Po poslední snídani v Tatrankách jdeme ještě na malou prochajdu po okolí hotelu, ale hlavně chceme vidět, jak odjíždí zubačka do údolí. A byl to pěknej padák. Pak se vyhříváme na terase, a potom jdeme tak nějak nenásilně balit. Máme totiž čas, apartmán můžeme opustit až ve dvě. My ale počítáme, že vypadneme už ve dvanáct, protože do Bojnice je to přes dvě hodiny a chceme dát někde pauzu. A opravdu jsme se časově tak pěkně trefili, jen nás při odjezdu nechce závora pustit domů. jedeme a jedeme, a jako přestávkové místo vybíráme obec Špania Dolina. Prý hornické městečko, baráčky po hornících, kteří tu tu kutali měď a staré šachty. Po příjezdu zjišťujeme, že do muzea je se potřeba objednat, šachty jsou od dvěstě výškových metrů nad vesnicí výš, a hornický orloj nefunguje. A víc tu není. Vlastně je. Hostinec, kde mají vynikající vývar s knedlíčkama. Nasedáme a pokračujeme dál. Venku horko jako vepř, v autě paráda! Další zastávkou je Banská Bystrica, kde se narodila babička Zdena. Parkujeme u Stříbrného náměstí a chvilku nám trvá, než najdeme centrum. Tam brzdíme v kavárně, kde si dáváme vafle. Ale to nebyly obyčejné vafle, to byly začarované vafle 🙂 🙂 🙂 . No, hlavně jsem je poměřil s mojí botou o velikosti 42, a byly ještě o pět centimetrů větší. Vafle! Ani jeden jsme jí nesnědli. No, a to bylo tak všechno, co se tam dalo vidět. Jdeme do auta a pokračujeme do Bojnice. Tam, sem, přijíždíme v půl šestý. Apartmán je skromnější, ale penzion je luxusární. Jdeme udělat seznamovací procházku, a padáme do peřin. Přeci jenom to cestování ve stočtyřiceti stupních není můj šálek kávy.