Vstáváme jako normálka, jen se tak dlouho neválíme v pelechu. Jen lehká snídaně, zabaleno máme, a tak po půl deváté vyrážíme na BART a směr letiště. Ivana cestou říká, že jestli na letišti potká toho imigračního úředníka, co nám tvrdil, že se v té čtvrti, kde budeme bydlet střílí, tak že mu nakope prdel. Takhle to skutečně řekla! Nebyl tam... Na letišti jsme za půl hodiny. Sami odbavíme sebe, a pak i kufr. Proběhneme pasovou i celní kontrolou, docela fofr, a máme asi hoďku čas. Tak se jdeme nadlábnout do lounge. V tohle není výjimečně nic zdarma, ale je tu sleva, a dovnitř pouští jenom ty, co mají správnou kartu nebo apku LoungeKey od svého bankovního domu. My máme obojí 🙂 . Takže následuje menší lahvinka "šardoné", kola, voda, smažená rybka s hranolky. Pak se jdeme odvalit ke gejtu, kde jsou velice pohodlné sedačky. Lidí nic moc, aspoň nebude tryskáč plnej. A nebyl. Takže jsme se roztáhli přes celou trojku, a v jednu chvíli jsem se asi na hoďku, možná déle pěkně natáhnul a schrupnul. Což ale byla začátečnické chyba, protože spát se má až ke konci letu. No nic, tak čumákuju do tmy a poslouchám audiotéku. Pak se přes WhatsApp ozvali Alíšek. A po chvilce Maroš. Alíšek proto, že chodí spát až mezi třetí a čtvrtou Pato času, a Maroš proto, že chodil s Bragagnolem po Metropolitním muzeu v NY, a nudili se. Pravda, docela to uteklo, a byl jsem dost ochrápanej. Ivana si klidně spala 🙂 . No, blíží se sedmá Tahitského času a my přistáváme. Kufr máme, to jsme ale věděli, protože ho mám propojenej s mobilem, tak k imigračnímu, a pak pro auto. Venku tma jako v pytli a vlhkost jako v rybníku. O teplotě ani nemluvím. Nakládáme bagáž, zapínám navigaci a frčíme. Po necelých dvaceti minutách parkujeme u baráku. Vítají nás majitelé a jejich hafík, následuje rychlá prohlídka ubytování a zahrady, a spánek.