To zas byl den, to byl kolotoč, když se to sejde, nikdo neví proč. To zas byl den, teď už je mi hej… Jo, to byl Michal David… Takže od začátku. Dnes máme opět sanitární den, protože se Ivaně zase ráno neudělalo dobře. Samozřejmě, že k doktorovi nepůjde. To má po naší sousedce. Když po snídani zase zalehla, vypravil jsem se na malou. Tedy na Malou Pravčickou bránu. Nástup na trasu je ve vedlejší vesnici, kam se svezu autem. Z vesnice na bránu to je asi čtyřicet minut, převýšení 130 metrů. Ok, nemusím tam být za deset minut… Zaparkuju, a asi pět minut bojuji s parkovacím automatem. Cena na den jsou dvě kila, což je úplně v pohodě. Pořád mi nechtěl načíst kartu, tak jsem tam něco pomačkal, a konečně to píplo. Čtyři stovky! Já si tam namačkal dva dny… Ale ok, jde to na údržbu turistických značek a chodníků. Vylezu z auta, vezmu hole, zapnu navigaci, a ta mi ukázala čas hodinu dvacet do cíle. Hajzlové, takhle tam lákají turisty! No, bylo to jinak. Byl jsem na úplně jiném parkovišti 🙂 . No nic, no, sedám do auta a jedu na to správné. Tam opět platební automat, a opět se mi nedaří zaplatit kartou. Nasr*t, teď už mě nenachytají. Vkládám do automatu dvoustovku, a mám zaplaceno. Čas do cíle 40 minut. Paráda, vyrážím. Ze začátku cesta ok, pak se to ale prudce změnilo na směs kamení, schodů o výšce i přes půl metru a do toho změť kořenů. Ale mě nic nezastaví. Zastavilo. Došel jsem do místa, kde bylo nutné ujít asi dvacet metrů po skalní traverze široké max půl metru, ve skále byly pouze jamky na ruce, a pod traverzou odhadem dvacet metrů díra. No, nebyl jsem sám, kdo tam skončil. Ne, tohle prostě nedám! Docela dost naštvanej se vracím k autu, a jedu na chalupu. Myslel jsem, že zajedeme do spodní hospody na oběd, ale Ivaně se nechce, že si dá raději vietnamskou kuchyni. Tím myslela polívku. Ok, já jedu tedy do hospody, ale nedá se tam zaparkovat, odvážím tedy auto zhruba na půl cesty k nám, kde je volné parkoviště, a dolů jdu pěšky. Jo, polívka, jídlo i pivko ok. Kdo mě zná tak ví, že co se týče jídla nebo pití, rozhodně nejsem žádnej škrblík. Ale dát čtyři kila za oběd na vesnici za jednoho člověka, to už mi přijde moc! Vytočenej jak klíště jedu domů, fláknu sebou na druhej gauč a usnu jak dřevo. Odpoledne už je Ivaně lépe, tak jdeme dolů do centra na kafe. Bereme to trochu oklikou nad vesnicí, takže máme zase jiný pohled na roubenky podél silnice. Zastavujeme se v jednom bistru, kde si dáváme ledovou kávu, a jako zákusek plzničku. Paráda. Domů se zase vracíme s mírnou „zacházkou“, stavujeme v infocentru, a pak, když dorazíme na chalupu, skáčeme do vířivky, kterou jsme si nechali od včerejška nahřívat. Teď je před večeří, já píšu, Ivana si čte a je jí dobře. Takže: To zas byl den, to byl kolotoč, když se to sejde, nikdo neví proč… A mě to stálo litr 🙂 .