Ráno jako každé jiné, akorát, že leje jako prase! Než se nasnídáme, tak se to trochu umoudří, a vydáváme se do terénu. Nejdříve jdeme do muzea Zdeňka Buriana („No, s tím tě mohu seznámit, se Zdenkem Burianů, to je můj kamarád.“ – jasně, znalci poznali, že jsou to slova pana Krause z legendárních Pelíšků). Tam se ale dozvídáme, že je otevřeno až od jedné. Operativně měníme plán, a jdeme se podívat na řezbářské sympozium. No, ale začalo pršet tak silně, že i statní řezbáři to vzdali. No nevadí, opět upravujeme plán, a jdeme na kafe do lázní. Pak se počasí trochu umoudří, a přesouváme se k Mladečské jeskyni. Tam už neprší, a my zalézáme do podzemí. Prohlídka byla super, a samozřejmě tam měli skřítka a jeskynní tmu. Ale fakt dobrý. Po vyfárání je už slušné počasí, a tak se přesouváme do Loštic, do města, kde vznikají Olomoucké tvarůžky. Před námi je rozhodnutí, zda jít nejdříve hladoví do muzea a prodejny, či se jít nejdříve najíst do místní restaurace, kde vaří speciality z tvarůžků. Velkou většinou hlasů vítězí varianta B, a jdeme se tedy najíst. Tedy, smažené obalované tvarůžky s opečenými bramborami je skutečně mistrovské dílo! Pak tedy vyrážíme do muzea, kde je perfektní multimediální ztvárnění historie a výroby tvarůžků. I já tam vydržím abnormálně dlouho, až jsem z toho sám překvapen. Následuje nákup ve firemní prodejně, a cesta na hrad Bouzov. Ale byli jsme časově velmi omezeni, protože muzeum Zdeňka Buriana má otevřeno pouze do pěti. Tak hrad okukujeme pouze z povzdáli, a uháníme zpět do Slatinic do muzea. Při příchodu zjišťujeme, že na dveřích přibyla cedule, že z důvodu nemoci je tento víkend muzeum uzavřené. Dopr…kýnka, to je ale nepříznivá situace. A tak opět improvizujeme, a jdeme se podívat na ono řezbářské sympozium, když už neleje. No, řezbáři v akci tam byli pouze dva, zbytek byl zalezlej ve stanu s občerstvením. Improvizujeme tedy znovu, a vyrážíme k památníku, který je věnovaný čtyřem vojákům 331. letky z Přerova, kteří zahynuli při havárii vrtulníku Mi-24V 10. listopadu 1998 při návratu z leteckého dne v Severním Irsku. Památník, který je částí havarovaného stroje s vyobrazením českého lva, je situován zhruba kilometr a půl od obce na žluté turistické trase na úpatí Velkého Kosíře. Jenže cesta po dvou deštivých dnech byla fakt o tlamu, a navíc jsme neměli hůlky. Zpátky se vracíme oklikou, ale zato lepší cestou. Končíme v centru, kde jde Ivana pro pivo a kafe, a já mezitím vypouštím dron, aby zmapoval lázně. Pak pokračujeme k nám do cukrárny, kde si dáváme na závěr všech dovolených Heffrona. Mimochodem, název tohoto pět let stařeného panamského rumu je podle americké dopravní lodi USAT Heffron, která odvezla poslední sibiřské legionáře z Vladivostoku po skončení první světové války. Pak se přesouváme do penzionu. Já psát deník, Ivana se zušlechtit. A teď už máme před sebou večeři v nedaleké restauraci, a pak zkusíme asi telku nebo čtení…