Ráno nám nakukuje do ložnice sluníčko, vstáváme hned, jak sousedovic kohout zakokrhá. Velký štěstí, že vstává až v devět. U mě noc ok, Ivanu bolí z postele celej člověk. Ale trocha chemie to spraví. Jsme si tedy původně mysleli. A tak po pozdní snídani a chvilce odpočinku vyrážíme na Dolský mlýn. Jsou to necelé čtyři kilásky, a počasí nám přeje. Cesta tam úplně ok, hezkou přírodou, ale po příchodu na místo lehké zklamání. Rozbořený velký mlýn, a že by tu byl zrovna genius loci, to zrovna ne. Ale chápu, že pro někoho je to srdeční záležitost. Cestou tam jdeme kolem úplně průhledného potoka, kde voda nebyla vůbec vidět, jak byla čistá. U mlejna uděláme pár fotek, a protože neradi chodíme zpátky po stejné cestě, vracíme zpět po cestě pro dobrodruhy. Nebo tak nějak to psali. Ale ok, dobrodružný to bylo jen prvních a posledních sto metrů. Aspoň si to budeme pamatovat. Problém nastal dál cestou zpátky, kdy se ukázalo, že Ivana má nízkej tlak, a tak jsme museli dělat přestávky. Když Ivana odpočívala, upravoval jsem alespoň fotky. Nějak jsme se doplácali domů, kde sebou Ivana flákla na gauč. Po nějaké době už prý byla schopná pokračovat dál do hospody na oběd. Už po pár metrech jsem poznal, že to není úplně ono. Oběd jsme nějak zvládli, ale pak jsem jí odvedl na lavičku, a letěl pro auto. Na chalupě si šla lehnout, byla hodně vyčerpaná, a podle mého málo pila. Já jsem si udělal hnízdo na zahradě, kde jsem na sluníčku také během pár minut na hodinu vytuhnul. Pak kontrola, no, už zněla lépe, ale nebylo to ono. Pak tedy vylezla i ven na zahradu. Je tu úplný klid, tak jsme se vyhřívali při zapadajícím sluníčku. Viď Sloníčku?! Pak večeře, a teď už zase chrní. Začíná Octopus, tak to zkusíme shlédnout. No a zítra uvidíme…