Dovolená, takže vstáváme jako vždycky, tedy v devět. Dopoledne máme tzv. úřednický den. Pokusíme se , na radu domácího, zajistit si permici na parkování na obecních parkovištích pro rezidenty, i když rezidenty nejsme. Po snídani si jdeme pro auto, a jedeme na obecní úřad, který leží zhruba o sto výškových metrů výše. V podatelně sedí úředník, koukne do našeho textu připraveného v translátoru, a posílá nás na obecní policii. Tam v podatelně sedí mladá paní nebo slečna, přečte si text, a poudá „no problema“. Stačí, když uhradíme určitou částku, a jiná úřednice nám vystaví kartu. Všechno ale musí být elektrofonicky. Takže jí to zopakujeme: zaplatíme převodem, a potvrzení vám ukážeme, ok? Tak prý ne, a ani to nejde poslat e-mailem. Musí to mít na papíře. Ale pozor, nebyla protivná, byla absolutně v pohodě, snažila se nám pomoc, a ve vlastním překladači psala jako divá.  Tak jí říkáme, ukazujeme, že si to nemáme kde vytisknout. Dostává spásný nápad: běžte na náměstí, tam je trafika, a když to trafikantovi pošlete, tak on vám to vytiskne 🙂 . Tak ok, bereme si IBAN a jdeme to do auta v klidu poslat. Když mi přijde potvrzení, jde se Ivana do trafiky zeptat, jestli nám to vytiskne. Nejdřív jde ale do picérky, aby jí ukázali, kde ta trafika je. Pak to potvrzení posílám Whatsappem trafikantovi, ten nám to tiskne, a my jdeme se džbánkem ke kohoutkovi. Tedy spíš ke slepičce, ale myšleno v dobrém, byla fakt hodná. Ta je spokojená, a postupujeme do druhého kola. Paní v sousedním kanclíku předáváme potvrzení o platbě, slečna z podatelny jí to vysvětluje, a během třech minut jsou z nás rezidenti 🙂 .
No, a zbytek dne už byla nuda 🙂 . Ne, pak jsme šli na pizzu, pak nakoupit ovoce, a do COOPu nějaké základní věci, a pak jedeme do penzionu. Tam se jdeme vykoupat, a já pak na dvě hodiny vytuhnu na lehátku. Vzbudil mě až Ivany zpěv: červená se line záře… No ale, není to tak hrozný. Dáváme si kafoně, a vydáváme se na pláž pod námi. Je to jen pětset metrů rovně, ale stodvacet dolů. Ale pecka, cesta celá dlážděná, rozumné schody, a měli jsme botasky. Procházíme téměř po celé pláži, do konce nám chybělo sto, stopadesát metrů. My jsme se ale kus vrátili, a zakotvili jsme v jednom plážovém baru, který vypadal hodně sympaticky, a byl z něj super výhled. Objednali jsme pitivo, a užíváme si výhledu a dovolené. Zpátky do kopce se vracíme pidibusem, a pak už jde z kopce k nám. Večeře, čtení, zápisky, víno. Jsme REZIDENTI!