Poslední snídaně v Bojnicích a my vyrážíme fárat do Hrnoniranského báňského skanzenu, který je umístěn na dole Cigeľ. Je to necelých deset kilometrů od penzionu. K dolu přijíždíme na čas, akorát z druhé strany. Takže volám šéfovi skanzenu, kudy to objet. Dostáváme radu otočit se, a třikrát doprava, kolem hřbitova a skutečně za tři minuty jsme tam. Nakonec se ukázalo, že nejsme poslední. Nejdříve posloucháme krátký výklad o historii dolu, měl 4.000 zaměstnanců, tedy o třináctset víc, než můj rodný Kohinoor II. To, že byla šachta větší poznáváme při průchodu šatnami. Dostáváme, světlo, plášť a přilbu, a jdeme na vláček. Tento hlubinný důl nemá totiž jámy, a do dolu se fárá štolou. Nejdříve jedeme necelých dva a půl kilometru do dolu, cca 35 minut, a pak následuje procházka chodbami, kde je umístěna důlní technika. Ušli jsme půl kilometru a prohlídku zakončujeme u zbytku stěnového porubu. V dole je příjemná teplota do dvaceti stupňů, ale vysoká vlhkost. Následuje cesta zpět, pěšky a vlakem, rozloučení a jdeme ze šichty. Venku nás čeká krásných dvacetdevět stupňů. Chladíme auto, přezouváme boty, a čeká nás cesta do Bratislavy. Navigace ukazuje něco přes dvě hodiny. Cestou se teploměr vyšplhal až na 33 stupňů, a teploměry, které jsou zabudované v dálnici ukazovali až 52 stupňů. Přijíždíme na hotel, ubytujeme se a jdeme udělat seznamovací procházku. Vydali jsme se blbou cestou, tak to vypadalo, jako když jdeme na procházku po Velebudicích. Ale nakonec jsme došli k nábřeží i náměstí Milana Rastislava Štefánika, kde je jednak Slovenské národní divadlo, a druhak nádherné korzo podle vody podle vody s množstvím restaurací a kavárniček. Dáváme si pivsona a kofolu, a pozorujeme cvrkot před námi. Po té se pomalu vracíme na hotel, kde se vyvalíme na terasu, a oddáváme se čtení a vínu s klobásou 🙂 .