o to, my by jsme chtěli až za tejden, ale v půl osmé večer musíme vrátit automobil. Dáváme tedy v klídku snídani, krmíme posvátné úhoře a psa! Slunce se zase zbláznilo, a tak si na vejlet bereme rovnou plavky. Dnes máme namířeno do botanické zahrady, o které sice víme, že je zavřená, ale co kdyby. A navíc se jede podle vody, takže budou výhledy a palmy 🙂 . Venku je to opravdu masakr, tak fofrujeme do auta a vyrážíme. Jak jsem psal, cestou obdivujeme pobřeží i ty palmy. Botanická byla nejenom zavřená, ale zdálo se nám, že i zrušená. No nevadí, obešli jsme všechny dostupné vyhlídky, a jedeme očumovat dál. Teplůtka vylezla na krásných třicetčtyři ve stínu, a tak stáčíme příď ku Bílé pláži. Po příjezdu se nejdříve naobědváme, a pak jdeme sebou fláknout na písek. A samozřejmě od rána stále pijeme a pijeme. Tím, že je dnes vyšší teplota než posledně, zdá se moře chladnější. Ale jen chvilku. Když se dostatečně vyplaveme, jdeme se chvilku opékat. Ale fakt jen chvilku. Pak zase moře, dneska je mnohem víc lidí, než když jsme tu byli v týdnu. Uděláme nějaké fotky, sušíme se na slunci, a přesouváme se k domovu. Tam si po vychladnutí dáváme pozdní, nebo lépe druhý oběd a klid na lůžku pod klimačkou. Myslím, že už jsme to psal, ale v půl šesté je tu tma jak v pekle. Když jsme dostatečně vychlazený, vrháme se do balení. Chtěl jsem se schovat pod postel, aby mě tu Ivana zapomněla, ale nebyl tam žádný prostor. Pak nanosíme věci do auta, loučíme se, a vyrážíme na letiště vrátit vozidlo. Předání proběhlo v pohodě, až na to, že se Ivaně utrhlo ucho od příručního kufru. Vydržel jen devatenáct let! Následně jsme prošli všemi možnými kontrolami, zbavili jsme se kufru, a šli na kafčo. Před chvilkou nám přiletělo lítadlo, tak teď už jen čekáme, až do něj nacpou jídlo, vyčistí kabinu, a vymění se posádka. To je pro dnešek asi všechno, pokračování už bude ze San Francisca. Ahoj TAHITI, bylo tu fajn!
Sotva ráno pootevřu oko, už vidím, co se děje za závěsem na zahradě. Vaří se tam banány!!! Kamarád chtěl v půl desáté našeho času vědět, kolik je tu stupňů. Tak jdu do auta, a posílám fotku z palubky, kde je třicet jedna. Ve stínu samozřejmě, pod krytým stáním. Posnídáme, a vyrážíme ještě k jednomu posvátnému místu, které je od nás asi dvacet minut. Je mnohem přehlednější než to první, ale nejsou tu bohužel původní sochy. Když místo prohlédneme, vyrážíme ke třem vodopádům, kde už jsme sice jednou byli, ale kam nás pracovník obce nepustil, protože to bylo nebezpečné, jak se přeháněl ten tropický liják. Dnes to tedy konečně vyšlo. Cestou se ještě stavujeme na Venušin výběžek, kde si dáváme kávu, a spoustu pití. Pak pokračujeme dál k vodopádům. Cesta na parkoviště vedla stejně jako posledně mezi takovými podezřelými domky, kde pobíhala cikáňata, psi a slepice. Ivana sice říkala, že sice vypadají jako naši cikáni, ale že můžou být úplně normální. Zamknul jsem tedy auto, spolknul jsem zlatý prstýnek, a jedeme dál. Z parkoviště je to k vodopádu jen několik minut. Dneska je tu pár lidí, protože když jsou třicítky, nikdo nezůstane doma, a jde raději do pralesa. Místo opravdu pěkné, voda padala asi z takovééééééééééhle výšky. V tom přišel místní Lakatoš, a jal se koupat v jezeru pod vodopádem. Na kameru jsme to už říkali, ale správný Tahiťan se pozná podle toho, že vypadá jako sud. A Tahiťanka taky. Takže fakt krásný zážitek. Cesta k dalším vodopádům byla však z bezpečnostních důvodů uzavřená, a tak se vracíme zpět k autu. Do navigace zadávám směr ubytování, ale cestou se ještě několikrát stavujeme na místech, odkud je výhled do zálivů, kde většinou jezdí surfaři, nebo jsou tam palmy. Takhle dojedeme zase k Venušinu výběžku, kde si dáváme obídek a odpočinek. Pak nás čeká zastávka v marketu a cesta domů, protože i když jsme hodně pili, jsme z toho horka úplně k.o. Po příjezdu domů padáme do bazénu a chladíme se. Pak chvilku pauza a pak nástup na večeři. Jenže tentokrát nás na ní pozvali domácí. Podávalo se sushimi a poisson cru, což je národní jídlo Francouzské Polynésie a jeho příprava je velmi jednoduchá a rychlá: čerstvý tuňák se nakrájí na kostičky, a pak se krátce marinuje v čerstvé limetkové šťávě. Kyselina způsobí, že maso lehce zbělá a zatáhne se. Přidává se nakrájená čerstvá zelenina, jako jsou rajčata, okurky, jarní cibulka nebo mrkev. Byla to pecka! My už jsme to sice jedli čerstvé z marketu, ale tohle byl jiný level. A k tomu samozřejmě francouzské víno. No, ono se tu jiné ani nepije. Pak přišel na řadu koláč tartan pies. Chlapsky je to obrácený koláč, kdo by však chtěl recept, ať se obrátí na Ivanu. A teď pozor. Závěr večera! Domácí přináší pálenku z ananasů, kterou otevírají jednou za rok. No, ale to se nedá popsat. Meruňkovice, hruškovice, slivovice a další zůstávají pomyslném žebříčku daleko na konci. Prostě: nebe v hubě. No, a to by bylo asi tak pro dnešek všechno. Před námi je poslední noc, a právě mi přišel do schránky mail od Tahitské vlády, kde se praví, že udělují Ivaně čestný diplom za překlad z angličtiny!
Sotva ráno otevřeme oči a francouzské okno do zahrady, nakopne nás to hned zpátky. Už v půl deváté je ve stínu dvacetdevět stupňů. Jenže dneska vyhrajeme!!! Včera jsme totiž podcenili pitný režim, a nebylo nám úplně nejlíp. Takže hned ze startu jsem vypil třičtvrtě litru minerálky, Ivana o něco míň, a celý den jsme v tom pak pokračovali. Včera večer jsem posílal Kájovi Válečkovi fotky ryb, co se nám za zahradou prohánění v řece. Vypadali jako úhoři, ale přišli nám takový vypasený. A měřili kolem metru. Ráno jsem měl ve Whatsappu zprávu, že je jedná o úhoře polynéského, někdy nazývaného modrookého. Ověřuji to, skutečně je to tak, navíc je tady úhoř považován za posvátného tvora a symbol života. Podle místní mytologie vyrostla první kokosová palma v místě, kde byla zakopána hlava kouzelného úhoře. Pro obyvatele není jen legendární bytostí, ale také ukazatelem zdraví místních řek. Tak jsme tedy posvátné úhoře nakrmili bagetou s Carrefouru, které byla úplně obyčejná, a jak se zdálo, vůbec jim to nevadilo. Pak se balíme a rychle se přesouváme do vychlazeného auta, je jedeme se podívat na další posvátné místo, když už jsme krmili ty posvátné úhoře. Není to od nás daleko, a tak asi za dvacet minut vystupujeme na Marae Taata. Opět se jedná o hezky udržované místo v pěkném prostředí, obklopené kokosáky a banány. Moc dlouho se ale nekocháme, protože teplota nebezpečně stoupá. Vyrážíme tedy do Papeete, kde necháme v parkovacím domě auto, a jdeme do přístavu. Cestou jsme se chtěli stavit zase na tržnici, ale je zavřeno, protože je dnes svátek Nanebevstoupení Páně. Tak jenom procházíme, a cestou potkáváme krámek se suvenýry. To by nebylo zas tak neobvyklé, ale v tomhle prodávaly i vlajky. Tak kupujeme jeden kousek do sbírky. A jdeme dál k přístavu. Tam přicházíme o chvilku dřív, ale docela to uteklo, a my se jdeme naloďovat. Jdeme rovnou na horní palubu, ostatně jako všichni turisti, abychom měli dobrej výhled. Slunce sice pere, ale když se loď rozjela, větřík nás hezky ochlazoval, a navíc jsme měli sebou zásobu pití. Cestou pěkné výhledy na vzdalující se Tahiti, a po sléze na blížící se ostrov Moorea. Neplést s ostrovem doktora Moreaua 🙂 . Asi po čtyřiceti minutách jízdy přistáváme. Jdeme cournout po ostrově, máme na to asi hodinu a půl. Když se do sytosti nabažíme pohledy na palmy a banánovníky, vracíme se pomalu zpátky s tím, že se stavíme v jedné, dalo by se říct cukrárně, na kávu, pití a něco malého k jídlu. Slunce zase dotíralo, tak se prostě pít musí. Paní nám přichystala hostinu jak pro státní návštěvu. Jak tam tak dlabeme a pijeme, pozoruji jednoho chlapíka, jak upřeně kouká do moře. Ale třeba tak deset minut. No tak jdu taky čučet, a nic. Vrátím se ke stolku, když v tom chlápek natahuje ruku a ukazuje do vody. Tam jede bílá ryba, tak metr dvacet, možná až metr padesát, kouká jí z vody bílý hřbet a dvě bílé hřbetní ploutve s černými konci. No, snažil jsem se to natočit, protože se vynořovala opakovaně, tak po deset minutách, ale nevím, co z toho bude. Hned jsem zaúkoloval chytrou a umělou, a ta nám prozradila, že to je žralok černoploutvý, který dorůstá délky až dva metry. Tak teď už nám bylo jasný, proč tam ten chlápek tak civěl. Když jsme to všechno snědli a vypili, vyrazili jsme pomalu k přístavu, který jsme si ještě před odjezdem prošli. Pak už bording, káva na venkovní palubu a frčíme. Teď už slunce tolik nepařilo, za to byly takové "turbulence" jak foukal vítr, jaké jsme v letadle ještě nezažili! Vodu jsme nenabrali, a tak v klidu přistáváme. Následuje cesta pro auto, Carrefour, zahrada, a krmení posvátných úhořů 🙂 .
Dneska se probouzíme až někdy po osmé. Slunce už je také vzhůru, a tak si připravujeme snídani na zahradu pod banány. No, nebyl to úplně nejlepší nápad, protože teplota už se blížila k třicítce. Tak tu snídani nějak přežijeme, a pak zalezeme do baráku, sbalíme si věci. Tentokrát máme kompletní výbavu, tedy jak na déšť, tak na slunce. Pak se rychlým krokem přemísťujeme do auta, ale stejně už jsme olepený jako sloup na plakáty. Startuju, klimačka hned nabíhá, a teploměr ukazuje přesně třicet. No nevadí, stejně chceme nejdříve vyjet do hor tady poblíž. My už jsme tam jednou byli, ale teď chceme pokračovat ještě vejš. Někde po cestě nahoru stavíme a fotíme. Teplota tam už je ok, hodně to připomíná Madeiru, kde jsme před horkem také prchali do hor. Pak tedy pokračujeme vejš, jenže po nějaké době se u silnice objevuje cedule s nápisem "Chemin privé", tedy soukromá cesta. No nic, žádná závora tam nebyla, tak jedeme dál. Jedeme dál, až jsme přijeli někomu před garáž. Otevřenou 🙂 . No, nikdo nás nepozval dál, tak se otáčíme, a sjíždíme dolů. Cíl je jasnej, jedeme na pláž. Ono v tom vedru by se stejně nic jinýho nedalo dělat. Jo, možná zalézt do sklípku. Ale ten bude až v září... Parkujeme, a nejdříve jdeme na kávu, a pak se přesouváme na pláž. Paní domácí nám poradila, kde je to nejlepší, a měla pravdu. Vybíráme krásný flíček, z kterého je vidět široko daleko. Přímo proti nám leží ostrov Moorea. Voda v oceánu je opravdu hodně teplá, že si Ivana sundala i ponožky. Taková příhoda z pláže: kousek od nás stojí po kotníky ve vodě čtyři ženštiny, asi třicítky, a tvoří fotky na "instáč". Po focení se jedna z nich šla převléknou, a místo hezkých bílých a sexy plavek, přišla v něčem už trochu jetém. Říkám Ivaně: "Koukám, že si vzala plavky po babičce", a Ivana, má vždycky slušná Ivana konstatuje: "A koukám, že i tu prdel má po ní". Jak říká Alíšek - to se skutečně stalo! 🙂 . No nic, na pláži to bylo super, vracíme se zpátky k parkovišti, kde je velice slušné zázemí, kde se převlečeme, a jdeme si dát něco k jídlu. Vybíráme fish burgera a nějakou limču. Jenže, jak tady mají ty čerstvé ryby všude, ryba v burgeru není filé, tak jak ho známe od nás nebo USA, či USB 🙂 , ale jsou to obalované kousky čerstvých ryb. No prostě paráda, něco takového jsem ještě nejedl! Nasedáme do vozidla, a přesunujeme se do Papeete, podívat se do přístavu a zjistit, kde se dají koupit lístky na loď, směřující na ostrov Moorea. Nakonec jsme to našli, a tak si jdeme sednout do místní občerstvovny s výhledem na přístav. Dělají italskou kávu, takže výběr je jasný. Nicméně, stále je vedro jako prase. Takže když se do sytosti vykoukáme, ploužíme se pro auto. Cestou domů se stavujeme dokoupit základní potraviny. Ta francouzská vína jsou fakt luxusní, a bagety mají taky dobrý. Pak už jedeme směr banánová zahrada. Vítá nás hafík, trochu ho nacpu pamlskama, a padáme do bazénu. Pak ještě chvilku pozorujeme ryby v řece, a pak zalézáme do baráku a pouštíme klimačku s tím, že už dneska určitě nevylezeme ven!
