Tak ta pravá vietnamská káva se mi pěkně vymstila! Podle hodinek jsem v době od večerních deseti do rána do osmi spal celých padesát devět minut. A to se vyplatí… Jdeme na snídani, a plánujeme, kam vyrazíme. Dnes to vyhrává Chrám literatury. Byla to přesná kopie Zakázaného města v Pekingu, akorát v menším vydání. U každého oltáře co tam byl, byly vždycky dary pro Confuciany (něco jako Buddha). A podle toho, co tam leželo, byl pěkně úplatnej. Jen namátkou, co tam bylo: sušenky, minerálky perlivé i neperlivé, ovoce, čaje tabák, a zcela nepokrytě i peníze…Ale jo, bylo to zajímavé, i když cesta tam vedla podél hlavní. A Vietnamci jezdili do kolbenky, troubili, řvali na sebe, masakr. Proto jsme cestu zpět zvolili mezi zástavbou, kde byl relativně klid. Míjíme park s nadživotní sochou Lenina, Německé velvyslanectví obložené policií… Po příchodu na hotel padám do pelechu a v tu ránu spím. Vzbudím se ve tři jak přejetej parním válcem. Na odpoledne jsme si naplánovali cestu k jezeru Navráceného meče. Nohy jsme vyměnili za rykšu, a jízda byla velmi dobrodružná. V jezeře na ostrově je chrám Nefritové hory, a v něm jsou zaparkované dvě posvátné želvy. Bohužel už umřelé. Dosahovaly délky téměř dvou metrů. A opět je tam spousta oltářů a dárečků. V dnešní době se tomu říká úplatků. Cestu do jsme zvolili po pěší zóně, která tam měla dle mapy.cz být. Houby s octem! Byl tam takový provoz a rachot, že jsme ani moc neočumovali krámky, a pelášili rovnou k hotelu. Tam jsem odložil foťák, dal si hlt vodky, a pokračovali jsme do jedné ze žracích uliček. Opět jsme jedli v patře, takže jsme měli možnost sledovat umění kuchaře přes ulici. Dali jsme si oba pho bo, a společně jedny grilované kreveťáky. Během jídla začalo drobně poprchávat. Cestou na hotel jsme si pořídili kokosa na pití. A pak už hotel, sprcha, deník a klídek. Zítra vstáváme nekřesťansky brzo, čeká nás výlet, a neřeknu kam 🙂 .

A TADY jsou fotky.