Čtvrteček, ze země vylezl krteček, a my nemusíme do továrny. Takže dovolenková snídaně, balení, dáváme kočce instrukce ohledně skladování myší, a vyrážíme. Babičce už instrukce dávat nemusíme, protože se naším věčným cestováním už dokonale zocelila, a péči o dům a zvěř má v malíku, a je na ní spoleh! Sedáme tedy do vozidla a vyrážíme na západ republiky. Dnešní cíl je Isabelino (též Máchovo) údolí, kde máme ve mlýně rezervovaný apartmán. Cestou máme ale naplánovány dvě zastávky. První u strýčka Adolfa v Kožlanech, a druhou v klášteře Mariánská Týnice. Cesta byla ok, akorát bylo dost náklaďáků. U Ádů si dáváme kafoňě, a Ivana buchtu a chlebíčky. Já jsem ráno snídal jablko, takže jsem sytý, a jíst budu až v sobotu 🙂 . Asi po hodince a půl odplouváme z Kožlan, a přemísťujeme se do Mariánské Týnice, kde je další zastávka našeho putování po stavbách, jejich architektem byl Santini, celým jménem Jan Blažej Santini-Aichel. V Týnici stojí nově zrekonstruovaný klášter, kolem kterého jsme dlouhá léta jezdili do Konstantinek. Jdeme na prohlídku, a samozřejmě to bylo něco úžasného. Jak celková stavba, tak i samotná rekonstrukce. Něco je je vidět na fotkách, ale ty nenahradí prohlídku na vlastní bulvy! S ještě vyvalenýma očima nasedáme do auta, a pokračujeme směrem ke Stříbru. Nejdříve jsme chtěli stihnout ještě oběd, ale tlačí nás čas, tak se stavujeme jen v marketu a frčíme do mlýna. Leží úplně mimo civilizaci, ale našli jsme ho. Mlýn je v rekonstrukci, takže z venku vypadá, jako by ho obývala tlupa bubáků, ale vnitřek nám vyrazil dech. Náš apartmán má 75 metrů čtverečních! Je tu obrovská místnost, která je z části obývák, a z druhé části ložnice. K tomu je obyvatelná kuchyň, kde kromě klasického vybavení je ještě velká roztahovací pohovka. A samozřejmě sociálka. Takové apartmány jsou na mlýně zatím dva, ale připravují se další dva. K apartmánům patře ještě terasa a pergoly. Mlýn, který se jmenuje Kostěný, má bohatou historii. V přilehlých budovách byl jak mlýn, tak pila, drtili se tu kosti na kostní moučku. Pod mlýnem je štola, a za mlýnem zbytky pětadvacetimetrové věže, kde se v předminulém století odlévali broky. A to tak, že na věži se roztavilo olovo, a to se lilo dolů do štoly, v které je po kolena vody, přes síta, která měla různě veliká oka, dle požadavků zákazníků. No, a o zbytek se postarala gravitace a voda ve štole. Navečer jsme jeli ještě okouknout město Stříbro, a kde jsme si také dali předvečeřovou polévku. A pak už zpátky na mlýn, kde je klasická večerní pohoda a klid.

Fotky z dnešního dne jsou TADY.