Ráno Ivana vybíhá do nedalekého pekařství pro čerstvou snídani, snídáme, pak balíme, a pak vyrážíme do Dačic podívat se na zámek. Cesta nebyla dlouhá, a tak po chvilce jízdy zastavujeme u zámku. Zvenku tedy vypadá jako budova gymnázia, ale když vstoupíme na nádvoří, tak se té budově musíme omluvit. Na prohlídku ale nejdeme, jen se pokocháme zvenku. Pak hledáme památník „Kostce cukru“, která zde byla poprvé vyrobena. Portál Kudy z nudy nás poslal úplně jiným směrem, a tak Ivana, s vrozenou citlivostí zeměměřiče, nás navedla na správné místo. Z Dačic pak odjíždíme do Starého Hobzí, kde má známá chalupu. Je to zase jen pár minut. Chaloupka je původní, dvě stě let stará, a rodina známé jí vlastní přes sto let. Dáváme kávu, a pomalu vyrážíme do Mutěnic. Cestou teplota vystoupala z dvacetidevíti na pětatřicet. Těsně před cílem, si ve Velkých Pavlovicích dáváme řízek jak sloní ucho. Vyrážíme k cíli. Nemůžeme se dovolat majiteli, tak si říkáme, že bude čekat na místě. Nečekal, a telefon nebere. Naštěstí mám z loňska číslo na jeho syna, který zvedá telefon hned na první zazvonění. Nakonec se ukázalo, že mi jeho manželka poslala jiné číslo. Majitel dorazil do deseti minut, a my se ubytováváme. Venku, jak už jsem psal, je masakr. Vylezu alespoň do vinice ochutnat pár hroznů. Kolem sedmé vycházíme na obhlídku sklípků. Naše cesta vede samozřejmě nejdříve k Vincúrům na první sklenku! A pak ještě jednu, ale pak, protože jsme z toho horka k.o. odcházíme domů. Cestou míjíme sklípek, kde je parta lidí, tak trochu přibrzdíme, a dáváme si s nimi sklenku. Pak už opravdu jdeme domů. Tam na nás čeká majitel, tak trochu pokecáme, a dáme sklenku 🙂 . Když nás opustil, tak večeříme, a následně padáme do pelechu.